O lásce se hodně píše a dost se o ní dočteme i ve spisech populárně filosofických. Nemyslím na erotickou vášeň, která se může stát zaslepenou posedlostí. Myslím na lásku, jež velí svému nositeli, aby sloužil, následoval, obětoval se jen proto, aby mohl být v blízkosti milované bytosti, aby jí prospíval, a vroucně si přeje, aby i ona ho měla ráda, neopouštěla ho, nevzdalovala se mu – a už vůbec ne pro někoho jiného, jí bližšího – a nevykazovala mu jen místo na okraji svého zájmu. Aby ho nikdy nezradila, neodmítala mu být ve své blízkosti. 

Do toho stavu lásky často vstupují síly, které vůlí jen těžko lze ovládnout. Například pohlavní pudy, které z pochopitelných důvodů zachování rodu bývají u zvířat velmi silné… Může dojít i k dočasnému souboji obou sil. Myslím, že u lidí se stává, že obojí lásku, tu tělesnou i tu duchovní, nejde od sebe oddělit. Buď požehnána tato jednota, podaří-li se ji uskutečnit... Někdy z ní vznikají trvalé partnerské vztahy, než se křehká erotika kamsi vypaří a zůstane nevášnivá skutečnost. Šťastný, komu potom, po odeznění fanfár ohlušujících zdravý rozum, zůstane láska jako očišťující živá voda napořád.

Konec konců o psech nevíme zdaleka všechno a pramálo o jejich partnerských vztazích, které by asi uzavírali, kdyby jim to člověk umožnil. Člověk nebere v úvahu a také nechce vědět nic o jejich vztazích navzájem a o rodičovské péči psích otců, o důležitosti péče a výchovy potomků oběma rodiči. V tomto ohledu je svou manipulací degradoval na nejnižší myslitelnou úroveň. Je však mezi lidmi a bytostmi, které člověk hromadně zařazuje do říše zvířecí, nějaký ostře vymezený val, který ty druhé řadí nekonečně níž? Není to jen laciné chlácholení lidského svědomí, aby si člověk nedělal výčitky, že vůči zvířatům, která přelstil a zotročil bez mezí, je možno chovat se jakkoliv? 

Je to ovšem tak odedávna zavedeno a je to pro všechny lidi velmi praktické. Vůči sobě navzájem bylo nutno vyvíjet sociální pravidla, neboť člověk je tvor společenský, sobecký, náročný. Na jistém stupni vývoje citů – psychologové nás učí, že city jsou projevy naučené – se na nejvyšším stupni citového žebříčku vyvinul v lidských společnostech soucit. U někoho může být důsledný vůči slabším nebo znevýhodněným lidským tvorům. Jen vzácně a hlavně nedůsledně se týká i zvířat. Mluvíme-li o soucitu, měli bychom také mluvit o empatii a její hloubce – empatie je vciťování se do toho druhého. Té se hodně často nedostává ani mezi členy rodiny, ani zdravotníkům, ani pedagogům a pracovníkům, kteří se ve svém povolání věnují jiným lidem.

Někdy, ba často, se mi zdá, že mnohá zvířata, která žila s člověkem, mají víc empatie vůči němu, než dovede mít člověk k člověku, natož ke zvířeti, i když je má, podle svého mínění, rád.

Moji rodiče dlouho neměli děti. Tatínek pracoval v několika vesnicích jako obvodní lékař. Žili v izolovaném domě obklopeném zahradou a s nimi žil pes, vlčák Lux. Původně si vždy pořizoval psa tatínek. Nejenže měl zvířata a zejména psy rád, ale pes jej v noci doprovázel ke vzdáleným pacientům, pokud musel pěšky. Pes také hlídával dům i zahradu a hlavně byl společníkem. 

Když přišla do domácnosti moje příští maminka, získala si náklonnost psa ještě víc než táta, i když to byla ona, kdo byl přísnější a náročnější. Nevím, jak to dělala, ale ať to byl v naší domácnosti člověk či zvíře, anebo ve škole, kde učila, kolegové a žáci, všichni k ní vždy přilnuli upřímně a natrvalo. A to přesto, že byla jako učitelka velmi náročná a dominantní, známá svou kázní a přísnými tresty... Nikdy z ní nečišel chlad, nebála se ničeho, každého odhadla a jednala s ním vhodně, pomohla, kde jen mohla. 

Pes na ní doslovně visel – když měnil mléčné zuby za trvalé, přicházel a pokládal jí hlavu na klín, aby mu nepohodlný mléčňák vytrhla. Jednou, když ve sněhu v noci s ní hledal tatínka a vyprošťoval jej ze závěje, dostal následně zápal plic. Tehdy ještě antibiotika v naší medicíně nebyla. Zápal plic se léčil trochou koňaku nebo slivovice a trochou silné zrnkové kávy proti ospalosti, aby pacient dlouho neležel a zůstával vsedě nebo i trochu chodil. 

Přibližně devět dní bylo rozhodujících. Lux ležel na koberečku v teplé kuchyni. Maminka ve dne i v noci za ním často přicházela, pohladila, prošla se s ním po kuchyni, dala mu pár lžiček kávy a trošku koňaku na povzbuzení srdce. Uzdravil se a ještě víc ke své paní přilnul a ještě po měsících ji brával za ruku a vodil ke kredenci, kde byla dóza se zrnkovou kávou a hlavně láhev s koňakem, na který měl ještě dlouho potom chuť.

V létě toho roku přišel mamince telegram, že jí v Plzni umřel tatínek. Seděla v pokoji na otomaně, hlavu v dlaních a plakala. Tam ji Lux našel a cítil, že je moc a moc smutná. Žduchání čumákem a packou nepomáhalo. Odstrčila jej a stále s hlavou v rukách plakala dál. Popadl ji zezadu za vlasy spletené do drdolu a silou se snažil její hlavu oddělit od sepjatých rukou, aby jí viděl obličej. Zase byl odstrčen. Po bezradné chvíli, kdy kolem ní chodil, si sedl vedle ní na zem a usedavě naříkal s ní. Asi cítil, že sdělená bolest je bolest menší. Lidé na to mají přísloví, pes je znát nemohl, mohl jen vycítit, jak milované paní usnadní prožívání těžké chvíle.

Za nějaký rok přišla na něho těžká rána. Paní donesla v náručí od vlaku z města plačící stvořeníčko zamotané ve vlňáku a pořád se mu věnovala a Luxe někdy snad ani neviděla. Toho tvorka položili do kočárku, všichni s ním žvatlali, zpívali mu, vozili ho a Lux se sotva občas dočkal pohlazení a vlídného slova. I jeho pán se v tom vetřelečkovi celý shlížel. Potom zjara jej vozili po zahradě a Lux chodil vedle kočárku a nesnesitelně žárlil.

Konečně si paní jeho zranění uvědomila a když to mrně usnulo, mazlila se s ním jako kdysi, když tu ještě nebylo. Oba potom dítě ve vlňáku pozorovali, paní Luxovi hladila hlavu a promlouvala k němu. Budeme mít to děťátko rádi oba, Luxíčku, pomůžeš je hlídat. Lux pochopil, že náklonnost mojí maminky nepozbude, že ho nepřestala mít ráda, a hlídal mne celé hodiny u kočárku tak pečlivě, že si ani moucha na mne nesměla sednout. Držívala jsem se za jeho obojek, když jsem začínala chodit.

Pár roků uběhlo a paní si zvykla v jeden den v týdnu vždy vlakem v devět hodin ráno jezdit do města na nákupy a za přáteli nebo něco vyřizovat na úřady. Bylo to pravidelné a Luxe to náramně trápilo. Cožpak psí stvoření má jistotu, kdykoliv je jeho milovaná bytost opustí, kdy a jestli vůbec se vrátí? Všiml si, že tomu odjíždění předchází sváteční oblékání a zejména si paní obouvá vždy střevíčky na vysokém podpatku z pravé hadí kůže. Ty byly moc sváteční. Bez těch by snad nemohla odjet. 

Střevíčky před cestou na vlak zmizely. Paní vlak zmeškala, nenašla je ani téhož dne a nenašla je ani za týden, ani za měsíce. V domě nějaký čas panovala i nepříjemná, podezíravá nálada, že je musel někdo odcizit. Na Luxe dlouho podezření nepadlo. Až koncem podzimu vyváželi kompostovou jímku a téměř u jejího dna, velmi hluboko, byly zahrabané ty parádní střevíce.

Lux nás opustil ve svých dvanácti letech. Mnoho trpěl. Tatínek mu zjistil rakovinu žaludku. Polykání jakéhokoliv jídla mu působilo velkou bolest. Jen jediný člověk mu byl s to pomoci: jeho paní. Od maminky přijal v sádle obalené vysvobozující morfium. Pochovali jsme ho pod jedním starým stromem v zahradě.