Tohle věděli už staří Římané: někdo má rád holky, jiný vdolky. Je pravda, že oni to říkali cudněji, navíc latinsky a navíc se ani netvářili příliš demokraticky, a ještě jednou navíc neposílali své zpěváky, aby jejich jménem zpívali nějaké kantilény v nějakém dosud neexistujícím Německu, někde mezi špinavými barbary.

Kádrováky ovšem měli a jejich rozhodnutí bývala často poměrně krvavá.

Ještě štěstí, že neumětelové, kteří se sdružili pod pofiderní hlavičkou jakési prapodivné Asociace českých spisovatelů, mohou pouze štěkat.

Zdá se, že víc ani nedovedou.

O výsledky jejich pachtění má, jak to vypadá, v české veřejnosti zájem málokdo. Ba, buďme upřímní, nebýt prapodivné (prý vědecké) existence jménem Martin Putna, který se proslavil poměrně zhovadilým sporem s presidentem Milošem Zemanem na poli zhusta nevědeckém, je úplně možné, že by o těch lidech jinak věděli nejvýše jejich nejbližší příbuzní.

A teď se asociovaní pisálci těší oné pověstné čtvrthodince slávy, jak o ní mluvíval Andrej Varhola, proslavivší se jménem Andy Warhol a grafickým návrhem obalu plechovek na Campbellovy polévky. Mimochodem, dle mého osobního soudu, obdivuhodně nechutná potravina.

Karel Gott se podle těchto prapodivných osob děvkařil, abychom to opsali pokud to jde co nejjemněji, s vládou jedné strany. Tudíž nemá právo, aby zemi zastupoval někde v zahraničí.

Pomiňme takové drobnosti, že přítomnost hvězdy mezinárodního významu si vyžádali místní pořadatelé, kteří moc dobře vědí, že když se na nárožích objeví plakáty se sdělením, že es singt die goldene Stimme aus Prag, bude vyprodáno.

Budu trochu osobní. S Karlem Gottem se známe z dob, kdy jsme byli mladší, než jsme dnes. Hodně dlouho. O moc mladší jsme byli.

Karel Gott poměrně často nastavoval krk, aby pomohl těm, koho hodnostáři vlády jedné strany neměli rádi. Pomáhal penězi, pomáhal i spory na místech, která mohl ovlivnit. A věděl (a ví dodnes), že skutečná dobročinnost je bezejmenná. Latinsky: anonymní. Takže o tom moc nevypráví.

Kromě toho se vyznačuje ve svém životě tím, že nikdy nekradl. Ani za vlády jedné strany, takže dnes nemá důvodů hlásit se o medaili za antikomunistický odboj.

Od spisovatelů by se dalo očekávat, že kromě znalosti abecedy a základního pravopisu nebudou tápat v temnotách, pokud jde o dění v jejich vlastní zemí, včetně nejnovějších dějin své vlastní země. V tomto případě je zřejmé, že asociovaní pisálci konají buď z hlouposti, nebo za cizí peníze. Třetí možnost, totiž, že se snad dostavili z nějaké zatracené planety v nějaké zatracené sluneční soustavě v nějakém zatraceném jiném souhvězdí, totiž vypadá zatraceně nepravděpodobně.

Ale kdyby šlo pouze o jejich výzvu, že pořadatelé mají nechat dát plakáty se jménem Karla Gotta do stoupy, bylo by to více méně srandovní.

Obdivuhodné je zjištění, že někteří protestanti své podpisy odvolali. Ne proto, že by přestali usilovat o mocenský censurní zásah. To ne. Odvolali pouze proto, že měli pocit, že zveřejněné prohlášení považovali za příliš zmírněné oproti původnímu znění. Čili: méně sprosté.

A když už se tak pěkně rozjeli, někteří z asociovaných pisálků šli dál. Šli tak daleko, že se na Karla Gotta obořili i proto, že se jim nelíbí jeho způsob zpěvu. Rád bych věděl, zda (případně jak) si dovedou poradit se slovesnými vidy nebo dokonce s podmětem a přísudkem, o předmětu nebo snad, nedej přírodo, interpunkci ani nemluvě.

Stručně řečeno, názor asociovaných pisálků na Gottův hlas nebo repertoár má stejnou platnost jako můj shora zmíněný názor na chuť Campbellovy polévky. A to musím s jistou dávkou pýchy dodat, že umím vařit i bez plechovek.

Ale teď trochu vážněji.

Chování asociovaných pisálků nebezpečně připomíná chování komunistických svazáků, kteří se zapálenými zraky a za zpěvu tzv. revolučních písní vyhazovali z vysokých škol světově uznávané profesory, o studentech, včetně těch těsně před promocí, ani nemluvě. Bývalo tomu tak po roce 1948, pak po roce 1968, a teď tomu má tak být i po roce 2018.

Jistě, každý máme právo na názor. A, stejně tak jistě, názory jsou na světě proto, aby se lišily.

Až na to, že je podstatný rozdíl mezi názorem na kohokoliv nebo cokoliv, a požadavkem, aby dotyčný nesměl pracovat ve svém řemesle jenom proto, že nějaká skupinka zhovadilých nevzdělanců se rozhodla, že bude posuzovat životy lidí, kteří zakusili dobu, jež jejich míru slušnosti vyzkoušela do nejkrajnějších mezí, ba často i za ně.

Kolik z těch asociovaných pisálků vůbec tuší, o jaké době je vlastně řeč?

V Hollywoodu mají zajímavé heslo: Je jedno, zda se o mně píše dobře nebo špatně. Nejdůležitější je, že se o mně píše.

Zdá se, že asociovaným pisálkům vadí hlavně to, že o nich veřejnost ví mnohem méně (a také si jich váží mnohem méně) než o nějakém tenorovi. Že se o nich nepíše. Ani tak, ani naopak.

Kéž by tomu bylo jenom tak. Pakliže ale berou asociovaní pisálci své štvaní vážně, byla by to, bezmála třicet let po Velké listopadové sametové revoluci, opravdu nebezpečná (a vskutku neodpustitelná) hanba.