29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Meditace za Radima Hladíka

5.12.2016

Truchlí všichni, kdo dokázali poslouchat kvalitu

„Přestaňte už s těma sračkama a dejte tam konečně pořádný bigbít!“ ozvalo se z publika, když hrál Modrý efekt v Karlových Varech někdy kolem roku 1983 – „Drž hubu!“ zastal se kapely kterýsi jiný v hledišti. Radim Hladík se nezatvářil vůbec nijak a chystal se už spustit další pecku, ale zarazil ho jeho tehdejší zpěvák Oldřich Kellner, přistoupil k mikrofonu a řekl: „Když jsi takový frajer, tak nám to pojď sem na pódium ukázat.“ Ozval se potlesk, Hladík se usmál a kapela chutě hrála dál.

Radim Hladík

Tahle muzika opravdu nebyla pro každého; ti jednodušší poslouchali Katapult a Turbo, vytříbenější posluchači Olympic, Schelingera či Neckářovo Planetárium. Modrý efekt (neboli někdy - když soudruzi dovolili – Blue Effect) byl vždycky někde jinde, ještě dál než stylově příbuzní Mišíkovi Etc... – složité kompozice, jazzrocková aranžmá a oč mistrnější, o to skromnější kytara hlavního protagonisty vynikaly kvalitou, která se obvykle na první poslech sotva komu zalíbí, a už vůbec není pro vyznavače pouhého nabuzeného „hoblování“. Muzikanti jako by hráli hlavně pro sebe – těch, co to dovedli ocenit, vždycky byla menšina, a tak byl Modrý efekt záležitostí pro fajnšmekry, bez hudebních kompromisů na obou stranách.

Ona sestava z Karlových Varů nepřežila dlouho a zůstala po ní jen hitovka Něžná, jedna z nejprostších písní z dějin kapely. Byl to první koncert Modrého efektu, jenž jsem navštívil, a pak už jsem jen želel, že jsem propásl předchozí období s Leškem Semelkou a Oldřichem Veselým uchované v albech Svět hledačů a 33, jež nejraději dodnes poslouchám. Rád se také vracím k desce Svietanie. Pak jsem Hladíka viděl o pár let později, když s akustickou kytarou doprovázel Jaroslava Hutku, čerstvě se po revoluci navrátivšího do vlasti. A jinak ho nebylo – až po letech sestavil si kapelu z mladých kluků, již mu hudebně stačili, a začal se už jenom bavit živým hraním.

Naposledy jsem ho viděl asi před dvěma lety v Luhačovicích. Bylo to v jednom hotelu, kde často vystupoval; koncert Modrého efektu jsem tam za posledních asi sedm let navštívil mnohokrát. Někdy hrál celý večer na akustickou kytaru, jindy na elektriku. S kapelou se pokaždé dobře bavili. A posluchači také. Repertoár hojně čerpali z Hladíkovy letité tvorby, ale občas se rozdováděli a spustili volné improvizační orgie na témata leckdy nečekaná, takže v jednom chumlu se tu ocitli třeba i Yes s Depeche Mode – tihle pánové si to při své instrumentální brilanci mohli takříkajíc s prstem v nose dovolit...

Pokaždé seděl na levé straně pódia, uprostřed měl šoumena a tahouna Jana Křížka, napravo basák, bubeník vzadu. Bylo neuvěřitelné, jak v téhle sestavě dokázali notu od noty vždy přesně zahrát cokoli tak, že od desky se to odlišovalo jen zpěvákem (a někdy nepřítomností kláves). Nikdy nezapomenu na Hladíkovy suverénní běhy po krku kytary, aniž by přitom hnul brvou. Jsem vděčný, že jsem ho přitom směl sledoval z několika metrů.

To už ale nikdy nebude, už ho tam neuvidím – v neděli 4.12. Radim Hladík zemřel. Jeho hudba tu naštěstí zůstává; je to stopa na tomto světě tak důstojná, jakou po sobě zanechá málokdo. Byl z těch, jejichž památka si cti zaslouží a nevymizí.