Nepromítejme si dnešní vize do třicetileté války

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, toť zaručený recept na třeskutou debatu, posílení ega i novinový článek. Opakuje se to od doby, kdy začaly snahy obnovit sloup stržený davem 3. listopadu 1918. Zosobněním tohoto úsilí se stal sochař Petr Váňa. A při vší úctě k jeho vůli a profesionalitě se nelze zbavit dojmu, že v popředí je spíše prosazení vlastního ega nad mocí úřadů.

K tomu člověk nemusí být fanouškem ani odpůrcem obnovy sloupu na původním místě. Stačí být fanouškem onoho místa a pravidel spjatých s ním i s památkovou rezervací. Jistě, je to těžké. Sochař Váňa se ohání úředními dokumenty (územní rozhodnutí). Ale úředními dokumenty se ohánějí i odpůrci (záporné rozhodnutí zastupitelů Prahy). Je těžké se v tom plně vyznat. Ale právě proto by se na místě tak symbolickém a citlivém mělo přikročit ke stavbě až ve chvíli, kdy bude úředně zcela jasno. Ten spor by se neměl překládat jako zápas Dobra se Zlem či jako kulturní a historický armagedon.

Argumentů je dost a mohou si z nich vybírat obě strany sporu. Ale pokud se současné představy o společnosti a politice až příliš promítají do doby závěru třicetileté války, může to nadělat víc škody než užitku.

Po ruce je argument kunsthistorický. Když Ladislav Šaloun navrhoval pro Staroměstské náměstí pomník Jana Husa, zamýšlel ho nejenom jako kontrapunkt husitství a katolictví, ale i jako kontrapunkt vertikály sloupu a horizontály pomníku. Ale tak to vydrželo pouhé tři roky (1915–1918).

Pak je tu argument historický. Sloup neoslavoval Habsburky jako uzurpátory, ale obranu Prahy před Švédy v roce 1648. I tady může být rozpor: Máme si tehdejší švédský útok na Prahu vykládat jako podporu protestantů a svobody víry, kterou potlačili katolíci a Habsburkové? Tak by švédský útok mohl působit, kdyby se odehrál, řekněme, v roce 1620. Ale na konci třicetileté války, ve zdevastované Evropě, šlo spíše o poslední možné zisky a lup. Proti tomu se bránil každý, kdo měl všech pět pohromadě.

Zajímavé. V Brně na náměstí Svobody postavili v roce 2010 kamenný mechanický „orloj“ na památku úspěšné obrany před Švédy v roce 1645 – a nikomu to nevadí. Takže v Brně lze připomínat obranu před Švédy, a v Praze ne? Jen proto, že pražský pomník vznikl o 358 let dříve?

Kdybychom dnešní představy o světě a jeho fungování promítli do 17. století naplno, jako zrádce by z toho mohl vyjít i Jan Amos Komenský. Již v exilu vytvořil mapu Moravy, známou pro své kvalitní zpracování, pěknou grafiku i bohatý obsah, který zahrnuje i mnohé strategické detaily jako například brody na řekách. Pokud si uvědomíte, že Komenský strávil léta 1642–1648 ve Švédsku, chtě nechtě vás napadne, že jeho mapa posloužila švédským vojákům u nás, a Komenský tak posloužil – v dobré víře – jako vlastizrádce.

To není kádrování Komenského. Je to jen ukázka toho, kam nás může zavést promítání dnešních představ do obrazu světa závěru třicetileté války. Až k vyhroceným otázkám, zda katolíci zradili svobodu víry či Komenský svoji vlast. Co se týče obnovy mariánského sloupu, raději vyčkejme na širší společenský a úřední konsenzus, ať už si o pražské byrokracii myslíme cokoliv nepěkného.

 LN, 17.6.2019