Karel Jaromír Erben si na velká gesta nepotrpěl, soudil, že více svému národu prospěje pilnou prací. Toho se držel celý svůj život. Se stejnou trpělivostí se věnoval bádání v archivech i zpovídání venkovanů, ze kterých tahal informace o písních, pověstech a říkadlech, a všechno si pečlivě zapisoval do notesu. Zaznamenával vyprávění veselé i smutné, ale kdyby si mohl vybrat, dával by přednost takovému povídání, ze kterého šel závan tajemna a děsu. Několikrát ho při poslouchání napadlo: Já bych k tomu ještě trochu hrůzy přidal.

Nakonec se rozhodl, že si baladické básně napíše sám. Začal s Polednicí a roku 1850 jich měl hotových pět. To ale na sbírku nestačilo, věděl, že bude muset přidat další.

Tehdy se uprostřed horkého léta vypravil za jednou výměnkářkou, žijící na samotě vedle lesa. Mnoho se toho nedozvěděl, protože stařenka to měla v hlavě už hodně pomotané.

„Mladý pane, já jsem stará bába,“ omlouvala se. „Ze mě už nic moudrého nevypadne.“

Přesto si na něco vzpomněla a nakonec sběrateli ještě zazpívala. Ten asi po hodině sklapl notes, poděkoval a vyšel do parného dne. Bylo mu horko k zalknutí. Přestože si chránil hlavu kloboučkem, udělalo se mu trochu mdlo. Všiml si, že k vesnici směřuje kromě cesty i nedaleký potok zastíněný stromy, a proto se vydal k němu.

U vody bylo lépe, v pozdním odpoledni se pod olšemi rozšiřovalo pásmo, kam sluneční paprsky nepronikly. Potok líně plynul a klikatil se, v některých zátočinách i zabublal. Erbena napadlo, že by ho velmi osvěžilo, kdyby se vykoupal. Našel si místo, kde nerostly žádné kopřivy, a chvíli váhal. Všude kolem klidno, jen ptáci švitořili a mouchy bzučely. Hbitě se tedy odstrojil a zcela bez šatů vlezl do vody. Po prvním kroku vystoupal z bahna k hladině roj bublinek, jako kdyby vodníkovi unikaly z hrnců dušičky, při druhém břehu však ležely na dně už jen oblázky, ano i písek. Tam si sběratel lebedil. Voda chladila, ale nestudila.

Náhle se vyděsil – před jeho obličejem se mu zjevila hlava utopence! Vyhaslé oči umrlcovy si ho chladně prohlížely. Sběratel vyjekl a příšera zmizela. Vzápětí mrskla ploutví a Erben si s úlevou uvědomil, že se díval do tváře sumce. Pomyslil si: Není divu, že si lidé vymysleli vodníka, když i mě to spletlo.

Brzy se zase uklidnil. Pozoroval pohyb vodoměrek na hladině, všiml si i raka a dvou škleblí opodál. Připlulo i hejno nepatrných rybiček a pustilo se do jemného okusování lýtek. Olše, jejichž listy melancholicky voněly, na obou březích převažovaly, jen v zákrutě poblíž skal se nad potokem tyčil topol.

Už chtěl z vody vylézt, když zaslechl prozpěvování přicházející dívky. Ukryl se za nakloněnou větev, teprve nyní si všiml nenápadné lávky. Dívka na ni poklekla a začala máchat prádlo. Jak se nakláněla, poskytovala muži ve vodě poutavý pohled na dobrou polovinu vznosných ňader. Také ostatní tvary se Erbenovi líbily, zaujala ho i líbezná tvář a havraní vlasy. Nechtěl děvče polekat, už se proto smiřoval s představou, že bude muset ve vodě zůstat dlouho.

Náhle však dívka vykřikla – do záňadří jí vlétl ovád a bodl. Usmrtila ho plácnutím, svlékla si blůzku a začala si svá ňadra prohlížet. Také Erben si je prohlížel. Zasnil se: Kdyby se tak lávka prolomila … To bych musel přispěchat na pomoc, vzít ji do náručí – no a potom by se vidělo. Sličná pradlena se však zase brzo oblékla. Erben vydechl zklamáním a dívka si ho všimla. Nyní vykřikla mnohem silněji, popadla své hadříky a divoce se ohlížejíc uháněla pryč. Erben ještě stačil postřehnout, jak se jí prsa při běhu houpají.

Ve vodě ještě chvíli zůstal. Teprve pak opatrně vylezl, chvatně se oblékl a vykročil k vesnici. A již za chůze se mu v hlavě rýsovaly základy nové básně, jeden nápad přeskakoval druhý. Dvakrát si musel sednout na padlou vrbu a vytáhnout notes, aby mu těkavá myšlenka neulítla.

Ve skládání básně pokračoval i v hostinci, kde byl ubytován, hlučení opilců dole nevnímal. Na venkovskou dívku vzpomínal ještě v posteli. Jedno mu nebylo mu jasné – viděla v něm vodníka, nebo chlípníka?