František Ladislav Hek zase jednou přicestoval do Prahy. Obchodní záležitost mohl vyřídit písemně, ale on se chtěl znovu podívat do míst, kde strávil svá studentská léta a zažil řadu vzrušujících událostí. Když vylezl z dostavníku, zhluboka se nadechl. Tak je zase tu. Tolik památek, tolik lidí! A nikomu nemusel odpovídat na pozdrav jako doma v Dobrušce.

Ubytoval se v hostinci a spěšně zašel do České expedice. Některé knížky strčil do mošny hned, většinu však pouze připravil s Krameriem k odeslání. Hodlal knihy prodávat ve svém krámu, arciť převážně kratochvilné. Nakladatelství často navštěvovali i další vlastenci, tentokrát se tu Hek setkal s profesorem Vydrou a divadelníkem Thámem. Nakrátko se tu objevil i jeho spolužák z piaristického gymnasia Ryba. Protože byl o čtyři roky starší, Hek se s ním znal jen povrchně. Dozvěděl se od něho, že se stal učitelem v Rožmitále a že svěřené děti jsou až neskutečně zanedbané.

Když Ryba odešel, vlastenci ještě dlouze diskutovali, až do chvíle, kdy se Hek přiznal, že mu kručí v břiše. Thám zpozorněl - zavětřil, že by se mohl zase jednou pořádně a zadarmo najíst. Ochotně zatáhl kupce do hospody a tam za brnkání harfenice snědli husičku a vypili několik džbánků piva. V břiše i hrudi se jim rozlila pohoda. Za odměnu pak seznámil Thám přítele s pražskými novinkami a rozmanitými drby. Přiznal též smutně, že jeho divadlo Bouda stojí před krachem a bude se bourat. Lidé už mají všechny hry okoukané a už tolik nechodí.

Venku se rozloučili a Hek si pak hlavního města království užíval sám. Prošel se po známých místech a zavzpomínal si. Myslel si, že už těch hovorů bylo dneska dost, ale zmýlil se. Na mostě poblíž malostranských věží se srazil s dalším vlastencem – milčickým rychtářem Vavákem. Rychtář byl přemýšlivý a upovídaný člověk a do Prahy přijel vlastně jen proto, aby si promluvil se vzdělanci. Také on se vracel od Krameria a všechny tam unavil. Začal s politikou. Byl nadšený z vítězství generála Laudona nad Turky a dobytí Bělehradu, zato churavění Josefa II. ho nechávalo chladným. Nemohl císaři odpustit rušení klášterů a pohřbívání nebožtíků v pytlích. Poté přešel k hlubším úvahám:

„Křesťanství a vlastenectví – toť dva spolehlivé pilíře, o které se můžeme opřít. Běda nám, když se jim vzdálíme! Němci by nás zcela pohltili.“

Hek dal rychtáři za pravdu a ten se na chvíli odmlčel. Jeho zrak zabloudil kolem a dotkl se sousoší sv. Jana z Mathy od F. M. Brokoffa. Třebaže jsou na něm zpodobněni tři světci, kolemjdoucí lidé si všímají spíše vypaseného Turka a úpících křesťanů za mřížemi. Rychtář nebyl jiný. Zamračil se a prohlásil, že ještě horší než Němci jsou Turci. Hek byl seznámen s idejemi Francouzské revoluce, která nedávno propukla, a proto namítl, že i Turci jsou lidé.

„Baže lidé,“ přisvědčil Vavák. „Arciť lidé, kteří provozují mnohoženství a chovají ke křesťanům velkou nenávist. Kdyby zaplavili naši zem, zle by bylo. Všechny tyto krásné sochy by svrhli do Vltavy a z chrámu sv. Víta by učinili mešitu s minaretem. Ještě štěstí, že máme Laudona.“

Rychtář mluvil ještě dlouho, ale nakonec přece jen zmlkl. Oba vlastenci se přátelsky rozešli. Večer Hek navštívil představení v Boudě „Břetislav a Jitka“, na které ho Thám pozval, a druhý den ráno, s hlavou plnou dojmů, zamířil dostavníkem k domovu.

Turci do Čech nepronikli, ale na Heka přišly jiné pohromy: Zhoubný požár v Dobrušce ho připravil o majetek a bankrot ve Vídni o úspory.

Poznámka: Alois Jirásek ve svém pětidílném románu přejmenoval Heka na Věka. Odstranění zmíněného sousoší z Karlova mostu nám Evropská unie zatím nepřikázala.