Klement Gottwald nebyl zdaleka jediným řečníkem, který na Staroměstském náměstí hovořil k lidu. Již roku 1421 zde s mnohem menším úspěchem promlouval k davu táborský kněz Antoch.

Vyznavači kalicha se tehdy dokázali sjednotit proti Zikmundovi a křižákům, ale novou víru si v mnohém vykládali různě. Nejpokrokověji si počínali táborští kněží. Bylo jich velmi mnoho, a aby se podobali biblickým prorokům, nosili všichni pořádné vousy. Neustále se mezi sebou hašteřili, zpochybňovali kdeco a předháněli se ve vymýšlení novinek: křtili v potocích, neuznávali manželství, pálili knihy, hlásali, že všechno bude společné a že je hloupost chodit oblečený, když přece Adam a Eva žádné šaty neměli. Hejtmani a rozumnější táborité takové bludy odsuzovali, ale nevraživost vůči pražanům měli všichni stejnou. Vytýkali jim vlažnost ve víře a zachovávání starých zvyklostí, jako například nošení ornátů při mši.

Když Zikmund s křižáky táhl na Prahu a táboři jí přišli na pomoc, docházelo v ulicích hlavního města k nepříjemnostem. Zejména táborské ženy se činily a poučovaly chodce, jak má slušný křesťan vypadat. Na potkání ustřihávaly hejskům kníry a dívkám copy a měšťanky raději z domů vůbec nevycházely. Žižka uznal, že to nedělá dobrotu, a poslal ženy kopat příkopy proti křižákům. Všichni si oddechli, když po vítězství na hoře Vítkov táboři z města zase odtáhli.

Některá válečná tažení byla společná, a proto Žižku napadlo, že pro upevnění husitské jednoty by bylo dobré uspořádat na Staroměstském náměstí společnou pobožnost. Kázání se ujal táborský kněz Antoch. Než začal, zatahal ho Žižka za rukáv a nabádal ho:

„Mluv tak, aby sbratření lidu bylo posíleno.“

Antoch místo odpovědi něco zabručel a vydrápal se na provizorní kazatelnu. Rozhlédl se zamračeně kolem sebe a spustil:
„Ďábel má dva rohy. V jednom jsou pražští konšelé, ve druhém universitní mistři.“

Takhle si Antoch představoval sbratření lidu! Po jeho projevu se mnozí boží bojovníci z Tábora rozhodli, že po boku pražanů už válčit nebudou, a Žižka měl plno práce své vojsko ukáznit. Poté vyhledal Antocha a ztloukl ho. Tenkrát si to mohl ještě dovolit, protože byl slepý pouze na jedno oko.

K dalšímu pokusu o sbratření obou vojsk došlo o dva roky později v ležení pod hradem Konopiště. Vůdcové se domluvili na společné mši, při níž by na znamení svornosti pražský kněz celebroval bez ornátu a táborský kněz v ornátu. To už byl Žižka slepý na obě oči. Přivolal k sobě houf svých kněží a optal se jich:

„Kdo z vás bude sloužit mši v ornátu?“

Odpovědí mu bylo zaryté mlčení, a kdyby viděl, viděl by, že se na něho vousáči ošklivě mračí. Už se zdálo, že slepý hejtman vybuchne, když se ozval jediný bezvousý kněz – Prokop Holý:

„Já si ten ornát klidně obléknu. Vždyť je to jedno, co má člověk na sobě.“

Sbratření tak bylo zachráněno, ale ne nadlouho. Rozpory přetrvávaly, až posléze vyústily v bitvu u Malešova a nakonec i v bitvu u Lipan.