Roku 1462 zrušil papež Pius II. Basilejská kompaktáta a tím naznačil, že většina Čechů včetně krále Jiřího jsou kacíři. Když se venkovan těžce pohádá se sousedem, snaží se žít v dobrém s jinými vesničany. Král Jiří se zachoval podobně. Se zvýšenou snahou usiloval o přátelství s jinými panovníky a dokonce navrhl zřízení spolku křesťanských národů, které by spolu žily v míru a naopak by společně válčily proti Turkům. Věřil v úspěch takového nápadu, protože každý rozumný člověk přece věděl, že mohamedánské náboženství do Evropy nepatří.

Zřízení takového spolku by se zamlouvalo uherskému králi Matyášovi a polskému králi Kazimírovi, zejména Maďaři by pomoc zkušených a dosud obávaných českých válečníků v boji proti Turkům uvítali. Bylo však třeba pro tuto myšlenku získat ještě další vladaře, především francouzského krále Ludvíka XI. Proto bylo z Prahy vypraveno do Francie poselstvo, které vedl pan Albrecht Kostka z Postupic a právník Marini.

Většina poslů cestovala koňmo, jen oba pánové se svými lejstry seděli ve voze. Jejich kočí byl mladík zavalité postavy a jmenoval se Jíra. Se svými koňmi si výborně rozuměl, ale jinak rozumu moc nepobral.

K první příhodě došlo hned za hranicemi, když poselstvo potkalo houf ozbrojenců.

„To jsou křižáci,“ poznamenal pan Kostka.

Jíra zbytečně neotálel. Svěsil hlavu mezi ramena a práskl do koní. Vůz divoce poskakoval na cestě a teprve na důrazné naléhání panstva zastavil.

„Co to vyvádíš, tupče?“ otázal se pan Kostka.

„Křižáci, křižáci!“ sípal Jíra.

„Hlupáku!“ hněval se pan Kostka. „Křižáci táhnou proti Turkům a ne proti nám!“

V cizině viděli poslové mnoho zajímavého, leccos zde bylo zařízeno jinak než v Čechách. Jíra koukal vyjeveně na obě strany, a tak se stalo, že vůz dvakrát převrátil a pánové z něj vypadli jako dvě šišky. Když se to přihodilo podruhé – to už byli ve Francii – přešel pan Kostka od ostrých slov k činům. Odebral Jírovi bič a ztřískal ho. Potom už si dal Jíra pozor.

Francouzský král Ludvík byl krutý a obratný podivín. Kdokoliv byl k němu předvolán, nikdy nevěděl, zda bude povýšen či uvězněn. Místo do kobek sázel své nepřátele do železných klecí, zato však s oblibou chodil v přestrojení do hospod a naslouchal tam sprosté mluvě svých poddaných.

Proto nebylo divu, že se s ním poslové dlouho nemohli setkat. Král jim vždycky vzkázal, kde na něho mají čekat, a nedostavil se tam. Honili se za ním po celé Francii.

Nakonec je přece jen přijal. Převzal listy tří středoevropských panovníků a vyslechl obšírný výklad. Navzdory všem lichotkám však nebyl z plánovaného spolku nadšený. Místo toho rozkázal vyhotovit s králem Jiřím přátelskou smlouvu. Prohlásil:

„Ať si říká kdo chce co chce, já chci žít s českým králem ve shodě.“

Horší domluva byla potom s francouzskými preláty. Chovali se povýšeně a zřetelně dávali najevo, že s kacíři se moc bavit nehodlají. Katolická víra však tenkrát příliš nebránila zhýralému jednání. Ve městě Rouen si vyskočili zezadu na vůz mnich a kurva, za jízdy se k sobě tulili a výskali. Když se toho nemohli nabažit, práskl Jíra do koní a prostopášníci se vysypali do bláta.

Na zpáteční cestě se pak střídaly nepříjemnosti s milými zážitky. Při příjezdu do Ženevy hustě pršelo, a proto se poslové velmi rádi uchýlili do hospody U anděla.

„Zdaleka, vzácní pánové, zdaleka?“ zeptala se zdvořile stará hostinská.

„Zdaleka, dobrá paní,“ odpověděl panoš Jaroslav. „Až z Čech.“

Někdo ho kopl do nohy, ale už bylo pozdě. Baba začala ječet:

„Cože? Vy jste Češi? Táhněte z mého domu, vy kacíři!“

Brzy se v okolí hostince rozneslo, co jsou poslové zač. Bloudili v dešti městem a teprve ve čtvrté hospodě byli přijati v jedné zapadlé ulici. O své národnosti již pomlčeli.

O mnoho veselejší to bylo ve městě Baden. Tam se poslové koupali v teplých pramenech společně s dívkami a ženami, šprýmovali a vypouštěli bubliny. Do lázně se tam ponořily také jeptišky, ty se však s nikým nebavily. Byly nejen nahé, ale i holohlavé.

Do vlasti se poslové vrátili se smíšenými pocity, nejen proto, že v Čechách zrovna řádil mor. Jejich cesta byla vlastně neúspěšná. Král Jiří byl zklamán, smlouva se vzdálenou Francií byla k ničemu (podobně jako ta z roku 1924). První pokus o Evropskou unii tedy nevyšel. Naopak – uherský král Matyáš se nechal papežem přemluvit a započal proti českému králi válku.