"Do toho vysokého topolu uhodilo," vzdychla teta Věra u velikonočního oběda.
Míla zvážněl. "Do toho u řeky?"
Bimbla hlavou.
"Jdu se tam podívat, teto."
Pohlédla přes brýle do talíře: "To nepočká? Snad to dojíš..."
"Musím tam teď hned, teto..."
Pádil po rozlehlé louce, v jejíž zeleni se krčilo květů sedmikrásek, jako když je plnými hrstmi rozhodíš. Rychle se blížil k řece. Již z dálky viděl, že místo, kde ještě při jeho minulé návštěvě stál vysoký strom, je holoprázdné. V průseku mezi kadeřavými vrbišti se modrala dubnová obloha.
Snad by mu byl osud stromu lhostejný, ale právě na tomto topolu zpozoroval Míla vloni o prázdninách černého, jako by zrníčky drahokamů posypaného špačka. Měl tam někde hnízdo a po celé dopoledne vytrvale zpíval. Míla zkusil na ptáka zapískat: "Pe-pí-ku... Pe-pí-ku..."
Špaček kupodivu ztichl, jako by se zaposlouchal. "Pe-pí-ku," přidal Míla, a když to udělal snad posté, z topolu přišla odpověď: "Pe-pí-ku!"
Celé prázdniny si odpovídali navzájem. Míla měl svůj strom a na něm svého ptáka. Kdo mohl mít víc? Jsou dary, které dostáváš nečekaně. Jsou dary, které dostáváš na celý život, ale jen jednou za život.
Čím víc se teď blížil ke stuze běhuté vody, tím byly jeho kroky loudavější a stále váhavější. Míla tušil, že uvidí smrt a bál se jí jako ničeho na světě. -
... Ze země trčel očazený pahýl kmene - koruna se skácela do trávy. Ve větvoví se proplétal muž v zelené kombinéze - přece správce lesní školky - a motorovou pilou odřezával jednu větev po druhé. Pila nazlobeně prskala, až piliny lítaly a jako by se štětila, jektavě naříkala. Mílovi připadalo, že je jí stromu líto.
Správce je šikovný chlapík, čouhán, žádný třasořitka, pila jako by nebyla z ocele, ale kartonu. Ale Míla netoužil zkusit si to také, smutek mu svíral srdíčko i hrdlo, sláva života tu něco prohrála a platila za to, že je jí všude tolik. Správce by mohl vyprávět - už rozřezal hodně stromů a nejmíň tolik jich i zasadil.
Mila se vydržel dívat dlouho, dlouho, až i z pahýlu kmene zbyla hromada špalků. Špalky voněly mízou a Mílovi připadalo, že taková je řeč dřeva. Teta Věra taky vonívá, a třebaže ztichlá, slyšíš její radost ze sluníčka.
A tu to Mílu napadlo... Tu jako když zazvoníš a otevřou se dveře. Přišel nápad, a Mílovi připadal jako svět veliký. A taky voněl. Taky se třpytil zrníčky drahokamů. Míla vybral proutek větévky a vpíchl jej do země, jak jen to šlo hluboko. Pila přestala prskat a tatam se poděla její zarputilost.
"Zasadil jsem ho znovu," řekl Míla, když uviděl, že ho pan správce pozoruje.
"Neujme se," chtěl se chlapík nejspíš zasmát, ale jako když proutkem mávneš, zaznělo to shovívavě, měkce.
"Jak to že ne? Vždyť má pupeny," namítl Míla.
Správce jako by tu právě nebyl. Jako by byl velmi, ale velmi daleko, až tam, kde je mu to hodně povědomé, kde už někdy přebýval a kde mu bylo moc dobře: na břehu řeky sedí tatínek u rybářských prutů, topol nad jeho hlavou lapá po slunečním svitu, po kamenech u brodu poskakuje skorec, nad ním se na vrbové větvi zamyslil ledňáček, a oba jako bys posypal zrníčky drahokamů. Tatínek ulovil rybu - "Jiří, na, je tvoje," řekne - a chlapec užasne nad tou krásou kluzkého těla, na něž slunce maluje lavírovanou fantazii - nemůžeš ji zabít -, a když vrátíš tlouště vodě, poděkuje drahokamovou signalizací šupin.
"To je pravda," řekl konečně správce lesní školky pan Jiří. "Pro jistotu ho budu chodit zalévat. Než přijedeš k tetě na prázdniny, už ho nepoznáš, jak povyroste." - -
... Pravda, že povyrostl. Pravda, že ho Míla nepoznal. Třebaže o Velikonocích sotva ke kolenům, teď byl stromek vyšší než chlapec, třebaže o Velikonocích jediný proutek, teď natahoval po světle tři větve korunky.
Pan Jiří chytal ryby a po očku pokukoval po Mílovi. Pozná to - nepozná? vyčkával. Aby se mi tu tak rozbrečelo, hezule...
Míla dýchal zhluboka. "Až vyrostu," řekl po chvíli, "zasadím hodně stromů."

(z cyklu Oblázky u brodu)