29.3.2024 | Svátek má Taťána


POVÍDKA: Lukrécie

17.8.2013

Za drážní boudou zaskřípěly nápravy a motorák se neochotně rozjel. Kilián přitáhl popruhy batohu. Silnice stoupala do mírného kopce, podél ní se táhla přeoraná pole, horizont na obou stranách uzavíral pás lesa. Natáhl se přes škarpu a z nahnuté hrušně utrhl rozměklou máslovku, lepkavá šťáva mu ulpěla na prstech. Přivoněl si a zavřel oči. Stejná vůně mu zůstávala na prstech po Janě.

Utřel ruku do trávy a pokračoval v cestě. Asi po kilometru se za zatáčkou objevily střechy vesnice s trojicí věží. Stoupání se zostřilo, za ploty se rozštěkali psi. Silnice se vnořila mezi první domy, za zákrutou se pak rozšířila v dlouhou strmou náves, půdorysem spíše náměstí. Předci měli zjevně ambice, ale nevyšlo to, zemská stezka vedla jinudy, železnice přišla pozdě; zůstalo náměstí bez města a jméno Strmice.

Kilián se zastavil a otřel z čela pot. Hospoda byla zavřená, ani na návsi nebylo člověka. Horní stranu prostranství uzavíral mohutný barokní kostel s párem symetrických věží v průčelí a šestihranem kašny u paty, od níž k portálu vedlo vyšlapané schodiště, bokem stál na otlučeném soklu Nepomuk s hlavou nakloněnou doleva a křížem v náručí. Kilián došel ke kašně, aby si opláchl obličej, ale byla vyschlá a zanesená odpadky.

Šikmo za kostelem konečně spatřil faru, za ní stromořadí vedoucí k zámku. Fara byla jediným objektem ve Strmicích, který - jak si systematik Kilián předem zjistil v knihovně - roku 1631 nelehl popelem během plenění obce žoldnéři saského kurfiřta. Z nynějšího skladiště se má bývalé děkanství změnit v moderní ubytovnu pro sezónní pracovníky, vysvětlil mu předseda důvod přestavby, když si spolu dojednávali podmínky práce. Ovšem že zrenovovat zřejmě znamená definitivně zničit, to už neřekl, to by se ve stavebním povolení nevyjímalo dobře, to se nevyjímá dobře ani při telefonickém pohovoru s budoucím brigádníkem.

Zedničina Kiliána bavila a na tuhle práci kývl bez rozmýšlení, na různých stavbách si během prázdnin vydělával už několik let. Ovšem tohle bude něco jiného, než míchat maltu při budování samoobsluhy. Nemohl se náhle dočkat svěží vůně vápna a zednických povídaček vždy a všude stejných: jasně, otevřít pivo dírou do prdele, to je brnkačka; neexistuje historka, kterou by neznal a není fór, kterému by se byl už desetkrát nezasmál. Po obědě si chlapi dají tři desítky, v jednu zapíchnou práci a on bude jen svým pánem - před sebou osamocený zbytek září.

Pak zase uvidí Janu. Co si asi řeknou, až na sebe narazí v posluchárně? Třeba se jí to už rozleželo, třeba si jen od něj potřebovala odpočinout, ujasnit si věci, prostě si to v hlavě srovnat... Neměl by jí zavolat? Nečeká na to?

Pohlédl znovu na masu strmického kostela. Stavitel hmotu sice rozčlenil, ale i tak působí - stejně jako náves - předimenzovaným dojmem, poněkud nepatřičně v obci přízemních baráčků s plaňkovými ploty, jako by se mezi pozůstatky zaniklé civilizace zabydleli barbaři a je jen otázkou času, kdy vše pohltí džungle. Narozdíl od fary však chrám Páně svému účelu dosud slouží, uvědomil si při pohledu na vitrínu u vchodu, v níž visela bílá čtvrtka s rozpisem bohoslužeb vyvedeným černou fixou.

Sedl si na schody před portálem a opřel hlavu o batoh, zavřel oči a nastavil čelo podvečerním paprskům. Chtělo se mu nechat se uspat lenivým sluncem odcházejícího léta, zbaveným žáru a naléhavosti stejně jako přenošená láska, ale sotva zavřel oči, představil si Janinu siluetu klečící nad ním a ucítil tu lepkavou dráždivou vůni, konejšící i dusící, něžnou i vulgární. Oprostí se od toho někdy?

Zapálil si, vstal a došel k faře. Branka byla pootevřená, nohou rozhrnul kopřivy. Ocitl se před zdevastovanou budovou s metr silnými opukovými zdmi s oddrolenou omítkou, ostěním z pískovcových hranolů s letopočtem A.D. 1602 nad vchodem, zrezlou klikou i kováním na dveřích. Nadzvedl kámen, klíč byl na smluveném místě. Sehnul hlavu, překročil zvýšený práh a začal se rozkoukávat v šeru. Vlevo ode dveří nahmatal bakelitový vypínač, slabé světlo žárovky osvítilo zatuchlý prostor kamenné chodby s klenutým stropem. Zprava bylo slyšet pomalé odkapávání vody z netěsnícího kohoutku, od nějž směřoval lesknoucí se čůrek žlábkem ke schodům do sklepa a dál kamsi do podzemí.

Kilián shodil batoh v chodbě a pustil se do prohlídky fary. Přízemní místnosti kromě jedné, sloužící jako příležitostná kuchyňka, byly obestavěny vysokými regály. Do polic kdosi bez ladu a skladu nastrkal krabice obkladaček, vodovodní trubky a armatury, role pletiva a skelné vaty; mezi regály se povalovaly prázdné popelnice, dřevěná torza světců a andělů, záchodová mísa, umyvadlo, decimálka; stropy byly ve všech místnostech kromě chodby podbity bíle natřenými deskami z dřevotřísky.

Narozdíl od přízemí bylo v patře harampádí jen minimum. V pootevřené almaře objevil pod vrstvou prachu zažloutlé notové zápisy a ve velké bedně pod schody na půdu dřevěné figurky skládacího betlému, vedle stálo červotočivé harmonium s utrženými pedály. Okenní tabulky byly špínou téměř neprůhledné a meziokní vystýlaly uschlé muší mrtvolky. Světlo svítilo jen v jediné místnosti, v níž leželo na sebe naskládáno několik flekatých matrací. Takže ložnice.

Otevřel okno a vyhlédl na zahradu obehnanou opukovou zdí, zarostlou béžovou travou a bezem, s několika jabloněmi obsypanými nesklizenou úrodou a obletovanými rejem vos a včel, opilých zkvašenou hnilobou přezrálého ovoce. A ještě dál, nad hmyzím hodokvasem spatřil červené zářijové slunce, dotýkající se vzdálených homolí Českého Středohoří jako rozžhavený kotouč cirkulárky, chystající se rozčísnout sukovité poleno - tuhle zemi.

Rozložil matrace, vybalil spacák a zaposlouchal se do zvuků útrob domu, obleněné peristaltiky prastaré dřímající bytosti, jež ho právě nenápadně začala stravovat.

Probudilo ho troubení klaksonu. Před farou bafal motor Avie s míchačkou na korbě, dva chlapi v modrácích se opírali o branku a z kabiny řidiče vyřvávalo rádio "tač mí, tač mí nau." Bleskově si natáhl kalhoty a seběhl dolů.

"Hele, mladej, všechno je jinak," zahlaholil přes plot menší z pracovníků. "Starej nás převelel na dostavbu samoobsluhy, ale ty máš bejt tady a strhat ze stropů ty dřevotřískový podhledy a spálit je na zahradě, vercajk najdeš v přístěnku. Je to jasný?"

Kilián si protřel oči. "Jasný," ubezpečil chlapy a podíval se k bezmračné obloze. Náklaďák se rozdrkotal dolů po hrbolatém lesklém čediči, obnaženém skeletu sopečného kraje.

Vrátil se do domu a na vařič postavil vodu na kafe, jež našel v piksle na polici. Po snídani vzal z přístěnku kosu, aby vysekal na zahradě plácek, kde by mohl podle nových instrukcí později spálit strhané desky. Samozřejmě to mohl udělat kdykoli později, ale chtělo se mu být venku - strhávání desek bude hnusná práce, která neuteče. Tráva byla přerostlá a plná houževnatého plevele, párkrát sekl do hlíny, ale brzy se dostal do rytmu, nic na tom nebylo. Paprsky mu prohřívaly záda, svlékl si propocené tričko a protáhl se. Léto ještě neskončilo!

Odpoledne překonal nechuť, vytáhl z přístěnku štafle, sekyru a železnou tyč, již hodlal použít jako páčidlo, a pustil se do uloženého úkolu. Když ze stropu odtrhl první desku a prach se usadil, spatřil ve vzniklém otvoru barevně zdobený trám. Zvědavě strhl další desku a ještě další a jak pokračoval, nevěřícně odkrýval malované trámy – na první pohled zdravé, bez sebemenší stopy po červotoči či dřevomorce - a záklopová prkna posetá květinovými ornamenty, šlahouny révy s modrými hrozny; co prkno to originál. Na podkladové šedobílé se zelenaly světlé listy, na trnitých větévkách se rozevírala růžová poupata a stylizovaní slavíci zakláněli hlavičky, statní jeleni vábili pod stromy něžné laně, tmavě červené latě na spárách zjemňovala drobná řezba.

Došlo mu, že dřevotřískové podhledy překrývají původní renesanční strop. Slezl se štaflí a otevřel si láhev piva. Copak ten idiot předseda netuší, co tu má? Neměli by se zavolat památkáři? Sezónní pracovníci dozajista ocení, že se po zalehnutí na pryčnu s cigárem v hubě budou moci kochat renesanční výzdobou.

Následující den strhal Kilián opatrně desky z poloviny stropu druhé místnosti ze čtyř, které byly v patře, postupně je odnášel dolů; zatím jen do chodby, kde je vyrovnával vedle dveří. Obával se, že by venku před spálením zmokly a nasákly.

Po práci se opláchl u kohoutku v chodbě a zhltnul konzervu. Byl unavený a chtěl se jít natáhnout, když ale v patře míjel schody na půdu, dostal nápad podívat se nahoru. Schodnice byly na první pohled bytelné, z tlustých fošen, sice vyšlapaných, ale bez viditelných známek hniloby. Opatrně našlápl na první, pak na druhý schod - trochu vrzaly, jinak nic. Nadzvedl poklop a začal se rozhlížet v dusném přítmí podkroví.

Půda byla rozlehlá, trámoví krovů vytvářelo hustou geometrickou spleť; krokve, sloupky, vaznice a vzpěry v různých úhlech vystupovaly ze tmy do proudu světla z vikýře a opět mizely ve stínu šikmin. Na podlaze zanesené letitou vrstvou špíny a mumifikovaných much se povalovaly rozházené knihy, nohy od židlí, ptačí kosti, potrhané tkaniny, rozbité talíře a rozlámané svícny - zřejmě bylo komusi líto vyhodit věci denní potřeby, které v domě zbyly po dávných obyvatelích děkanství.

Dal se do přelézání vazných trámů, v obličeji ho šimraly pavučiny a v nose prach. Jak se blížil k čelní zdi západního štítu, všiml si několika obrazů opřených vpravo o pozednici. Oprášil jeden po druhém a prohlížel si je ve světle pod vikýřem. Byly to portréty kněží v klerikách, čepkách a s křížem na krku; napadlo ho, že se jedná o bývalé strmické děkany.

Poslední obraz byl na rozdíl od ostatních zabalen v dece převázané motouzem. Rozbalil jej – měl těžký pozlacený rám - a opřel o jednu z kosých vzpěr. Nízké večerní světlo dopadlo šikmo na plátno a zalilo portrét mladé ženy – olejomalbu -, určitě starší a na první pohled mnohem zajímavější nežli šablonovité portréty duchovních. Ne, s nimi tenhle obraz nemá nic společného; ale signatura byla nečitelná a letopočet nebyl k nalezení ani na rubu. Pozadí portrétu bylo matné a temné, od tmavohnědých tónů až po uhlově černou; ním kontrastovala světlá tvář s klenutým obočím, pootevřenými rty a sebevědomým nosem. Její oči i vlasy byly medově hnědé, dlouhý krk přecházel v bílé poprsí napůl zakryté záhybem rudé látky, jejíž cíp svírala v prstech levé ruky. Pravici měla před sebou, ohnutu v lokti, a v ruce držela úzkou dýku opřenou špičkou pod levé ňadro. Poznal tu scénu – Římanka Lukrécie se chystá proklát si srdce.

Jenže tahle Lukrécie se vůbec netvářila jako patricijka zneuctěná etruským princem, rozhodnutá zbavit se v příštím okamžiku života, chyběla jí rezignovaná tvář Rembrandtovy Lukrécie, nebyla to k nebesům vzhlížející nešťastnice Simona Voueta ani uslzená chuděra Hanse von Aachen s nepatřičně vztyčenými bradavkami.Vypadalo to spíše jako hra na Lukrécii, póza s divadelní rekvizitou, rafinovaná provokace; skutečná sebevražedkyně by přeci nedržela rukojeť tak ledabyle, i její oči by byly jiné, postrádaly by jiskru, hravost a očekávání; vypadalo to, jako by malíř chtěl stylizací dodat napětí a děj portrétu, jenž by jinak mohl vyznít banálně.

Nevěděl, jak dlouho bez hnutí stál a hleděl na malbu, když si uvědomil, že z portrétu vyzařuje ještě něco dalšího, stěží popsatelného a uchopitelného, ale nesmírně působivého, co relativizuje jeho domněnku o rutinérském malířském triku. Snad za to mohla nejednoznačnost jejího výrazu, odmítavého i vyzývavého zároveň, nebo její pohled – povýšeně aristokratický, ale současně účastný a všechápající. Udělá to, nebo neudělá? Je to hra, nebo výhružka? Teatrální gesto hysterky, nebo odhodlání zoufalé ženy? Dvojakost, nejistota i absolutno v jednom. Fyzický prožitek zářivé i temné krásy zároveň. Jak se šikmé paprsky lámaly o navrstvené pigmenty, stávaly se její rysy plastické, téměř trojrozměrné, skoro se zdálo, že kráska vystupuje z obrazu a chce se ho dotknout, prosí o pomoc, chce, aby to byl on, kdo rozhodne o jejím životě či smrti.

Kilián poodstoupil od surreálného zjevení. Světlo z vikýře mezitím zesláblo a zřetelné zůstaly jen obrysy zlaceného rámu. Přehodil přes obraz deku, zavřel poklop a sešel dolů.

Schylovalo se k dešti, ale musel jít ven, musel vydýchat prašné dusno půdy a rozehnat to divné, co právě zažil. Za rozvalenou zdí farské zahrady narazil na hluboký rigol zarostlý trnkami, hlohem a zakrslými švestkami, starý úvoz, jejž kdysi vymílaly loukotě vozů. Ovládl intenzivní nutkání vnořit se do neprostupného porostu zmizelé cesty a místo toho se po okraji pole vydal k doubravě, jež byla na dohled.

Když se vrátil na faru, byla už tma a svítily hvězdy; západní vítr rozehnal mraky, aniž sprchlo. Lehl si na rozložené matrace. Jakmile zavřel oči, uviděl před sebou Lukrécii, soucitně jej pozorující. Jako by šeptala: chlapečku, malý ubohý chlapečku; a jak usínal, odložila nůž a nechala z prsou sklouznout šaty, natáhla ruku a hladila ho po čele a ramenou, ale její dech měl Janinu vůni a její prsty byly Janinými prsty.

Další den od časného jitra Kilián pracoval, před polednem měl hotovu další místnost. Poobědval chleba se slaninou a přemýšlel, co dál. Táhlo ho to do podkroví, ale rozhodl se, že se nejprve podívá k zámku, jehož provizorně zakrytou střechu bylo vidět z patra fary skrz koruny kaštanů. Zámeckou bránu přehrazovala plechová vrata s olupujícím se zeleným lakem, jejichž křídla byla rezavým řetězem zamčena k sobě, takže dovnitř se nešlo protáhnout. Na nádvoří se povalovaly zemědělské stroje v různém stadiu rozkladu, vzadu u věže zarůstala kopřivami halda škváry či koksu. Budovy byly v ruinách, jakž takž zachovale působila pouze hranolovitá věž, na několika místech byla ještě zřetelná sgrafita, jinde nápisy v azbuce. Tak tohle je tedy sídlo mocného rodu Strmiců, opory stavovského vojska i habsburského domu (Jan ze Strmic o vlas unikl staroměstské exekuci, zatímco jeho synovec Felix Bernard patřil k nejhorlivějším rekatolizátorům – viz městská knihovna v Praze), zbožné a zámožné dynastie, stavitelů malostranských paláců i jezuitské koleje, donátorů a mecenášů, zemských vlastenců i národních zrádců.

Po odpolední práci Kilián nedočkavě vystoupal do podkroví a sňal deku z obrazu. Byl opět slunný podvečer a Lukrécie se v proudu světla z vikýře lehce, téměř koketně usmívala; usmíval jsem se i on. Nazítří bylo pod mrakem a Lukrécie byla naopak nepřístupná a melancholická, její nálada se přenesla i na něj – minule se zmýlil, ona to myslí doopravdy, jako hra to má jenom vypadat, nechal se zmást. Další den už znal každou prasklinu na plátně, každý záhyb nachové látky, každý detail její tváře, jen litoval, že toho ví o malířství tak žalostně málo. Dospěl sice k závěru, že má co do činění s barokním plátnem, ale bylo mu jasné, že rozezná-li stěží Rubense od Velázqueze, sotva může zařadit anonymní provinční malbu.

Na noc ji zakrýval, ale snést obraz dolů z půdy se zdráhal, cosi mu v tom bránilo. Další dny pokračoval ve strhávání desek. Při práci přemýšlel, kým asi Lukrécie ve skutečnosti mohla být a kdo a před kým sem plátno ukryl a už je nevyzvedl. A kdo ji namaloval - protože ten ji musel dobře, víc než dobře znát: musel ji milovat.

Práce se vlekla - ač získal slušnou rutinu, vše trvalo mnohem déle, než zkraje odhadoval; překážely mu plné regály, které bylo třeba vyklízet, přemísťovat a znovu vyrovnávat všemi těmi krámy; některé desky nešly odtrhnout, rozlamovaly se a Kilián raději páčidlo podkládal hadry a dřevěnými klíny, aby trámy nepoškodil. Od chvíle, kdy našel Lukrécii, ho ale objevování dalších a dalších motivů nástropní malby už nijak zvlášť nebavilo. Překvapením pro něj byl pouze nález hejna netopýrů, vyobrazeného na stropě malé místnosti v severozápadním rohu – co asi mohli v církevním příbytku symbolizovat tito tvorové?

Každý den po práci vylézal do podkroví, odkrýval portrét a díval se na něj dlouhé minuty a desítky minut. Uvědomoval si, že je obrazem posedlý, i že to překročilo meze normálnosti. No a? Nevadilo mu to, tu posedlost si pěstoval a hýčkal. Brzy o Lukrécii přestal uvažovat v minulém čase. Co by tu dělal, nebýt jí? Až mnohem později, když se k oněm dnům vracel jako k epizodě, která jakoby se přihodila někomu jinému, mu došlo, že se z jeho myšlenek zcela vytratila Jana; že ji Lukrécie vytěsnila, vstřebala a nahradila.

Asi po týdnu pobytu na faře se Kiliánovi zdál živý sen: je válka, zřejmě třicetiletá, a je zima. Leží sníh, ale není ho mnoho; on kráčí nahoru Strmicemi, domy jsou vypálené, ze střech trčí zuhelnatělé trámy a na dvorech leží zmrzlé mrtvoly - nedávno tudy prošlo vojsko saského kurfiřta a kdo přežil drancování, umřel hladem nebo na mor. Jde pomalu sněhem k zámku, sám je voják, možná zběh, a najednou ze zámecké brány vyjde dítě, děvčátko. Ví, že je to kromě něj jediný člověk, kdo tu zůstal naživu, a má radost, že někoho takového nalezl; dost možná je to úkol, kvůli kterému se tu ocitl: ochránit ji a dostat odsud. Dítě se ke němu přibližuje a on k němu, ale v tom uvidí, jak od lesa bílým polem běží vlčí smečka, a je zřejmé, že u děvčátka bude dřív než on, nepřidá-li do kroku. Chce na holčičku zavolat a varovat ji, protože si nebezpečí nevšimla, ale není schopen vydat ani hlásku a nemůže najednou udělat ani krok. Vlci už jsou blízko a on pozoruje největšího z nich, jak zrychluje, cení tesáky a připravuje se ke skoku. Chce tomu zabránit, chce se rozběhnout a skočit mezi vlka a dítě, odrazit bestii vlastním tělem, ale nepohne se z místa, je jako ochrnutý a neschopný promluvit. Usmívající se, nic nevědoucí děvčátko se zastaví, zvedne hlavu a podívá se mu důvěřivě do očí. Je to malá Lukrécie.

Jedno ráno koncem druhého týdne, byl to čtvrtek, si Kilián s hrnkem kafe sedl na zahradě a opřel se o zeď. Obloha byla čistě modrá a vánek přinášel z polí vůni slámy a přeorané hlíny, z lesů na obzoru stoupala mlha. Náhle se rozezněly varhany. Sytá polyfonie rozechvěla vzduch, nesla se nad chladnoucí zemí a k otevřenému nebi. Magnetizován onou vznešeností vstal a došel ke kostelu, ale hlavní dveře byly zamčeny, vrátil se tedy kolem zdi s náhrobky k bočnímu vchodu – dvířka byla dokořán - a vstoupil dovnitř. Kromě hráče nahoře na kůru, jejž nebylo vidět, nebyl v kostele nikdo. Oblý a jasný zvuk varhan padal z výšky, odrážel se od oken s barevnými vitrážemi, kroužil prostorem mezi kůrem a oltářem, přeléval se přes prázdné lavice a vířil pod klenbou chrámové lodi. A pak se k melodii píšťal přidal hlas, naléhavý a pokorný, otevírající bránu mezi létem a podzimem, životem pozemským a věčným: Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, kyrieleison...

Další den strhl Kilián zbylé podhledy v poslední místnosti a k večeru vynosil desky z chodby na zahradu. Rozřezal padlou suchou jabloň, ležící vzadu u opukové zdi. Podpálil noviny, první desku rozbil sekyrou a polil benzínem, vyšlehly třímetrové plameny. Nakládal na oheň jednu desku za druhou, vyschlá dřevotříska hořela rychle, ale i tak mu likvidace hromady trvala až do tmy. Když dohořívala poslední deska, přiložil polena z jabloně, přitáhl k ohni lavičku a sedl si, u nohou položenu láhev vína z konzumu. Zapálil si cigaretu, pozoroval jiskry a hvězdy, vaťák zapnutý až ke krku – blížící se říjen byl přeci jen už znát. Zítra bude muset sehnat předsedu - za celé dva týdny se tu neukázal, stejně jako nikdo jiný.

Měl vypitu asi polovinu láhve, když ho napadlo, že postrádá společnost, a také že ví o někom, kdo potřebuje provětrat. Zvedl se a zapadl do domu, vrátil se s židlí v jedné a obrazem v druhé ruce. Postavil portrét na židli a opřel jej o opěradlo. Na obraze se mihotaly stíny, kontrast ohně a tmy zvýrazňoval praskliny v malbě a Kilián se zhrozil: Lukrécie náhle vypadala jako vrásčitá, věkem se rozpadající stařena, vysmívající se hlupákovi, jenž ji ve svém bláznovství vzývá. Vzedmula se ve něm vlna odporu k celé té záležitosti s obrazem, jež se mu najednou jevila tak divná a úchylná. "Co civíš, jsem ti k smíchu, děvko?"zasyčel, dvěma loky dopil láhev a zahodil ji do tmy, sklo cinklo o kámen. Zavrávoral, ale zachytil se opěradla židle, oběma rukama uchopil třísetletý rám, až zapraskal, a zvedl malbu před obličej. Zblízka si prohlížel rozpraskanou tvář, v níž přívětivého ani éterického nezbylo zhola nic, jen zlověstné tahy štětcem, jen seschlá kůže staré cikánky. Otočil se ke skomírajícímu ohni a udělal krok dopředu. Rám ho pálil v rukou, chvěl se a vzpíral, ale musí to být, musí se toho svinstva zbavit jednou provždy, tady a teď. Jano, ty mrcho. Janičko...

Probudil se bolením hlavy, žaludek měl na vodě, bylo mu mizerně. Nacpal věci do batohu, srovnal matrace do rohu a opláchl si obličej. Zamkl faru a klíč dal pod kámen u vchodu spolu s lístkem pro předsedu se svou adresu a vzkazem, aby mu výplatu poslal poštou. Pak vyrazil z kopce k nádraží a neotáčel se, bylo lezavo. Přes noc přišel podzim.

* * *

Stojí před Jízdárnou Pražského hradu, auto nechal na Pohořelci. Na začátek dubna je vážně teplo, jen z Jeleního příkopu stoupá chlad, v ruce žmoulá dvě vstupenky s nápisem Karel Škréta (1610 - 1674): Doba a dílo. V kapse se mu rozezvoní telefon - manželka, samozřejmě nestíhá; po tolika letech ji zná lépe než sebe.

"Copak, Jani?"

"Miláčku, nezlob se, nestíhám. Jdi tam sám, já půjdu někdy jindy."

"Tak to by mě zajímalo kdy, v neděli výstava končí," řekne odměřeně Kilián, ačkoli nepříjemný být nechtěl.

Vejde do haly, mine biletářky a vstoupí do prostoru galerie, rozčleněného černými příčkami s instalovanými malbami. Klobouk dolů, expozice je velkolepá: monumentální biblické výjevy i nádherné civilní portréty, ilustrace, grafiky, lunety ze Svatováclavského cyklu, vše doplněno díly Škrétových souputníků a dobovými artefakty, opravdu povedené, kritiky nelhaly, výstava roku, možná dekády, Jana bude litovat.

Už se vrací labyrintem černých příček, zbývá projít jen poslední dva oddíly expozice, když ji náhle spatří. Dívá se přímo na něj soucitným a zároveň přezíravým pohledem, nachový přehoz jí zakrývá bílé poprsí, její úsměv je zvláštně obojaký, výrazný nos svědčí o silné vůli, v ruce drží dýku ledabyle namířenou hrotem k srdci. Lukrécie.

To přeci není možné, musí jít o nějaký podvrh, repliku, plagiát, rozbouří se v něm všechno.

Přistoupí k plátnu ve zlaceném rámu a nasadí si brýle. Hltá souhru barev, prolínání světla a stínu, jemné i prudké tahy štětcem, má dojem, že poznává každou prasklinu dodávající malbě patinu, ale neubírající jí na dokonalosti; jakoby to bylo včera. Ano, není pochyb, je to tentýž obraz. Je překrásná, neobvykle namalovaná, vždycky to věděl. Takže Škréta, mohlo ho to napadnout. Ale jak...

Pohledem sklouzne na doprovodný text: Portrét ženy, olej na plátně, nedatováno. Portrét mladé ženy stylizované jako Lukrécie je výjimečný nejenom v rámci Škrétovy tvorby, ale i v kontextu barokního malířství vůbec; na dobu svého vzniku působí díky propojení smyslnosti a oduševnělosti neobvykle intimně a provokativně.

Na Lukrécii dopadá tlumené světlo, usmívá se tím svým spikleneckým výrazem. Usmívá se i Kilián. Snaží se v jejím pohledu zachytit uhrančivost, na niž si pamatuje, pokouší se vykřesat v sobě neklid, který v něm tehdy vyvolávala a nechat do sebe znovu vstoupit její zvláštní fluidum, jež jej kdysi ovládlo. Ale nefunguje to, vidí jen dokonalé a neživé plátno, které potřebuje zrestaurovat. A v tu chvíli si naplno uvědomí, co dosud jen tušil: už nikdy se pro nic neobvyklého nenadchne, už nikdy ničemu iracionálnímu nepropadne.

Už se nedokáže zamilovat.