Pan Novák se měl. Vláda rozhodla, že socialismu bylo u nás dosaženo, a basta! Socialismu v Československu bylo dosaženo ovšem trikem, jehož se docílilo prostým přidáním dalšího S, tedy písmene S, do názvu republiky. Místo jednoduchého ČSR se muselo psát ČSSR a bylo vymalováno. Prosté a účinné to bylo a pana Nováka ani v duchu nenapadlo, jak této skutečnosti nakonec využije a že ho zachrání od mnohých nepříjemností...

To bylo tak, pan Novák se chtěl mít lépe a všiml si, že určitý druh lidí, lidí v pozicích moci, byť i malé, místní, se měl skutečně lépe. Tito lidé vstoupili do strany, jediné politické strany ve státě, a jejich kariéra i život měly stoupající tendenci. Pan Novák tedy také vstoupil do strany, stal se vedoucím národního podniku Potraviny-Vršovice, kterému vládl, jako kdyby mu ten podnik patřil, a měl se.

Jako vedoucí rozhodoval o všem. Nejen obchodně, ale i manažersky, protože národní podnik zaměstnával lidi. Pan Novák je mohl kdykoliv propustit, na hodinu vyhodit, stačilo jen přistihnout někoho, kdo si chtěl na úkor podniku Potraviny přilepšit, a už to bylo. Přilepšit si ovšem chtěli všichni, a tak vymýšleli rúzné variace metod, jak vynést z obchodu nedostatkové zboží, které bylo každý měsíc jiné. To podle toho, co soudruzi v ústředním plánovacím úřadě zapomněli naplánovat nebo toho nenaplánovali dost nebo toho výrobny nevyrobily v dostatečné míře. Hodně se také ztratilo rozvážkou, protože ve vyspělé socialistické společnosti, za kterou jediná politická strana republiku přidáním písmene S do názvu považovala, kradli všichni. Od šoférů přes skladníky až po poslední prodavačku n.p. Potraviny.

Tou byla mladá Kudrnáčová. Holka vyžle, které vždy na konci směny narostly prsa, jako kdyby během dne otěhotněla a začala laktovat. Pan Novák jí to trpěl, protože se mu líbila a nechala se od něj omakávat, když spolu hráli hru, že ji pan vedoucí prohlíží, aby nic nevynesla. Prsa jí ovšem neomakával nikdy, protože tu mladou holku nechtěl vyhodit. Věděl moc dobře, že v útrobách nadbytečně velké podprsenky je něco jiného než naditá ňadra a to osahávat nechtěl. Tajné odnášení nedostatkového zboží pana Nováka nijak nedráždilo. Jednak věděl, že různé metody okrádání zákazníků pomocí váhy, nasáknutí uzenin vodou a jiné metody či personálem ukradené zboží vynahradí, a také a hlavně, dokud jeho lidé kradli, měl nad nimi moc!

Jeho moc ovšem nebyla taková, aby si mohl přejmenovat n.p. Potraviny-Vršovice třeba na n.p. Socialistické potraviny, jako to udělala jediná politická strana se státem, a vládnout si už bez dozoru, jak by chtěl. Kdepak, dozor ve vyspělé socialistické společnosti existoval a prováděla jej státní inspekce. Ta ovšem byla neústupná, neb její členové se honili za odhalením škůdců našeho národního hospodářství, neb za to měli prémie.

Pan Novák se tedy měl, ale před každou inventurou svého podniku se mu na čele krabatily vrásky starostí. Víte, v socialistickém hospodářství měl takový vedoucí sice privilegované postavení, které ovšem nebylo nijak obzvlášť finančně odmněňováno, neboť se předpokládalo, že v takové funkci si každý nakrade. S tím ovšem počítala i státní inspekce, pro kterou byli nejvíce podezřelí ti, kterým se nedalo nic dokázat. Takové inspektoři přímo nenáviděli, zatímco ty ostatní posílali před soud a byli za to odmněňováni prémiemi.

Pan Novák s tímhle vždy počítal a měl pro inspekci vedle malého pohoštění připravené i malé manko, za které se sice udělovala pokuta s důtkou, ale neposílalo se před soud. Předhozené manko i pohoštění vždy inspektory naladilo do lepší nálady, takže opouštěli národní podnik Potraviny-Vršovice krkaje blahem a s potřísněnými kravatami od kremžské a jiných hořčic.

S inspekcí to tedy pan Novák uměl zaválet celkem skvěle, na koho ovšem nestačil, byli jeho cikánští spoluobčané, které navštěvoval celkem pravidelně každý pátek po uzavření obchodu n.p. Potraviny-Vršovice v hospodě „U Botiče“. Zde se scházel výkvět socialistické honorace vedoucích znárodněných podniků, zelenin a ovoce, taxikářů, instalatérů, uhlířů a jiných privilegovaných pozic socialistické ekonomiky. Občané cikáni v tom zakouřeném prostředí organizovali a provozovali hazardní hry jako plátýnko, hromádky a gotes. Bylo tu veselo, přátelsky a pan Novák v takovém prostředí okamžitě pookřál, neboť nemusel nikoho hlídat, jestli si nestrká do spodánků čabajku nebo i jinak nekrade.

Pookřál natolik, že popustil uzdu své fantazii a fantazíroval o tom, jak vyhraje hodně peněz. Občané cikáni byli sice přátelští, ba i pití občas stálým hostům podsunuli grátis, ale v gotesu, hromádkách i plátýnku byli neoblomní. A tak se stalo, že pana Nováka opustilo nejen štěstí, ale i soudnost, a během šesti měsíců v hospodě „U Botiče“ prohrál v hazardních hrách 100 000 korun. Na tehdejší dobu velké jmění. Jmění, které pan Novák neměl a které si „vypůjčil“ v n.p.Potraviny-Vršovice, kde pracoval jako vedoucí.

Blížila se inventura a pan Novák chodil se zakaboněnou tváří a čelem plným vrásek. Moc dobře věděl, že chybějící obnos nikde nesežene. Měl jen jedinou naději, že se štěstí k němu obrátí svou usměvavou tváří a on „U Botiče“ vyhraje. Ovšem vyhrát hodně, to musí jeden i hodně sázet. A tak se stalo, muselo stát, že těsně před inspekcí s inventurou v n.p.Potraviny-Vršovice jeho manko dostouplo 140 tisíc korun. Pan Novák byl zoufalý a do vězení nechtěl. Babo raď!

Pak si vzpomněl, že už nežije v prostém Československu, ale v Československé socialistické republice, která spěje ke komunismu mílovými kroky. Ke komunismu, kde přestanou platit peníze a všem se dostane dle jejich potřeb a pracovat budou dle svých možností. Pan Novák pookřál, zašel za kolegou Kozákem, který dělal vedoucího v národním podniku Narpa, a vypůjčil si od něj barvy na malování a široký balicí papír bílé barvy.

Druhý den se výlohy n.p.Potraviny-Vršovice skvěly nápisy jako „Socialismus u nás dobudován!“, „Přijďte i vy a vyberte si zboží dle svých potřeb!“, „Vše zdarma!“, „Peníze byly kapitalistický přežitek!“.

Okamžitě se rozkřiklo, že Novák z potravin se zbláznil, a lidé se sbíhali k obchodu. Nikoli ovšem aby panu Nováku pomohli, ale aby pomohli sobě. Přibíhali s taškami, ba i kufry a pan Novák je s úsměvem vítal: “Čest práci, soudruzi, a soudružky! Vezměte si, co chcete! Takhle to je ve vyspělé socialistické společnosti! Soudruzi kapitalisti z vólstrítu se budou divit, až se to dozvědí! To bude rána pro imperialisty a revanšisty! Jen si berte, soudružky, co potřebujete, a pokladně se vyhněte! V socialismu peníze ztratily svou moc!“

Takhle a podobně pan Novák vítal zákazníky a především zákaznice a s ůsměvem na rtech je vybízel, aby si brali, co chtějí.

Netrvalo dlouho a do obchodu dorazili příslušníci Veřejné bezpečnosti (ano, tak se tenkrát jmenovala policie), pro kterou poslal personál národního podniku Potraviny-Vršovice mladou Kudrnáčovou.

Pana Nováka poslali do Bohnic k psychiatrům, kde prošel léčebnou kůrou, v které mu vysvětlili, že socialismus u nás sice dobudován je, ale že peníze holt platí i ve vyspělé socialistické společnosti. Manko mu neodpustili, ale uvěznění, kterého se tak bál, se vyhnul.

V Bohnicích strávil tři měsíce, načež se stal zástupcem vedoucího jiného podniku, který de facto vedl, protože pravým vedoucím bylo takové kopyto, že nebýt ve straně, tak tuto funkci nemohlo zastávat. Pan Novák si ve své funkci přilepšoval, jak mohl, a brzy měl na splacení manka. To ovšem splácel léta. Při jeho oficielním platu si nemohl dovolit na sebe upozornit předčasnou platbou dluhu. Z čehož měli největší radost občané cikáni, protože mezi ně pan Novák stále rád chodil. Hrál ovšem mnohem opatrněji, takzvaně při zdi, a hlavně si dával pozor na pitivo zadarmo, které občas na stole přistálo. V těch momentech se pan Novák obyčejně zvedl a šel domů... a žil šťastně na věky věků a pohádce je konec.

Sice jsem „pohádce“ odzvonil, ale jen rétoricky. Musím se přiznat, že to totiž žádná pohádka nebyla. Tahle příhoda se skutečně stala, nic jsem si nevymyslel, jen jsem pozměnil jména...