Jako novinář a spisovatel setrvával Josef Čapek ve stínu slavnějšího bratra Karla, jeho literární odkaz je však stejně osobitý jako dílo výtvarné, v němž spatřoval své hlavní poslání. Texty z mládí, které podepisovali společně, vycházely často z jeho nápadů a literárně zběhlejší Karel je pak dotahoval. Josef mimo jiné vymyslel i slovo robot, jež vstoupilo do mnoha cizích jazyků.

Koncem prvního desetiletí minulého století se na pražských promenádách začali objevovat dva nápadní mladíci. Jeden byl robustnější a nosil brýle, jinak si byli výrazně podobní, měli růžové tváře, plné rty a stejné, vybraně elegantní oblečení. Jen hrstka zasvěcených věděla, že se jejich články a drobné prózy často objevují v Národních listech, Národním obzoru, Horkého týdeníku, Večerech Lidových novin, Přehledu či Stopě, obvykle společně podepsané bratry Čapky.

Oba pocházeli z Podkrkonoší, kde jejich otec působil jako venkovský lékař a regionální vzdělanec. Mladší Karel, od dětství intelektuálně nadaný, nedávno odmaturoval a započal studia na Filozofické fakultě UK. Starší Josef, ten s brýlemi, se moc dobře neučil, a tak pro něj rodiče zvolili praktickou dráhu. Vyučil se tkalcem na dvouleté německé škole ve Vrchlabí a měl si ve starém mlýně po předcích zřídit malou tkalcovnu. Cítil však, že by tak promarnil život. Přiměl proto rodiče, snad pod pohrůžkou sebevraždy, aby mu umožnili splnit životní sen stát se malířem. Do Prahy přišel v roce 1904 a během dalších šesti let absolvoval malbu a kresbu na Uměleckoprůmyslové škole. Rodiče se přistěhovali v roce 1907, když prodali dům v Úpici. Bratři tak získali jisté zázemí, aby se mohli aktivně věnovat kulturním zájmům.

S novinami začal Josef spolupracovat ještě před Karlovým příchodem, ale pak na několik let autorsky splynul s bratrem. Karlův literární talent byl nesporný, rychle mu to myslelo a měl lehké pero, zatímco Josef hledal pro své postřehy i nápady jen pracně přesný výraz. Oba zprvu podléhali náladám secese, především její dráždivé erotice a provokativnímu estétství. Vypěstovali si také jemný, lehce ironický smysl pro lidové umění, pouťové atrakce či pokleslé románky. V nejmenším nepohrdali žurnalistikou, cenili si naopak její bezprostřednosti a dosahu. Vedle výtvarných referátů publikovali především nejkratší útvary novinářské beletrie: fejetony, aforismy, mikropovídky a básně v próze. K jejich předválečným vzorům zřejmě patřil vídeňský bohém Peter Altenberg, k němuž se po válce kvůli protirakouským resentimentům už moc nehlásili.

V pravý čas na pravém místě

Po ukončení studií si Josef v roce 1910 zajel na zkušenou do Paříže, kam za ním následující rok přijel i Karel. Vedle malování a večerních kurzů kresby na akademii Collarosi se tu důkladně seznámil s uměleckými sbírkami a výstavami nejaktuálnějšího umění. Po návratu do Prahy se tak mohl ujmout redigování Uměleckého měsíčníku, nového spolkového časopisu Skupiny výtvarných umělců, která se orientovala na francouzský modernismus v čele s Picassem, Braquem a Derainem. S její vůdčí osobností Emilem Fillou se však brzy rozkmotřil, protože odmítal jeho úzké zaměření na jedinou linii uměleckého vývoje. "Co je ve Francii módou, může se u nás stát dogmatem," napsal tehdy. I proto přešel do redakce méně sektářských Volných směrů. To už své výtvarné referáty a články podepisoval vlastním jménem. S Karlem dál spolupracoval na prózách a dramatech, ale především chtěl co nejvíc malovat. Už pár let chodil s dívkou Jarmilou, jež pocházela z vyšších pražských kruhů, její rodina však nápadníka odmítala kvůli nezajištěné existenci.

Během válečných let po roce 1914 se Josef utkával s hlubokými depresemi. Hrozila mu fronta, které unikl jen díky vadě zraku (měl sedm dioptrií a trpěl astigmatismem levého oka), jeho skromné příjmy se za války ještě ztenčily a trápil se také nenaplněnou láskou k Jarmile. Zároveň však malířsky dospěl k obzvlášť sugestivnímu výrazu a samostatně sepsal své snad nejpozoruhodnější prózy (Lélio, 1917, Pro delfína, 1923). Zahájil také bohatý korespondenční styk s Josefem Florianem a Bohuslavem Reynkem, výrazně duchovními osobnostmi na hony vzdálenými vlídně přízemnímu pragmatismu, jaký bývá s Čapky spojován. V roce 1919 se konečně mohl oženit, když rodina jeho vyvolené přišla po devalvaci o své patricijské jmění.

Zrod masarykovské republiky otevřel před oběma bratry skvělé perspektivy. Byli v pravý čas na pravém místě a měli i správný věk – Karlovi bylo osmadvacet, Josefovi jednatřicet. Oba se ztotožnili s novým režimem a jako novináři se plně vložili do veřejného dění, zprvu zejména v Národních listech a satirickém Nebojsovi, kde Josef, znalec a milovník Daumiera a Goyi, poprvé uplatnil své umění aktuální politické kresby. Ta se v následujících dvaceti letech stala asi nejvýznamnější složkou jeho užité tvorby a vyvrcholila se slavném cyklu Diktátorské boty (knižně 1937).

Jsem v těch Lidovkách spokojen

Národní listy, kde Čapci působili v prvních letech republiky, bývaly tradiční tribunou měšťanského liberalismu. Nyní je ovládal Karel Kramář s Aloisem Rašínem, hlavní představitelé české pravice, jež byla kritická k prezidentovi Masarykovi. Když bratři proti této tendenci protestovali, Josefa pro výstrahu propustili. Populárnější Karel, novinářské eso listu, dal okamžitě také výpověď, čímž správní radu zaskočil. Alois Rašín se vymlouval, že chtěl Josefovi jen pozměnit smlouvu, ale Čapci už dostali lano od Arnošta Heinricha z Lidových novin.

Josef nastoupil do Lidovek 1. dubna 1921 a novinářství se mu pak stalo hlavním zdrojem obživy. Těšil se zvláštnímu režimu, který mu umožňoval volnou tvorbu: za denního světla maloval a do redakce chodil teprve navečer, aby se postaral o výtvarnou rubriku. Vlastní příspěvky, ať už kreslené, či psané – fejetony, sloupky, výtvarné referáty, později prózy pro děti (Povídání o pejskovi a kočičce, 1929) a román na pokračování (Stín kapradiny, 1930) – většinou sepisoval rovněž doma. "Jsem v těch Lidovkách spokojen, protože nic nepředpisují a neždímají nás, naopak poskytují mi živobytí, na něž umění zhola nevydá," napsal v roce 1923 Josefu Florianovi.

Nastupující avantgarda v čele s Devětsilem se k tvorbě bratří Čapků stavěla odtažitě, protože nesdíleli její obdiv k Sovětskému svazu a komunismu. Podezřelé se jí zdály i jejich úspěchy. V tomto směru ji popuzoval především Karel, hlasatel filozofie amerického pragmatismu, přední mluvčí hradního křídla české politiky a veleúspěšný beletrista. S Josefem to měla složitější. Začínal jako dělník a jeho práce si podržela rysy lidovosti a poctivého řemesla, ideologicky se nevyhraňoval a zůstával daleko pozadu za komerčními úspěchy svého bratra. Jeho malby i prózy navíc korespondovaly s výboji moderního umění, jež avantgarda respektovala. V knize Lélio se přiblížil Zpěvům Maldororovým francouzského kultovního básníka Lautréamonta a jeho obrazy námořníků, rváčů, nevěstek a proletářských matek z městské periferie evokovaly svět Jiřího Wolkera a poetistů. Také Josefův zájem o společenské a civilizační okraje v esejistických knihách Nejskromnější umění (1920) a Umění přírodních národů (1938) jí celkem imponoval. Opovrhovala však středostavovským étosem, který mu velel zdatně živit rodinu – s bratrem se pouštěl i do podniků notně utilitárních, k jakým patřily komerčně úspěšné divadelní hry Ze života hmyzu (1920) a Adam stvořitel (1927).

Mnozí představitelé levicové avantgardy sice pocházeli ze zámožnějších vrstev než Čapkové, tím víc však odmítali jejich třídní smířlivost a toleranci. Pro Josefa se cesta k modernímu výrazu neodvozovala z nějaké skupinové ideologie, oceňoval naopak rozmanitost osobitých projevů a trpělivě rozvíjel vlastní jedinečnost. K většímu souznění tak došlo až ve třicátých letech, kdy před avantgardou i Čapky vyvstal společný nepřítel – fašismus. Až do dna trápení Po nástupu Hitlera otiskl Josef v Lidovkách stovky satirických kreseb, spolupracoval i s tiskem německého antifašistického exilu a v roce 1934 se zúčastnil pověstné Mezinárodní výstavy karikatur a humoru v pražském Mánesu, jež vyvolala ostrý protest německého velvyslanectví. Obavy z nástupu totalit a jejich válečných důsledků vtělil i do cyklů malířských alegorií a prozaických meditací (Kulhavý poutník, 1936, Psáno do mraků, 1947), jejichž literární tvar v mnohém předjímá poetiku deníků, jaká se v české literatuře ujala o desítky let později.

Po mnichovské dohodě rozpoutaly krajně pravicové kruhy proti oběma Čapkům nenávistnou kampaň, k jejímž důsledkům zřejmě patřila Karlova předčasná smrt. Nacisté zařadili Josefa do seznamů českých kulturních prominentů nepřátelských třetí říši. Zatkli jej počátkem září 1939 a během následujících pěti let prošel koncentračními tábory Dachau, Buchenwald, Sachsenhausena Bergen-Belsen. Tam pravděpodobně zahynul za epidemie tyfu v dubnu 1945. Jeho paní Jarmila se po něm vydala hned po skončení války pátrat, bohužel však bezvýsledně.

LN, 9.8.2013