Subtilní britská hudební víla dnes slaví šedesátku

„Na tomhle bychom se sešli skoro celá kapela. To je tak chytrá muzika! A mně tam vyhovuje i ta určitá divadelnost, což je u ní poměrně dominantní záležitost. Pro někoho to bude možná afektované, na někoho to bude už moc, ale pro mě ne.“ (Marek Eben – Rock´n ´All 1/2018)

Bylo to počátkem roku 1978 jak zjevení – v zahraničních hitparádách se objevila zpěvačka s neslýchaným hlasem: Kate Bush vydala svůj první singl Wuthering Heights(Větrná hůrka).

Kniha Na Větrné hůrce byl jediný román anglické spisovatelky Emily Brontëové (1818-1848), sestry Charlotte Brontëové (1816-1855), autorky to známé Jany Eyrové. S Emily Brontëovou spojuje Kate Bush také stejný den narození 30. července, a tak dnes zároveň vzpomínáme velekulatého, dvoustého výročí spisovatelčina. Tragiku příběhu komplikované lásky i nenávisti mezi Kateřinou a Heathcliffem patetický zpěvaččin projev umocňuje a vznosná hymničnost díla nese v sobě stesk po nenaplněném žití tak jako předtím v knize:

Rockové období

„Některé její věci jsou vybroušené do dokonalosti, třeba Wuthering Heights. A nejen že si její skladby hraju často, ale i dost nahlas.“ (Marek Eben)

Catherine Bush se narodila 30.7.1958 v anglickém Wellingu. Intelektuálně založená rodina (otec lékař, matka zdravotní sestra) poskytla třetímu dítěti hudebně inspirativní prostředí - v osmi letech začala hrát na klavír, později přidala i housle a zpěv. Pod vlivem staršího bratra Johna skládala také básně a sama si je i zhudebňovala.

Tento bratr se znal s Davidem Gilmourem („strange voice“ – tak zpěvačku charakterizoval) a sestru mu představil: kytarista Pink Floyd dobře rozpoznal dívčin talent a její demonahrávky nabídl firmě EMI, kam patřila i jeho tehdy již světově proslulá kapela (bylo to zrovna v době, kdy pracovala na albu Wish You Were Here). Sotva osmnáctiletou umělkyni si společnost ihned smluvně zavázala na příští čtyři roky. Kate se přestěhovala do Londýna, intenzívně studovala balet, skládala písně pro první plánované album a zkoušela s kapelou, kterou pro ni sestavil druhý starší bratr, Paddy. Sehrávali se běžnou barovou produkcí.

Kate Bush

V červenci 1977 začalo sedmitýdenní nahrávání prvního alba The Kick Inside, které pak vyšlo v únoru 1978. V lednu mu předcházel v úvodu zmíněný singl, pinkfloydovské sólo v jeho závěru si zahrál sám hudební patron. Píseň je dodnes největším zpěvaččiným hitem, poznávací značkou i vrcholem alba, ale vysokou kvalitou vyniká všech třináct skladeb bez výjimky. Dominuje citlivý autorčin klavír, rockový spodek je nenápadný, k éterickému pěveckému výrazu výborně sedí hojné dechy a smyčce. Je až neuvěřitelné, jak mohl vzniknout tak vyzrálý debut – jako by se člověk ocitl někde za zrcadlem v Alenčině říši divů, doprovázen tam umělkyní, jež je bohyní i pohádkovým skřítkem zároveň. Album bylo v britské hitparádě třetí, singl se dokonce umístil v čele tabulky. K vrcholným číslům alba patří též skladbička The Man with the Child in His Eyes, nahraná už o tři roky dříve, a úvodní Moving.

Nečekaný komerční úspěch podnítil EMI, aby ještě téhož roku vydala umělkyni i druhé album, Lionheart. Jeho vrcholem jsou nejspíš skladby Wow a Hammer Horror, přidaná hodnota desky je v dalším, jakoby až operetním rozměru některých písní. Jinak jsou si obě alba natolik podobná, jako by šlo o dvojalbum. Kate potvrdila svůj vysoký standard, a tak tu chyběla snad už jen nějaká druhá Větrná hůrka - nejspíš ale právě proto, že ta je neopakovatelná...

V následujícím roce 1979 absolvovala turné po Evropě. Navštívila 29 zemí a zjistila, že nejlépe je jí doma – turné zůstalo být jediným v její historii, pak už pořádala jen koncerty doma v Británii. Vyznačovávaly se bombastickou výpravou a nápaditými tanečně-pantomimickými zpěvaččinými kreacemi, jak je patrné z mnoha záznamů na youtube.

Třetí album Never for Ever se natáčelo v první půlce roku 1980. Poprvé tu byl použit syntezátor, automatický bubeník a digitální samplovací technika. Mnozí je považují za její nejlepší, v rodné Anglii konečně dobylo i první místo v hitparádě. Pilotní hitovku Babooshka označila Tori Amos za „geniální disco“ – je to tak: jak bylo album pro Kate typické, tak bylo zároveň moderní. Uchvacující je klouzavá basa v Breathing, temná jak noční můra. Nástrojové obsazení je tu ještě hojnější než kdy dříve, zvuk neproniknutelnější, původní klavír zůstává mírně přehlušen. Deska byla poslední z trojice tzv. rockových, pak následovalo složité období expresí různých odstínů; nejen mě na ní nejvíc zaujala tato skladba: „Třeba Army Dreamers, jak jsou použité povely ze cvičáku, to je mistrovské dílo. A člověk žasne, jaký to má – na ženskou – odpich. Jako kdyby to dělal nějaký kus chlapa.“ (Marek Eben)

Expresivní období

Ještě v srpnu 1980 začala ve studiu, zřízeném na farmě rodičů, komponovat čtvrté album The Dreaming, ale vyšlo až v září 1982. Neslo se v duchu experimentů a v Británii bylo v žebříčcích třetí, což vzhledem k enormním výrobním nákladům nesla vydavatelská firma nelibě. Zahojit se snažila vydáním singlové kompilace a videokazety, zatímco umělkyně se z metropole stáhla na venkov. Kromě titulní skladby (až zbytečně roztažené) nezbyl z desky žádný hit – zdá se, že to byl úkrok vedle.

Další nahrávky vznikaly už ve vlastním studiu na rodinné farmě. Už tak široký sortiment používaných hudebních nástrojů se ještě rozšířil, nyní už se hrálo i na balalajku a fujaru. V září 1985 vyšlo album Hounds of love. První píseň, Running Up That Hill, jsem poprvé slyšel na Chmelnici v pořadu Kaleidoskop Jana Rejžka – obecně nenáviděný kritik si zpěvačky vysoce cenil (podobně jako Jiří Černý). Je stejně jako ta druhá, pilotní, a třetí The Big Sky rychlá a moderní – tolik pro nové mladé posluchače, pro ty staré je tu zase závěr první strany, osudově smyčcová Cloudbusting. Deska konečně zabodovala i v Americe, v Anglii byla první. Posluchači ji přijali jako velký comeback ze snového zbloudění předchozího počinu.

Kate Bush dozrála do megahvězdy. EMI jí v listopadu 1986 vydala kompilaci The Whole Story, velmi silný výběr, reprezentativní průřez těžištěm tvorby (perlička – Wuthering Heights je tu nazpívána nově). To zároveň vyšel i známý duet s Peterem Gabrielem, tklivá píseň o síle přátelství Don´t Give Up. Nazpívala mu i doprovodné vokály do jeho hitu Games Without Frontiers. Přátelství bylo silné i mezi oběma umělci, a také Gabrielův vliv na Bushovou – to je také nejspíš jedním z důvodů, proč se stejně jako on čím dál víc nechala ovlivňovat etnickou muzikou.

A tak v roce 1989 angažovala pro své další album, The Sensual World, i bulharské ženské pěvecké trio. Na albu vyniká zejména píseň This Woman´s Work, jež jako by ji vracela na začátek kariéry. Jinak by se ale těžko našel hudební nástroj, který tu nebyl použit, hudební směr, který by nebyl nakousnut. Nahrávání se zúčastnily na tři desítky muzikantů. V džungli technických zvuků nicméně někdejší víla z Větrné hůrky nezabloudila, pouze se z ní stala jen dáma hloubavější, sofistikovanější. Dívčí nevinnost dospěla ke zralé, rafinované sexualitě a konečně se dočkala i ceny Grammy coby nejlepší britská sólová umělkyně.

Pak byla 5 let pauza. V listopadu 1993 vyšlo album The Red Shoes – už výborná úvodní odpichovka Rubberband Girl předznamenává uvolněný, suverénní zpěvaččin projev, a jak se skladba dále vyvíjí, opět i široké řečiště zvuků hlasových i instrumentálních. V Lily zní Bushová skoro jak Bonnie Tyler. Album je poněkud komerčně odlehčenější a tím bylo i obecně přijatelnější. Nikdo ale ještě tehdy netušil, že je poslední z těch expresivních.

Desku provázel i zpěvaččin filmový debut The Line, the Cross and the Curve. Scénář si napsala sama, ve filmu hraje jen s několika málo herci. Příběh o upsání se ďáblovi a následném osvobození se od něj, zarámovaný červenými baletními střevíčky z obalu (svoji oddanost tanci zde vyjádřila naplno), mi přijde poněkud divadelně ochotnický, člověk polituje té spousty pošlapaného ovoce, a tak nejlepší tu zůstávají být písně vybrané z desky. Kate Bush je geniální zpěvačka, výborná tanečnice a vlastně i mimka, ale to, čím je tak atraktivní v klipech a záznamech z koncertů či televizních pořadů, na delší filmové ploše nenachází uplatnění, jak se domnívám po shlédnutí tohoto filmu. Zdá se, že byl čas na odpočinek…

Odchod – a návrat…

Kateřině už bylo pětatřicet, a tak se stáhla z veřejného života do soukromí, aby se zcela věnovala synovi Bertiemu (* 1998). To už byl dlouholetý vztah s baskytaristou Derekem Palmerem minulostí, aby jej vystřídal otec dítěte a nakonec i manžel, kytarista Danny McIntosh. Oba muzikanti se podíleli na mnoha jejích nahrávkách a moc se o jejich soužití se superhvězdou vlastně neví - zpěvačka si své soukromí vždy pečlivě střežila, bulvár o ní mohl jen spekulovat.

Asi deset let trvalo, než znovu dostala chuť do práce – v roce 2005 vyšlo dvojalbum Aerial. Je to jakási world music v křehkém, sofistikovaném balení, o obloze, moři a ptačím zpěvu. Nápady jsou jen naznačovány, hudba pro náročné, úsporně rozkročená opět napříč celou paletou stylů. Kritika se v názorech rozcházela, stejně tak i posluchači - „tu desku si udělala pro sebe,“ pravila kupříkladu jedna kritička. Jistě ale i pro syna, jemuž je věnována krásná balada Bertie…

Startem k nějaké nové aktivní kariéře nicméně nebylo, na to další – Director´s Cut, si skalní fanoušci museli počkat dalších šest let. Co horšího, nebyl to nový materiál, ale předělávky ze dvou posledních „předmateřských“ počinů. Nový byl jen vydavatel, Bushové vlastní společnost Fish People. Přesto byla deska opět velmi úspěšná.

Jak se však záhy ukázalo, mělo jít jen o předehru k novému albu 50 Words for Snow, jež vyšlo v tomtéž roce 2011. Zádumčivostí navazuje na „pomateřskou“ Aerial, ale není „přírodní“, nýbrž „zimní“. Spolupracuje tu hned se čtyřmi mužskými pěveckými partnery (jeden z nich, Elton John, ji nazval „beatiful mistery“). Aranže jsou prostší, stopáže ještě delší, celkový projev tišší. I po padesátce je Kate Bush více než precizní, odpovídajícím způsobem však již usazená. Přesto i tady najde posluchač zajímavé momenty, jako když ve skladbě Snowflake vyzpívá Kate své prosté vyznání „I am sky“ málem na hranici slyšitelnosti pro netopýry. Komerční úspěch alba byl nicméně menší než dříve, jak se ostatně dalo asi očekávat.

V roce 2014 vznikl o zpěvačce zajímavý dvouhodinový materiál BBC – první část tvoří dokument, zahrnující celou její kariéru až do tohoto roku, druhá zase za celé období nabízí chronologickou řadu hudebních ukázek, které jistě stojí za shlédnutí.

Poslední počin vyšel předloni – jedná se o sestřih z dva roky staré série koncertů v Londýně, trojcédéčkový živák, jediný v její kariéře, nazvaný Before the Dawn. Zklamán bude, kdo by čekal průřez celou diskografií – čerpá se většinou z alb Aerial a Hounds of Love, na první desky nedošlo vůbec. Zjevně to byl zpěvaččin záměr, vždyť zamilované volání Heathcliffa opravdu už pro ženu v babičkovském věku není, což si málokterá zpěvačka sebekriticky přizná tak jako Kate Bush…

A tak dnes Kate Bush slaví šedesátku; je již živoucí ikonou sebe sama, byť představuje žánr spíše menšinový. Nedá se zařadit do žádné hudební škatulky, naopak jich sama okusila nepřeberno – zosobňuje vlastní, nezaměnitelný styl, postavený na jejím ojedinělém hlase. Je cosi podobného jako Björk nebo u nás Jana Kratochvílová – pro fajnšmekry perla, pro ty ostatní uječená podivínka, jíž nerozumí. Má za sebou řádku nadprůměrných alb – ne nadarmo také vedle svých přátel Petera Gabriela a Davida Gilmoura jmenuje jako své oblíbence Briana Ferryho a skupinu King Crimson. To není pro každého. Je navíc úctyhodné, vyvíjí-li se umělec stále dál, vkusu posluchačů třeba i navzdory. Ti mohou mít někdy pocit, že takový přetížený perfekcionismus už je nuda, ale to je jejich problém – poctivý umělec se na zrcadlení obecného vkusu neohlíží, obzvláště pak, je-li v postavení, kdy už si může dělat hudbu jen pro radost.

Což nicméně nám, staromilcům, co také byli koncem let sedmdesátých mladí, nebrání mít tuto úžasnou ženskou stále nejraději z doby, kdy chodila na hodiny baletu, tančila na Větrné hůrce a snila přitom o muži s dítětem v očích:

Kompletní diskografie zde

Oficiální stránky zpěvačky zde