Letos 2. ledna skončil po osmnácti letech zábavný týdeník Padesátník, který jsem připravoval a uváděl v Českém rozhlase na stanici Praha. Po celá ta léta, s výjimkou posledního roku, byla jeho závěrečnou znělkou melodie, kterou jsem našel v jedné hudební směsi hitů z padesátých let v podání orchestru Karla Vlacha. Byla to instrumentální verze písničky, kterou si v roce 1957 zpívalo celé Československo. Jmenovala se Cestářská a během let 1957-58 se stala nejprodávanější písní na gramofonových deskách - prodalo se jich tenkrát 167 727 kusů! (V statistice prodeje desek v letech 1949 až 1965 se pak s počtem 273 030 kusů dostala na 6.místo.) V roce svého vzniku předehnala Cestářská (anebo prostě Cestář, jak se jí říkalo častěji) největší šlágry té doby, jako byly Tina Marie, Příběh naší lásky, Arrivederci Roma, O Cangaceiro, Příliš mlád, Krokodýlí slzy či Lavička v jasmínu. Její interpret Jiří Straka se tak znenadání zařadil vedle zpěváků tak zvučných jmen, jako byli Rudolf Cortés, Richard Adam, Milan Chladil či Gustav Brom. Na etiketě gramofonové desky s Cestářskou četli posluchači nezvyklé údaje, nad kterými mnozí páni zvukaři - když jsem desku přinesl do studia - kroutili nevěřícně hlavou. Považte: Renomované orchestry Vlacha, Broma, Brázdy, Bezubky, Foreta, Procházky dostihl tehdy - co do popularity - Soubor Rudého koutku čs. státních silnic!

Co je to za hudební skupinu? Kdo je její vedoucí a zpěvák Jiří Straka? Kde se vzali a odkud jsou? Vyslovit tyto otázky na konci padesátých let kdekoliv v plzeňském kraji by bylo asi velmi úsměvné. Plzeňáci byli patřičně hrdí na „svou“ písničku a na svého spoluobčana, na kterého pamětníci dosud stále ještě vzpomínají. Dokazují mi to dopisy, z nichž mohu dnes, po letech, sestavit malou mozaiku života skromného plzeňského podnikového právníka, který začínal ve volných chvílích hraním pro své kolegy a kolegyně z práce, až se jeho popularita rozšířila zprvu po celém městě, pak po celém západočeském kraji, až nakonec obsáhla celou republiku. „Pan JUDr. Jiří Straka byl schopný právník, zaměstnaný u bývalých Státních silnic Plzeň a později u Krajského investorského útvaru - silniční oddělení Plzeň. S listinami s hlavičkou ‚vyřizuje JUDr. Straka‘ se při práci setkáváme dodnes,“ napsala mi svého času z Ředitelství silnic a dálnic ČR, správy Plzeň, paní Helena Trochová, která mi zároveň jako první přiblížila osobnost Jiřího Straky a upozornila také na smutnou skutečnost: „Budete-li chtít JUDr. Jiřího Straku pozdravit, musíte pozdrav poslat do muzikantského nebe.“ Čtu jména odesilatelů na dalších dopisech - ing. Procházková z Prahy, pánové Tomášek a Miegl z Plzně, dámy Selma Kličková a Lola Suttnerová rovněž z Plzně... Nakonec přišel z Plzně dopis nejobsáhlejší a pro mě nejdůležitější. Jeho pisatelem byl přítel Jiřího Straky, člen skupiny Cestáři a zároveň jejím kronikářem, pan Karel Kuttman. Nebudu popisovat všechny zajímavosti, které třístránkové psaní obsahovalo, dám raději přednost autentické výpovědi:

„Jiří Straka byl především výborným hudebníkem, ovládal klávesové nástroje (piano, harmoniku, elektrofonické varhany), byl dobrým aranžérem, ovládal hudební teorii. Znal jsem se s ním od mládí a hráli jsme spolu doma v bytech, jen tak pro radost (já hrál na saxofon a klarinet). V roce 1941 jsme spolu založili malý hudební soubor: piano, saxofon a klarinet, harmonika, kytara, basa a bicí nástroje. Bylo to za války za německé okupace a tak jsme vystupovali spíše na soukromých akcích a někdy pro nějaký podnik. Hrálo se jen k poslechu, tanec byl tehdy zakázán. Náš repertoár sestával ze skladeb tehdejších českých autorů a také známých amerických šlágrů, které se ovšem nesměly hrát. Tyto zákazy jsme obcházeli tím, že jsme jim dávali české názvy a české texty. Tak to dělali konečně i ostatní soubory. Po skončení války nastaly pro plzeňské hudební soubory pravé muzikantské žně. V Plzni byli Američané, otevřely se kavárny, restaurace, taneční sály, hrálo a tančilo se i na ulicích. Byla to éra swingové muziky a náš soubor dokazoval, že i v malém obsazení se dá dělat slušná hudba. Byli jsme amatérským souborem, každý z nás měl své povolání. Po roce 1948 musel mít každý amatérský soubor, který chtěl vystupovat veřejně, svého takzvaného zřizovatele. Obvykle to byl závodní výbor ROH nějakého podniku. A protože dr. Straka pracoval jako podnikový právník u Státních silnic, staly se Státní silnice naším zřizovatelem.

Naše činnost byla velmi bohatá a brzy jsme se stali v Západočeském kraji velmi známým souborem. Tehdy byly populární estrády – pořady hudby, zpěvu, mluveného slova, scének, kouzelníků atd. Složili jsme u Krajského podniku pro film, koncerty a estrády kvalifikační zkoušky a stali se poloprofesionálním souborem. Vždy jsme byli malým souborem pěti až šesti hudebníků plus zpěvačky (jednou z nich byla i moje sestra Lola Suttnerová). Protože jsme se pouštěli i do vícehlasých vokálů, musel každý člen souboru kromě svého hudebního nástroje ovládat i zpěv. Jiří Straka rozepisoval tyto vokály do čtyř hlasů…“

A jak to bylo se vznikem písně o cestáři?

„Někdy v roce 1955 předala manželka známého plzeňského herce Zdeňka Kryzánka Jiřímu Strakovi papír s primitivním, neúplným notovým záznamem písně o cestáři. Nikdo nevěděl, ani ona sama, kde k záznamu přišla a nikdy se nám to také nepodařilo zjistit. Jediné, co jsme zjistili bylo, že text pochází z knížky Zpěvy sladké Francie, kterou z francouzštiny přeložil Hanuš Jelínek a která obsahuje přes sto pikantních a veselých francouzských písniček z 15. až 18. století. Cestář je lidová píseň z 18. století a původní text zněl: ‚…na silnici do Damville…‘ Tady zapracovala naše autocenzura, protože jsme se obávali, že nám tehdejší cenzoři – a v Plzni byli obzvláště horliví! – nepovolí hrát píseň, která pochází ze země za železnou oponou. A tak jsme si vymysleli Prášily, ono se to rýmovalo a písničce to už zůstalo. Jiří Straka píseň upravil pro náš soubor a protože jsme byli souborem Státních silnic, začali jsme ji hrát na podnikových večírcích opravdovým cestářům. V Plzni existovalo veřejné nahrávací studio, které využívali především rodiče k nahrávání básniček, písniček či přáníček dětí k narozeninám nebo jmeninám dědečkovi, babičce, atd. Nahrávky byly lisovány na skleněné gramofonové desky. V tomto studiu jsme pořídili první nahrávku Cestáře, která se pak prodávala zájemcům na zmíněných skleněných deskách. Byl o ni ohromný zájem. Odtud se dostala do různých jiných podniků, do plzeňského rozhlasu a stala se hymnou plzeňského zimního stadionu, kde se hrála v přestávkách každého hokejového utkání. Hráli jsme Cestáře i na estrádách a tak se stal populární i za hranicemi západočeského kraje. Nakonec nás pozvala tehdejší firma Supraphon k nahrávce gramofonové desky do Prahy a tato nahrávka se pak stala nejprodávanější gramodeskou roku. To je tedy celá historie o vzniku písně Cestář.“

Dodám jen, že Supraphon písničku s oficiálním názvem Cestářská nahrál ve svém strahovském studiu 29. dubna 1957 (autoři: starofrancouzská lidová - úprava Jiří Straka).

Jiří Straka

Jaké byly osudy souboru, který už měl titul své nejpopulárnější písně i ve svém názvu – Cestáři? A jaký byl osud Jiřího Straky? Pokračuje Karel Kuttman:

„Náš tehdejší repertoár sestával z momentálně populárních skladeb našich i cizích autorů a ze staré, věčně zelené swingové hudby. Hráli jsme i takzvané lidovky – polky a valčíky, museli jsme zvládnout i operetní a muzikálové melodie, neboť jsme často doprovázeli členy plzeňské operety divadla J. K. Tyla. Náš repertoár byl pestrý, jako bylo pestré i naše publikum. Celý náš repertoár upravoval, nacvičoval a řídil Jiří Straka. Hráli jsme i několik vlastních skladeb, avšak žádná píseň z našeho repertoáru už nedosáhla popularity písně o cestáři.

Jiří Straka byl veselý a společenský člověk, měl rád lidi a byl velmi oblíben. Přesto, že povoláním právník, jeho velkým životním koníčkem byla hudba, které věnoval všechen svůj čas. Soubor Cestáři existoval 40 let, jeho členové zestárli, někteří zemřeli a v roce 1980 jeho činnost pomalu končila. Jen Jiří Straka neskončil. S herci plzeňského divadla účinkoval dál v estrádním pořadu se kterým jezdili po celém západočeském kraji. Jednou jsem se ho zeptal, jak dlouho chce ještě hrát. Řekl mi, že do té doby, dokud udrží harmoniku v rukou a dokud vydrží sedět na stoličce u piána. Své slovo dodržel. V roce 1985 těžce onemocněl, stal se nepohyblivým a byl upoután na lůžko. Přesto si ještě občas dokázal i na lůžku zahrát na malé elektrofonické varhany – jen tak, pro sebe a pro přátele, kteří ho navštěvovali. V roce 1986 dr. Jiří Straka, dobrý kamarád a výborný muzikant, zemřel.“

Tolik hudebník, zpěvák a kronikář někdejší skupiny Cestáři, Karel Kuttman, trávící chvíle odpočinku na své chalupě v Pačejově, kde mi také všechny předchozí informace kdysi sepsal. Děkuji mu za to stejně tak, jako i za zajímavé útržky z dobového tisku v němž se slova Cestář či Cestářská, podobně jako jméno Jiřího Straky, objevovalo v nejrůznějších až kuriózních souvislostech. Některým z nich dám prostor poté, co zacituji ještě z jednoho z došlých dopisů. Napsal mi ho pan Jiří Miegl, někdejší sólista operety Divadla J. K. Tyla v Plzni, známý z plzeňského rozhlasu jako zpěvák lidových písní, který tam dlouhá léta uváděl pořady Hrají a zpívají Plzeňáci, Hrajeme na přání či Cesty za folklórem. O konci života muže, jenž proslavil na řadu let Cestářskou po celé republice, mi napsal:

„Jako jeho dobrý přítel (absolvoval jsem desítky vystoupení s jeho souborem jako konferenciér, komik a zpěvák) jsem se o Jirku ‚staral‘ až do jeho neveselého konce. JUDr. Jiří Straka zemřel opuštěn 9. července 1986 ve věku 64 let. Ve vzpomínkách mých i dalších kolegů žije tento výborný muzikant a hlavně dobrý člověk dodnes…“

Slíbil jsem končit úsměvně, nahodilým výběrem několika střípků z dobového tisku z konce padesátých let. Tady jsou, posbírané pečlivým kronikářem Cestářů, panem Kuttmanem:

ZPÍVÁTE SI CESTÁŘE? Milá, líbezná písnička s lehkým nápěvem. Zpívá o mladém cestáři, roztloukajícím kamení na silnici u Prášil. Paní v zlatém kočáře se nad jeho dřinou pozastavuje a obdivuje ho. „Jo, kdybych já moh´ tak jako pán vozit se v zlatém kočáře, nedělal bych cestáře,“ odpovídá jí cestář vtipně a přece s dávkou trpkosti. Tato prostinká píseň doslova zaplavila Plzeň a mílovými kroky se šíří po vlasti. Zpívají ji mladí i staří, tančí se v každé kavárně, píská ji kdejaký klučina…

MOSKEVSKÁ POZOROVÁNÍ. Česká filharmonie sklízí v těchto dnech veliké úspěchy v Moskvě. Odjede až ve čtvrtek do Leningradu a proto si její členové zajišťují vstupenky na pondělní utkání ČSR - NDR. Velmi litují, že nemohou zhlédnout naše utkání se Švédskem, protože ve středu, kdy hrajeme se Švédskem, má v téže době Česká filharmonie další koncert. Přáli bychom si jen, aby ve středu měli naši hokejisté tak bouřlivý úspěch, jako naše Česká filharmonie. Okolí hotelu Metropol je obléháno mnoha moskevskými fanoušky a v hotelu je stále veselo. Od Plzeňanů se celé mužstvo naučilo písničku „Cestář“ a společně ji pak naučili hráči v hotelové restauraci hudebníky orchestru. A tak se dnes v hotelu hraje a zpívá plzeňský „Cestář“.

NEZPYCHNOU CESTÁŘI? Cestářskou píseň, jež se stala hymnou plzeňských sportovních fanoušků, natočilo na desku v pěkném podání instrumentální skupiny dr. Straky místní nahrávací studio. Veliká obliba této písně je však v rozporu se stavem silnic na Plzeňsku.

ŠESTIDENNÍ. Do toho, do toho! – není jen povzbuzujícím voláním fotbalistů a hokejistů. Je slyšet také na trati Šestidenní. Kupodivu nejen v osadách či městech, ale také vysoko v horách, kam se v desítkách a stovkách šplhají ti největší motorističtí nadšenci. Nejslabší motocykly letošní Šestidenní – italské Laverdy o obsahu 100 cm – vydržely úspěšně právě první polovinu soutěže. Lze však o nich hovořit s notnou dávkou obdivu. Dokázaly to, co zatím žádná jiná značka se stroji stejného obsahu… Italové sedí kolem svého autobusu a hvízdají si – Cestáře. V mléčném baru si stejnou melodii brouká švédský novinář, vyhrává jí místní rozhlas a je hlavním šlágrem všech zdejších tanečních orchestrů. Skoro se zdá, že všichni, kdož musí denně jezdit stovky kilometrů strašným terénem, si chtějí alespoň písničkou připomenout, že ještě skutečně existují cesty a cestáři…

CHUDÁK LISTONOŠ který třikrát denně nosí rekomanda na jednu adresu. Proč? Odpověď obdržíte na nové nahrávce nahrávacího studia Komunálních služeb, která má název „Chudák listonoš“. Nahrál soubor Dr. Straky, sólo zpívá Věra Šubrtová. Ale nejen tuto desku – v nahrávacím studiu obdržíte všechny p o p u l á r n í skladby poslední doby, od oblíbených „Cestářů“ a po nejnovější „Touhu po domově“ R. Cortésem.

LIPSKO: Hodiny na druhém největším evropském nádraží v Lipsku ukazují večer. Je neděle, po utkání NDR - ČSR v kopané. Na poslední dvacáté šesté koleji stojí vlak, který přivezl k utkání fotbalové příznivce z Československa; za hodinu je odveze, všechny rozradostněné z vítězství, opět zpět do vlasti. A najednou mezi stovkami účastníků, debatujících o odpoledním utkání či pochutnávajících si na českém diabetickém párku s „dvanáctkou“, je ruch. Tvoří se hloučky, ale žádná demonstrace nehrozí. To jen fotbaloví reprezentanti v čele s trenéry se přišli rozloučit s příznivci, kteří tak pěkně na stadioně povzbuzovali vlaječkami, voláním „do toho, do toho“ a přehráním „Cestáře“ v poločase utkání…

Cestáři