Senzitivní klasik, co stihl napsat jen jeden román

V pondělí tomu bude 100 let, co v 1. světové válce padl Alain-Fournier

(první část zde)

„Ženy, s nimiž jsem se setkal, u mě objevily sklon ke krutosti. Konstatovaly, že mám skrytou touhu působit bolest sobě a paradoxně i těm, které miluji.“

5. Úspěch – a volný pád

Na pokraji šílenství z nenaplněné lásky k Yvonne, pudově hledá rozháraný literát útěchu u svojí reprezentativní milenky Madame Simone. Jeho román Velký Meaulnes je už mezitím hotov; starý přítel Jacques Rivière, toho času redaktor jednoho literárního časopisu, mu v něm umožnil dílo na pokračování publikovat. Za půl roku pak, na podzim 1913, pod patronátem Madame Simone vyšlo i knižně, což vedlo v rodině ke konfliktům, neboť i knihu měla původně vydat redakce, v níž koneckonců i sám Henri nejednou předtím publikoval. Kvůli incidentu s naštvaným švagrem Henri plánované věnování díla sestře málem odstranil – rozmyslel si to až na poslední chvíli. Na budoucí celoživotní boj dvou žen, nositelek Fournierova odkazu, bylo zaděláno.

Úspěch románu Velký Meaulnes byl fenomenální; jen tu Goncourtovu cenu, z francouzských literárních nejprestižnější, na niž bylo nominováno, tehdy nedostal. Henriho to nemálo rozladilo a neodpustil si kousavý dopis předsedovi příslušné komise. Historie ukázala, že tehdy zvítězivší román zkoušku času opravdu nepřežil, na rozdíl od toho Fournierova. Ten zaručil autorovi okamžitou slávu: už za půl roku se připravovalo další, výpravné ilustrované vydání. To první je dnes pro sběratele ve vybraných pařížských antikvariátech bratru za 5 tisíc eur.

Henri neopomněl dva luxusní exempláře na zvlášť jemném papíře okamžitě poslat Yvonne a její sestře. Odpovědi se nedočkal. Zděšená hrdinka nejenže musela v knize nutně poznat samu sebe, ale prožít i vlastní literární tragédii. Jak se pak ukázalo, napsala za ni v dobré vůli poděkování alespoň sestra, ale tentokrát již zasáhl jejich otec (co mimochodem starší dceři manžela sám před lety vybral) a jeho odeslání rezolutně zabránil.

A tak zůstal nešťastně zamilovanému šílenci už jenom ten poslední dopis na růžovém papíře; Madame Simone později ve svojí knize vzpomínala, jak jí psaním mával před nosem s tím, že prý „nic z toho už teď pro něj nemá význam.“ Nebyla to pravda; zkoušel to jen namluvit sám sobě: „Cožpak nechápete, že jsem tam na západ k Atlantiku musel zajet, abych za sebou jednou pro vždy zavřel dveře?“ Od žárlivých scén ze strany Madame Simone, jež o věci věděla svoje, ho to stejně neuchránilo.

Na druhé straně mu poletavá herečka sama byla nevěrná; najal si v Paříži byt, aby ji mohl přijímat o samotě, často tam však zůstával sám. Žárlil na jiné její milence, zatímco choť s mnohonásobnými parohy byl už zcela odstrčen. Ona měla ráda společnost, on byl samotářský. A zároveň ho špatné svědomí před zaměstnavatelem, s nímž jinak hrával fotbal, nutkalo se mu přiznat, což však nikdy nedokázal. Musel skousnout i to, že když se ukázala být těhotnou (pravděpodobně s ním), neváhala jít na potrat. Ještě zraněnější než šokovaný Henri byla jeho zbožná sestra.

Madame Simone stále mu nicméně zůstávala být „bytostí nepostradatelnou, stejně nezbytnou, jako je pro člověka sklenice vody nebo kus chleba.“ Zkusil tvořit pro ni: napsal za její asistence divadelní hru, avšak sám musel uznat, že dramatikem opravdu není. Začal tedy psát nový román, Colombe Blanchet, opět o nevinné a ctnostné dívce. Simone ho donutila vytvořit ještě jednu hlavní postavu, švagr Francois ho od toho po přečtení rukopisu zase odrazoval. Henri se usilovně snažil opět pracovat, ale zdálo se, že všechno, co v něm bylo, vložil již do svého stěžejního románu. Osobní krize přerostla i do té tvůrčí.

Ve vyšších kruzích, v nichž se ocitl, aniž věděl jak, se jen bezmocně zmítal. Jako by ztratil sám sebe. Jeho blízcí mohli se už jen děsit, co zase rodinný blázen vyvede. Onoho neblahého roku 1914 cestovala po Francii slavná herečka Madame Simone s řidičem a s milencem Alainem ve svojí luxusní limuzíně. Zastavili se také u švagrových, kde šli na večeři do hotelu - Isabelle později vzpomínala, jak byl Henri svojí družkou neustále peskován. Simone sehrála pak ještě cirkus s personálem a nakonec odjeli, aniž švagrovy vzali s sebou domů, jak bylo domluveno. Henri se proti tomu nezmohl ani na protest, Jacques byl znechucen, Isabelle nešťastná. Bylo to jeho poslední setkání se setrou a s přítelem, a oba na to rozčarovaně vzpomínali do konce svých dnů.

6. Smrt

To se již ale na Evropu valilo neštěstí: 26. června 1914 byl na následníka rakousko-uherského trůnu spáchán atentát a válečný konflikt visel ve vzduchu. Při přípravě vojenských kádrů bylo Henrimu nabídnuto místo tlumočníka do angličtiny ve štábu francouzské armády. Hrdě odmítl: „Pokud opravdu vypukne válka, chci v ní bojovat po boku svých kamarádů.“

Prvního srpna byla vyhlášena mobilizace. Na rozdíl od Švejka byli ve Francii odvedenci zřejmě nadšenější; nejen tam vládlo přesvědčení, že do podzimu budou všichni (coby vítězové) zase doma. „Až bude po válce a ty se vrátíš, vezmeme se,“ slíbila mu Madame Simone. Henri k ní hořel zamilovaností, o minulé chronické aféře s Yvonne se v jednom dopise zmínil, že „teď už je to všechno bezpředmětné.“

Krátce před odchodem na frontu absolvoval Henri ještě slavnostní vojenskou přehlídku, kam Simone ve svém voze přivezla i jeho rodiče. Při této příležitosti svěřila se herečka poprvé Henriho matce o svých svatebních záměrech s jejím synem. Ta to prý přijala s radostí; Isabelle se později vyjádřila, že u ní matka doufala najít pevnou ruku, co značně nepraktického syna životem povede.

Henri rukoval s nadšením: „Tato válka je velkolepá, spravedlivá a slavná.“ Brzy se ale ukázalo, že to tak jednoduché nebude – na frontách se rozpoutala jatka. 25. srpna byl švagr Jacques zajat Němci. Příští tři roky strávil v zajateckém táboře, domů se dostal až po válce s podlomeným zdravím. A bylo ještě hůř: 5. září padl Péguy. Marně se o dva týdny později snaží Henri utěšit sám sebe poslední pohlednicí milované Simone: „Štěstí, které nás čeká, děti, které spolu budeme mít…“ Nikdo ještě nevěděl, že o život v téhle válce přijde nakonec i její věčně podváděný manžel.

Jednotky, u kterých sloužil i Fournier, byly soustředěny u lotrinské obce Dommartin-la-Montagne blízko Verdunu. Vojáci odtud vyráželi na průzkumné výpravy. 22. září 1914 zkoumali, ve kterých místech se Němci stáhli, popřípadě udrželi. Jednotka byla vedena jediným tu vojákem z povolání, ambiciózním kapitánem jménem Boubée de Gramont. Ten byl nadřízen několika intelektuálům ze zálohy na nižších důstojnických postech. Již dříve mu nejednou bylo vytýkáno, že zbytečně riskuje životy podřízených. Když Jacques zpovídal po válce Henriho přeživší spolubojovníky, jeden mu prý řekl: „Víte, tenkrát v úterý odpoledne oba naši poručíci plakali. Dobře si uvědomovali, že nás Boubée de Gramont vede na smrt. Ale kapitán byl neoblomný.“

Když se ještě přesto pokoušel Henri se svojí jednotkou ustoupit, kapitán je zadržel, zavelel čelem vzad a sám se jim postavil do čela. Byl přesvědčen, že je schopen německé hlídky zničit. Ocitli se však v obklíčení a jako první byl zabit on sám. Zbytek jednotky pokoušel se ještě probít zpět, avšak 20 vojáků tam nakonec padlo – mezi nimi i Alain-Fournier.

7. Poté

To tehdy ještě nebylo ale jisté: Henri byl prohlášen za nezvěstného a jeho blízcí doufali, že – podobně jako švagr Jacques – sedí někde v zajetí. Zprávy o události byly nejasné a rozporné; věc byla ještě zkomplikována tím, že tam měla figurovat i německá zdravotnická jednotka se sanitním vozem, již měli Francouzi na rozkaz svého fanatického kapitána v rozporu s mezinárodními dohodami i dobrými mravy napadnout. Nebylo tak jasné, zdali – pokud zahynul – padl, anebo byl popraven.

Jak čas běžel, naděje zmírala, až s koncem války zemřela úplně. Zejména švagr Jacques vynaložil hodně úsilí na vyhledávání svědků Henriho posledních dnů, oslovil historiky, pátral i v německých archivech. Stal se prvním životopiscem padlého literáta, jehož dílo – i díky tragické smrti autora – dosáhlo mezitím hvězdné slávy. Jelikož však Jacquese samotného válka těžce zdravotně poznamenala, nepřežil svého přítele o mnoho: zemřel roku 1925 na následky pobytu v zajateckém táboře.

V roce 1928 zemřela Henriho zdrcená matka. Kalich jejího neštěstí byl ještě o to trpčí, že díky synově smrti přišla i o manžela: Henriho otec se pomátl na rozumu, rodinu opustil, stal se tulákem, bezdomovcem a až po smrti manželky se vrátil k dceři Isabelle, u níž o pět let později zemřel.

Hlavní hrdinka Fournierova románu, mystická Yvonne de Quiévrecourt, zemřela roku 1964. Na rozdíl od mnohých, kteří se s Henrim kdy byť jen setkali, na slavném románu nijak neparticipovala, jakékoli publicitě se úzkostlivě vyhýbala. Ke knize se nikdy nevyjádřila, nikdy nevystoupila z inkognita. Na stáří ztratila paměť a musela být ošetřována v ústavu.

Sestra Isabelle zemřela roku 1971. Hluboce zbožná žena zasvětila život nejen památce svého bratra, ale i manžela Jacquese. Zároveň po desítky let soupeřila se světáckou Madame Simone o patronát nad Henriho památkou. Zuřivá animozita mezi ženami byla pověstná.

Sama Madame Simone, ač ze všech zúčastněných nejstarší, zemřela až roku 1985 ve věku neuvěřitelných 108 let.

Ostatky Fournierovy byly z hromadného hrobu v lese vyzvednuty, identifikovány a řádně pohřbeny v roce 1991.

8. Román Velký Meaulnes (Kouzelné dobrodružství)

V originále se kniha jmenuje podle hlavního hrdiny Velký Meaulnes (městečko Meaulne leží poblíž autorova rodiště), a tak je český název Kouzelné dobrodružství poněkud zavádějící; na druhé straně zvolil ale překladatel výraz, který samotný se v díle vyskytuje a koneckonců ho i dobře vystihuje. Konečně, nejen pro českého čtenáře je francouzské jméno poněkud krkolomné – v Německu tak novelu pojmenovali Velký kamarád, v jiném vydání zase Můj velký přítel Augustin. V Anglii a v Americe se jmenovala Ztracené panství, jindy zase Poutník, též i Konec mládí. Román byl dosud přeložen do 33 jazyků, ve Francii už dvakrát zfilmován, jednou dokonce (1982) i u nás – jak se ale shodla kritika i diváci, byla tato verze, uměle přenesená do Rakouska-Uherska, zdařilá pramálo. Velký Meaulnes je sice strukturou román, nevelkým rozsahem však spíš novela – o díle (a jeho autorovi) bylo později napsáno mnohem víc stránek, než činilo samo (i kniha „Alain-Fournier, nevyslyšený trubadúr“ od Milana Kameníka).

Děj je propletencem osudů čtyř lidí, z nichž tím nosným je tragédie hlavní postavy Augustina Meaulnese, prototypu silného, charizmatického a čestného hrdiny, jenž kvůli lpění na cti a přátelství přichází nakonec o těžce získanou, milovanou ženu. Tou je Yvonne de Galais, krásná a pasivní, dlouho marně hledaná, pak nalezená, stejně ale nakonec definitivně ztracená. Milostný vztah dvojice Augustin-Yvonne je totiž překřížen jiným vztahem do jakéhosi komplikovaného čtyřúhelníku, což se ale vyjeví až úplně nakonec: týká se to Yvonnina bratra Franze, osobnosti podivné až výstřední, a jeho ztracené a opět nalezené lásky Valentine. Vypravěčem je pátá postava románu, Augustinův mladší přítel Francois Seurel, který – seč mu ze všech sil pomáhá – zůstává být nakonec jen smutným svědkem zmaru této veliké lásky.

Jistě by nebylo namístě tu děj románu podrobně vyložit, zápletku prozrazovat, při jeho komplikované vícevrstevnatosti nebylo by to koneckonců ani dobře možné – nastiňme proto jen stručně, oč tu jde: Augustin náhodou zabloudil na jakési zapadlé, zanedbané panství. Tam se zúčastnil slavnosti tak podivné, jako by se čtenář ocitl mezi květinovými dětmi a Alenkou v říši divů najednou. Poznal tam nejen výstředního mladého pána Franze, ale i jeho sestru Yvonne. Brzy po zmateném návratu zjistí, že jeho srdce hoří jen pro ni, avšak nezná tam už cestu.

Augustin s Francoisem čekají na léto, aby se pokusili ono panství najít. Mezitím ale Augustina navede na stopu komediant, který s nimi při návštěvě jeho cirkusu v městečku chodí krátce do školy – přislíbí mu nejen cestu ukázat, ale dokonce mu dá i pařížskou adresu, kde má ona dívka o prázdninách pobývat. Ještě než cirkus odjede se ale ukáže, že onen komediant je Franz v přestrojení, jenž se takto snaží uniknout svému milostnému zklamání. Teprve později má to v románu dát smysl – zatím je čtenář akorát zmatený.

Augustin tedy pátrá v Paříži, aby se tam ale dozvěděl, že Yvonne se již mezitím měla vdát. Paralela s vlastním osudem autorovým je tady nejzřejmější. Vypravěč Francois zůstává přítelem opuštěn a smuten spolu s ním: „Meaulnes odjel, celé to dobrodružství se nepovedlo a skončilo.“ Avšak - čtenář vidí, že kniha je teprve v půlce: spolu s Francoisem noří se tedy do všedního života francouzského venkova. Ne nadlouho - mimoděk se vypravěč dovídá nejen, kde ono panství leží, ale dokonce je zkontaktován i se samotnou – a stále svobodnou! - Yvonne: „Říkám to snad naivně, ale dobře si uvědomuji, co říkám – nejkrásnější dívka, jaká snad kdy žila na světě.“ Co víc, Yvonne si Augustina dobře pamatuje a jak se zdá, také jí není lhostejný.

Vše už nasvědčuje tomu, že je tu zaděláno na krásný happy end: Francois už se ani nemůže dočkat, až příteli šťastnou novinu oznámí. Ten je skutečně zaskočen a poslušně se nechá na dostaveníčko dovést. Netrvá také dlouho a koná se svatba; ta je ale doprovázená podivnými událostmi, v pasážích jakoby snových je čtenář znejistěn, co že se to tam vlastně děje, o čem že to neví – stejnými pocity je zmítán i sám vypravěč. Ani on nerozumí tomu, proč Augustin krátce po svatbě zmizí, a z následujících událostí už pak jen zůstává zdrcen, i za nepřítomného přítele.

Na rozdíl od autora tu tedy hlavní hrdina svoji Yvonne pro sebe nakonec získá, ale stejně mu to není nic platné - teprve v samotném závěru, když Francois objeví Augustinův deník, se ukáže, co se vlastně mezitím ještě v té Paříži dělo, co Meaulnese trápilo, a všechny otázky se spojí do jedné krásné, ušlechtilé, ale tragické odpovědi. Jako když spadne opona mlhy, souvislosti dosud nejasných obrazů se jedním rázem zarámují, jednání hrdinů dostává svoje důvody, jejich motivace i touhy se objasní. Zůstane jen teskný pocit po promarněné lásce, velký příběh o mužské cti a přátelství.

Per-hand-preklady.cz