Senzitivní klasik, co stihl napsat jen jeden román

V pondělí tomu bude 100 let, co v 1. světové válce padl Alain-Fournier

„Chci vyprávět jenom své vlastní příběhy, pouze své vlastní vzpomínky, chci se stát životopiscem a básníkem v jedné osobě.“

Stal se román Velký Meaulnes (česky Kouzelné dobrodružství) světovou klasikou proto, že jeho autor zemřel tak mlád, anebo je ta kniha tak silná, že mu nemohla nepřinést nesmrtelnost? Určitě platí obojí: je to geniální dílo, díky předčasné smrti spisovatele ojedinělé, marností nenaplněné lásky s jeho vlastním osudem bolestně rezonující. Hodně autobiografické, a nakonec i stejně tragické.

Velký Meaulnes je poutavý příběh psaný jako mystická pohádka pro dospělé, inspirovaná tím nejlepším z literatury francouzské, ruské i anglické. Skutečnost se v něm prolíná se tajuplnem, kdy mnohdy není snadné se v ději časově a prostorově orientovat. Tato nostalgická mlhavost předznamenala pozdější tzv. magický realismus, romantický literární směr, mezi jehož nejznámější díla patří například Sto roků samoty od Márqueze či Bulgakovův Mistr a Markétka – zatímco tyto jsou však se svými desítkami postav poněkud nepřehledné, ve Fournierově románu jich je jen pár. A tak jsou o to výraznější…

Autor sám byl osobností velmi rozháranou, psychicky labilní, citlivou, nevyzpytatelnou, subtilní i silnou zároveň: původně vzorný žák se postupně zvrhnul ve věčného studenta, platonický milovník a zastydlý panic zase skončil jako proutník a posléze milenec pod pantoflem bulvární, o deset let starší herečky, manželky jeho chlebodárce. Za tím vším stála nenaplněná láska k dívce, s níž se jen krátce setkal ve svých osmnácti letech, aby ji pak ještě jednou viděl až v šestadvaceti, když už o ní měl napsaný svůj jediný román a do smrti na bojištích první světové války mu zbýval poslední rok života.

1. Dětství a mládí

Alain-Fournier

Narodil se 3. 10. 1886 jako Henri Alban-Fournier v La Chapelle-d´Angillon, městečku ve střední Francii, v učitelské rodině coby první dítě. Dětství prožil se svojí o tři roky mladší sestrou Isabelle, částečně tělesně postiženou, stejně jako později vypravěč v jeho románu. Číst ho matka naučila už ve třech letech. Otec Albert, po němž dal zase křestní jméno svému hlavnímu literárnímu hrdinovi, byl sice učitel, skutečnou literární vychovatelkou byla mu ale nakonec babička z matčiny strany, zdatná vypravěčka, jež dovedně uměla míchat realitu s fikcí. Na druhé straně to byl ale právě tatínek, co jednou zachránil chlapce před utonutím, když ho polomrtvého vytáhl z hlubin.

Ve dvanácti letech ho poslali studovat na gymnázium do Paříže. Bylo to na přání otce, který mu chtěl dopřát kvalitnějšího vzdělání, než jaké nabízela jejich skromná škola. Vynikal zejména ve slohových pracích, též ve francouzštině, latině, angličtině, kreslení a přírodních vědách. Přesto ale výborný žák nakonec školu opustil – bylo to pod vlivem literárního idolu Julese Verna, když se v patnácti letech rozhodl, že bude námořníkem, a přestoupil do příslušného lycea v Brestu; škola mu však záhy začala připadat jako kasárna či vězení, a tak ji po roce vzdal.

V příštích pěti letech docházel pak postupně ještě do čtyř dalších gymnázií v různých městech, přičemž střídavě propadal četbě, sportu, toulkám přírodou a nábožensko-filosofickým blouzněním („Nemůžeme být katolíky, protože naše láska nedokáže být abstraktní.“) Zároveň – jak se jeho zaujetí těmito koníčky prohlubovalo – se mu prospěch průběžně zhoršoval, takže přes opakované pokusy zůstal mu nakonec postup na kýžené univerzitní studium uzavřen: „Univerzita mě prostě nechce. Nejsme naladěni na tutéž vlnovou délku.“ Sestra o té době později vyprávěla: „Vypadal jako mladý romantický hrdina, v jehož hlubokých smutných očích už beznaděj zastřela sny a malátná melancholie oslabila původní nadšení ze života.“

Co mu ze studentských let jediné zůstalo natrvalo, bylo celoživotní přátelství se spolužákem Jacquesem Rivière. Ten později vzpomínal: „Sledoval jsem, jak Fournier připravoval útoky na kancelář studijního oddělení, četl jsem podvratné petice, které dával kolovat během vyučování po lavicích. Byl jsem tím vším trochu pohoršen a vystrašen. Ale přece jen mě jeho osobnost přitahovala.“

Rozporuplný Henri nejprve svého mladšího druha šikanoval (sám přitom jinak proti mazáckým manýrům ve škole bojoval), posléze se ale sblížili – báječně se doplňovali: Henri byl snílek, Jacques praktik. Historie rozhodla, že slavnou osobností se nakonec stal Henri, za života byl ale tím úspěšnějším Jacques – coby pozdější novinář sjednal napřed příteli místo v redakci, pak mu vydal román, a po jeho smrti se stal prvním z jeho životopisců. Mezitím se ještě stihl sblížit a nakonec i oženit s jeho sestrou Isabelle. To už ale ženy vstoupily i do života samotného Henriho…

2. První a druhá Yvonne, první dílko

Zájem o ženy probudil se u studenta v sedmnácti: na místním nádraží si všimnul dvou děvčat, z nichž jej zaujala sebevědomá brunetka, o níž se později dozvěděl, že se jmenuje Yvonne. Důmyslně jim nadběhl, šikovně ji sbalil – a začali spolu chodit. Vztah zůstal nicméně v rovině platonické, neboť mládenec měl na dívku svoje osobité požadavky: „Přál jsem si, abych mohl položit svou hlavu na tvá kolena, abych mohl zavinout svoji hlavu do záhybů tvé sukně a zůstat tak bez hnutí celé hodiny, ukolébán a utěšen.“

Později žádal své dopisy zpět, ale lehkomyslná dívčina už je mezitím půjčila kamarádce, která jejich obsah samozřejmě vyzvonila, kde mohla. Na druhé straně otevřela jeden její dopis Henriho matka, a byla scéna, že se spouští s děvčaty: hodný hoch slíbil, že už se zase bude věnovat jen studiu. Citlivému a inteligentnímu mládenci stejně koneckonců na dívce vadila jistá jednoduchost a povrchnost, a tak tato první známost nestála téměř za řeč: „Celé se to omezilo na pár polibků. Celou tu idylu jsem z toho udělal jen já sám.“

Ne tak ta druhá: nebyla to ani známost, a přece se nakonec stala největší láskou jeho života. Náhoda tomu chtěla, že měla totéž (ve Francii běžné) křestní jméno: nebylo mu ještě devatenáct, když se 1. června 1905 setkal v Paříži s Yvonne de Quiévrecourt, nádhernou dívkou šlechtického původu a cudného vystupování, do níž se okamžitě zamiloval celou svojí vášnivou duší. Cestou z umělecké výstavy ji zahlédl v doprovodu starší dámy, její matky. Sledoval ženy na plavidle po Seině a poté až k jejich domovu, což dívka zaznamenala. Kroužil pak asi týden marně kolem domu, než ji konečně zase spatřil. O deset dnů později ji následoval do kostela a po kázání se marně pokoušel ji venku oslovit. Povedlo se mu to až na přilehlém náměstí; tam souhlasila s krátkým doprovodem, ale jenom přes několik ulic.

A to bylo všechno – jakkoli je to neuvěřitelné, jeden z největších světových milostných románů nebyl inspirován ničím víc než tímto prchavým setkáním. Hned druhého dne odjela totiž z Paříže na francouzský jih do Toulonu – v hlavním městě byla jen na návštěvě u příbuzných. Potkat se měli zase až za osm let, kdy už o ní byl na světě román a Henri měl před sebou poslední rok života. O tom, že byla již v době tohoto prvního setkání zasnoubena se svým budoucím manželem, se vyskytly informace protichůdné, jedna věc byla však jistá: pocházela z bohaté rodiny, zatímco Fourier byl chudý, měla modrou krev, a zejména – na rozdíl od něj – u ní o žádnou lásku na první pohled rozhodně nešlo.

Setkání zanechalo nicméně v mladém blouznivci stopu natolik hlubokou, že o dalších ženách v jeho životě se životopisci zmiňují až o čtyři roky později. Toho léta zatím, s hlavou plnou ještě jejího obrazu, se vydal na praxi do Londýna, aby si tam prohluboval angličtinu a nasával atmosféru ze svých oblíbených anglických románů. A právě tam dospěl k životnímu rozhodnutí: „Je to úmysl, na nějž pomýšlím už od dnů svého dětství prožitého na venkově a od nocí, které jsem musel strávit ve společných ložnicích školních internátů. Je to úmysl, který jsem si zpočátku neodvážil přiznat ani sám sobě – chtěl bych psát!“

O Henriho nevyzpytatelnosti svědčí, že z Londýna nepochopitelně poslal pohled i oné první Yvonne, životopisci zvané Yvonne G. Nereagovala. Pak po ní chtěl své dopisy zpět, a když odmítla, vyhrožoval, že se obrátí na jejího otce. Naštěstí však věc šla nakonec do ztracena. Ne tak bohužel ta s druhou Yvonne, tou de Quiévrecourt – ač se dozvídá, že se v Toulonu provdala za lodního lékaře, nemůže na ni zapomenout. Začíná mu malomyslné období plné depresí.

Chmury vyúsťují nakonec do jeho prvního literárního počinu, novely Tělo ženy, kterou publikoval v roce 1907 pod pseudonymem Alain-Fournier. Kousavé jazyky si z dílka utahovaly, že svědčí jen o tom, jak toho coby panic o námětu moc neví. Jednalo se ale o nepochopení – citlivý mladík se nehnal za prchavou erotikou, nýbrž upřímně hledal v ženě duši. Proto tu také vyjádřil názor, že tělo ženy nepoznáme líp tím, že ho odhalíme – byl to pokus o psychologickou úvahu o ženství jako takovém.

Ohlas na novelu byl nulový, ale to autorovi nevadilo – byl hrdý, že konečně začal publikovat. Bohužel ho ale nenapadlo nic lepšího, než jeden výtisk svojí platonické lásce poslat; šťastně vdaná žena tím samozřejmě byla zaskočena. Raději na nečekaný dárek vůbec nereagovala, ani nepoděkovala. Jak mu řekla mnohem později, když se ještě rok před jeho smrtí krátce potkali, „nevěděla jsem, jak byste si to vyložil.“

3. Vojna, po vojně

V jedenadvaceti letech, roku 1907, čekala zkrachovalého studenta a zamilovaného nešťastníka povinná vojenská služba. Nastoupil k dragounskému pluku v jednom městečku u Paříže; Isabelle později napsala: „Měla jsem pocit, že jsme přišli navštívit trestance, jenž byl navěky uvržen do tohoto bezedného neštěstí, do té hluboké temnoty.“ Marně se zkoušel vykroutit kvůli zdravotním problémům; jeho utrpení se jen trochu zmírnilo, když byl přeložen k jezdeckému pluku.

Posléze si přece jen trochu zvykl. Postupně byl povýšen na desátníka, nakonec se stal podporučíkem. Přínosné pro něj bylo, kdy byl v dubnu 1909 odvelen k posádce do Mirande v Pyrenejích. Jistě se na tom podepsaly i hrubé vojenské mravy, že subtilní literát pozapomněl tu poněkud na zásady, jež ve svojí prvotině hlásal, a v náručí španělské prostitutky Joséphy konečně pozbyl panictví. Co víc, chodil tu i s dívkou jménem Laurence, údajně neobyčejně hezkou.

Zároveň se tu ale u něj obnovilo někdejší vzepjetí ke katolicismu – navštívil i proslulé poutní místo v Lurdách a nechal se unášet davovým zélotismem; ač však hlavou neustále v oblacích, přesto zůstal nakonec nohama pevně zakotven v dobovém positivismu. Jako by jen čekal na nějaký zázrak, který ale nepřicházel. Později si vyčítal, že tam zapomněl pannu Marii prosit, aby mu dala Yvonne.

Stále ho totiž tahle stará a marná láska neopouštěla – její obraz nosil v sobě a nepřestával doufat, že nakonec bude někdy jeho. V žárlivém zoufalství dostal dokonce nápad nechat ji sledovat, aby o ní měl aktuální zprávy – najal si k tomu specializovanou agenturu. Dostal zprávu, že je šťastně vdaná a stala se dokonce i matkou: „Tušil jsem něco podobného. Trápení, které teď prožívám, jsem dosud nezažil.“

Tímto zatížen, ani moc nevnímal, že se sestra Isabelle a přítel Jacques mezitím vzali. Bylo to měsíc před tím, než byl v září 1909 z vojny propuštěn. Jejich vztahy nebyly už jako dřív – sestra se mu tím odcizila a po někdejším duševním souznění s přítelem také byla veta; každý už byl někde jinde. Situace byla ještě o to komplikovanější, že teď celá rodina, tedy Henri, Isabelle s Jacquesem i rodiče všichni bydleli pohromadě v Paříži – jak tomu tak bývá, dobrotu to moc nedělalo.

Citově zmučený Henri musel se nějak začít živit. Zkouší se stát učitelem angličtiny, avšak pro nedostatečnou přípravu ve zkoušce neuspěje. Nakonec mu pomůže věrný přítel a švagr Jacques, s jehož pomocí získává místo redaktora v novinách Paris-Journal, kde mu byla svěřena literární kritika.

Jednou požádal čtyřiadvacetiletý redaktor o interwiev o třináct let staršího, známého francouzského novináře a filosofa Charlese Péguyho, přímého žáka Henriho Bergsona. Již dříve ho velmi obdivoval a s radostí kvitoval, že rozhovor se stal základem k dalším setkáním, jež později vyústila do opravdového přátelství. Péguy si zase cenil kvalit mladého nadějného literáta, publikujícího již hojně drobné práce – po jedné z nich mu prý řekl: „Vy to dotáhnete daleko, Fourniere! A vzpomeňte si, že jsem to byl já, kdo vám to řekl jako první.“ Péguy Henriho nemálo intelektuálně ovlivnil a za dva roky mu měl pomoci ještě víc…

4. Štvanec lásky

Literární kritik Fournier sepisoval ve volných chvílích svůj román a bolestně přitom vzdychal po jeho hlavní hrdince; ta mu však zůstávala být stejně vzdálená jako dřív. Musel proto vzít zavděk tím, co mu život nabízel – jeho další známost se jmenovala Jeanne a byla nejen modistkou, ale i příležitostnou prostitutkou. V románě je zosobněna v tajemné Valentine, nejzáhadnější postavě. Později se o ní vyjádřil: „Měla všechny ty nejlepší vlastnosti, ale scházelo jí jedno – cudnost.“ Hádky a scény střídaly se u tohoto páru s vzácnými chvílemi klidu. Henri žárlil na svého předchůdce, k němuž nakonec sama utekla zpátky. „Moje láska k vám byla vyššího druhu, než vám bylo vhod,“ napsal jí při jednom z více bouřlivých rozchodů. Vztah trval téměř dva roky a prošel mnoha rozchody a usmířeními, než definitivně skončil až v lednu 1912. To už měl Henri mezitím na kontě další souběžnou milostnou peripetii s varietní zpěvačkou jménem Henriette. Ani ta však nebyla hodna jeho ducha: „Nehledáme oba stejný ráj.“

Jak životopisci podotýkali, spíš než nějaký lovec žen stal se nakonec z Fourniera muž, který se sám nechává sbalit: nejinak tomu bylo i s jeho další známostí z jara 1912, která se jmenovala Loulette. Od ostatních se odlišovala tím, že už byla vdanou matkou dítěte. Svému manželovi zahýbala s Henrim u sebe doma. Nejvíc nad tím lomila rukama hluboce věřící sestra Isabelle, Henriho postoj byl již – zdá se – cynicky pasivní.

K tomu všemu ještě navíc už ani práce v redakci nebyla perspektivní, neboť vedení listu se obměnilo a Henriho budoucnost se stala nejistou. Tehdy mu pomohl přítel Péguy, když mu zprostředkoval místo sekretáře u politika Clauda Casimir-Periera. Henri mu měl vypomáhat zejména v záležitostech literárních, posléze se tam ale stal asistentem pro všechno. A co víc, byl k ruce i jeho ženě Pauline, úspěšné bulvární herečce s uměleckým jménem „Madame Simone“.

Madame Simone byla o téměř deset let starší než Henri, krásná, úspěšná, bohatá, populární. Asistent jejího muže, jenž s ní často cestoval, ji zaujal. Jak bylo ve vyšších kruzích běžné, sama si s nějakou manželskou věrností hlavu moc nedělala, tím spíš, že ani manžel ne. Nakonec se stala Henriho poslední milenkou a druhou nejvýznamnější strážkyní jeho odkazu. Právě ona byla adresátkou Henriho vyznání: „Vězte, že vás miluji, má krásná paní. Vězte, že miluji váš něžný pohled, jenž na mě spočinul. Miluji vás.“

Krátce poté však, co Fournier do jejích tenat definitivně upadl (ač to předtím, když už mu to vnímavá sestra smutně předpovídala, ještě vylučoval), mu náhoda umožnila se se svojí stěžejní životní láskou ještě naposledy setkat. Mladší bratr Jacquese se náhodou v Rochefortu na atlantickém pobřeží seznámil na tenise s mladší sestrou od Yvonne. Informoval o tom Henriho, který se tam ihned nelenil vypravit: s Yvonninou sestrou se setkal a dozvěděl se od ní, že jeho platonická láska má už druhé dítě. Zároveň mu prozradila, že tam jezdí i sama Yvonne.

A tak došlo v červenci 1913 ke druhému a poslednímu osudovému setkání – Henri Yvonne vhodně nadběhl, aby se s ní sešel nakonec několikrát, v botanické zahradě a na nedalekém sportovišti. Strávil tam čtyři dny. Obdivoval, že si stále zachovala vosí pas. Zkoušel to na ni různě: „Vyprávěla jste o mně svému manželovi? Řekla jste mu všechno?“ – „Ano.“ Naznačila, že by ho ráda s manželem někdy seznámila. Setkal se i s její matkou, viděl také obě děti. „Vím, co chci: jenom to, abych od vás nebyl nadobro a natrvalo odloučen.“

Podstrčil jí dopis, který napsal v milostném poblouznění už před rokem. Pokoušel se vymámit z ní nějaký příslib do budoucna, což se mu nepovedlo - křesťanské porozumění bližnímu nedovolilo jí nicméně rovnou se od něj odvrátit. Byla z něj zmatená, jasně mu však dala najevo, že musí zůstat se svojí zbytečnou láskou v pozadí. „Odjíždím zoufalý, protože se mi nepovedlo vyjádřit to, co cítím,“ loučil se s ní.

Naivního nešťastníka nenapadlo pak ovšem zase nic moudřejšího než jí ihned po odjezdu sesmolit psaní, kde by vše „uváděl na pravou míru“ – další jen dávkou sentimentálních, zastřeně milostných výkřiků. Jacquesův bratr byl coby doručitel zděšenou ženou vyhnán i s dopisem, samozřejmě bez odpovědi. Dobromyslný mladík chtěl ještě Henrimu dopis alespoň poštou vrátit, ten mu však mrzce odvětil, ať ho pouze zničí.

Rozčarovaný Henri vrhá se tedy zpět do náruče Madame Simone. Z letní dovolené v místě svého rodiště píše přitom Yvonně další ublíženě ufňukané dopisy. Nechává pozdravovat manžela. Submisivní žena stále nemůže nedostát slušnosti alespoň nějaké odpovědi – její psaní na růžovém papíře, poslední, které mu kdy poslala, nedává mu však ani střípek naděje. Jacquesův bratr, jenž je stále s Yvonninou rodinou ve styku, si uvědomil, jakou lavinu tu uvolnil, a věc se snaží zachránit: „Pověz, přece bys ji nechtěl mučit?“ Henri se s ní tedy trucovitě písemně loučí: „Jelikož si nepřejete, abych vám psal, ponechávám si u sebe dlouhou úvahu, kterou jsem chtěl odpovědět na váš předchozí dopis. Jsem velmi smutný a bezradný.“

(dokončení zítra)

Per-hand-preklady.cz