Václav IV. šel v přestrojení se svým dvořanem Voksou do hospody a tam nad korbelem piva rozmlouvali o ženách. Na tom, jaké má mít správná žena tvary, se v zásadě shodli, měli však různý názor na barvu vlasů. Zatímco Voksa upřednostňoval černovlásky, král vychvaloval plavovlásky. Je samozřejmé, že poslední slovo měl on.

Když se dostatečně napili, přesunuli se do lázní vedle kamenného mostu.

„Váš ledňáček je zase tady!“ pozdravil panovník spoře oděné lazebnice.

Lazebnice v průsvitných košilích se zaradovaly a všemožně se vzácnému hostu věnovaly. Sundaly z něj šaty, posadily ho do kádě s teplou vodou, chichotaly se, různě se k němu tulily a šimraly ho pod kozí bradkou i jinde.

„Jestlipak sis všiml, že všechny dívky zde jsou plavovlasé?“ oslovil vladař Voksu, umístěného v jiné kádi. „Já sám jsem se o to postaral. Jsem přece král, nebo ne?“

Za neustálého šplouchání a výskání trvala kratochvíle dost dlouho. Když konečně oba požitkáři odešli, stavili se ještě v jedné krčmě a teprve za hluboké tmy se dopotáceli Celetnou ulicí ke Královu dvoru. Ještě se pozdrželi u lva v kleci a dělali na něj směšné posunky. Teprve když se pitvoření nabažili, rozešli se. Panovník pak lezl do schodů ke svým komnatám po čtyřech a dvakrát při tom upadl. Tím probudil královnu Žofii.

„Že se nestydíš,“ kárala svého muže, jenž se konečně vydrápal nahoru. „Kdyby sis místo chlastu raději přečetl něco v bibli.“

„Dobrý nápad!“ pochválil král manželku. „Hned se do toho pustím.“

Poslal ženu na kutě a poručil sluhovi, aby mu přinesl jeho bibli. Ta nebyla dosud dopsána, a tudíž ani svázána. Proto ji vladař ponechal na stole, začal si ji s až překvapující ohleduplností prohlížet a spokojeně bručel. Písmena ho nezajímala, kalným zrakem koukal jen na obrázky. Ty z velké části znázorňovaly ledňáčka a lazebnice v průsvitných košilích.

Václavova bible nebyla dokončena, díky Zikmundovi přečkala husitské války a nyní je k vidění ve Vídni.