Tak už ho máme deset let – 9. 10. 2008 byl založen český YouTube

Předesílám, že YouTube tu vůbec nebudu chválit za to, k čemu byl a je primárně určen, totiž za sdílení videí – výplody oněch slavných „youtuberů“ mě zajímají stejně málo jako Leoš Mareš či Velký Kazma. Tato chvála se netýká ani (jinak jistě chvályhodných) dalších jeho funkcí, jako je ta dokumentární, pedagogická či zpravodajská: YouTube chválím za možnost téměř nekonečného výběru toho, co mě zajímá nejvíc - hudby.

Kde by se mi o tom zamlada snilo: čtu si kupříkladu starou Melodii ze sedmdesátých let a zachce se mi zjistit, co to bylo za tu a tu neznámou píseň od toho a toho interpreta, kterou tady obávaný kritik tolik chválí – jdu a pustím si ji. Nebo zatoužím seznámit se s kompletní diskografií té a té skupiny, od níž jsem dosud znal jen největší hity – na Wikipedii ji dohledám (ne-li v české verzi, pak v té anglické zcela jistě) a pak už si desky popořádku pouštím. Nebo: koupím si nový hudební časopis a čtu obdivnou recenzi na to a to album umělce, jehož jméno mi nic neříká – hned se s ním seznámím a utvořím si vlastní názor. Odhlédneme-li od zanedbatelného poplatku za internet, pomineme-li nezbytný fakt, že je to vlastně zaplaceno z reklam, jež musíme přeskakovat a občas ani to nelze, je toto všechno zcela zadarmo – kde by se nám o tom zamlada snilo, když jsme si z kopií kopií vděčně navzájem kopírovali to málo, co tu nějaký šťastlivec ze západní hudby nějak získal…

John Lennon, když se pět let povaloval doma v New Yorku, než se znovu pustil do práce (a vzápětí potkal svého vraha), si coby pilný čtenář hudebních periodik zapisoval nahrávky, jež zatoužil slyšet, a asistent mu je nakupoval. Tak si kupříkladu v roce 1980 nechal přinést nový singl Babooshka od Kate Bush, jak o tom ten asistent ve svých pamětech referoval. Jistě ne všechny desky dočkaly se u Lennonů opakovaných přehrávání, jak tomu bývá u běžných posluchačů, a tak dnes Yoko Ono vlastní nejspíš metráky vinylů téměř netknutých. Nicméně, než posílat asistenta pořád dokola do krámu, asi by dnes i milionář Lennon dělal to, co může každý – napřed by si to pustil na YouTube a koupit by si nechal jen to, co by se mu líbilo.

Když už jsme ale u těch Beatles – ti jsou dnes chráněni tak, že se tomuto pravidlu (totiž že si lze na YouTube kdykoli pustit cokoli) vymykají. Jistě, zadejte si kteroukoli jejich píseň a vyjede vám v nejméně deseti verzích - bohužel však zpravidla žádná v té originální. Mnohé klipy se přitom nejenže tváří jako Beatles, ale kolikrát i znějí natolik dokonale, že pro posluchače, jenž není zrovna znalcem skupiny, jsou od originálu k nerozeznání. Vedle samozřejmě jiných, co si nárok na záměnu nečiní. Posluchač tu tak přímo od svých idolů uslyší povětšinou jen různé alternativní a demo nahrávky, desku by si musel koupit.

Nebylo tomu tak vždycky – ještě před dvěma lety jsem tu publikoval článek Padesátiletý Papperback Writer ke kulatému výročí progresivního singlu Beatles, ve kterém byly i dva tehdy funkční odkazy na obě jeho strany na YouTube. Dnes tam (po přetrpění několika reklam) na posluchače zůstanou civět už jen dvě prázdná okna s hlášeními, že video je pro naši zemi zablokováno, potažmo že není dostupné. Naopak, v mém letošním článku o Kate Bush všechny čtyři odkazy pěkně fungují – někdo je tam dal a jiný, kdo by mu je tam zrušil, se nenašel. Zato od Beatles má dnes každá nota cenu zlatého pokladu a stejně tak je i hlídána (McCartney jistě nerad vzpomíná, jak mu autorská práva na vlastní tvorbu vyfoukl před nosem jeho – tehdy ještě černý - „přítel“ Michael Jackson).

Tak či onak chráněno bývá leccos; naopak některé staré písně, které se dočkaly obliby ne zrovna masové (ony či jejich interpreti), si lze pustit opravdu jen z toho singlu po tatínkovi, když byl ještě mladý. Na YouTube je prostě nikdo nedal. Na druhé straně ale – mohl si tatínek pořídil celého Armstronga, Toma Jonese či Elvise Presleyho? A stejně tak jeho nezdárný syn kompletní Status Quo, Queen či Nazareth, o Led Zeppelin a Rush nemluvě?

Málo platné, doba se vždycky vyvíjí jinudy, než by kdo bývával byl řekl – nejen kupříkladu Katapult léta páně 1980 prorokoval, že v roce 2006 „budeme létat na Venuši na výlet“. A také jsem si tehdy nemyslel, že obchůdků či novinových stánků bude na má stará kolena tak pomálu, že koupě rohlíku si obvykle vyžádá obejít půl kilometru v supermarketu a noviny se nejsnáze pořídí na benzínce. Na druhé straně jsem však ani ve snu nedoufal, že bude možné pustit si doma (téměř) cokoli.

A to za ten hůře dostupný rohlík či noviny jistě stojí.