Nová kniha Petr Šabacha je závažná, i když se to nezdá

Čtenáři mají rádi své jisté. I proto bývají nejúspěšnější spisovatelé, kteří své vidění světa a jeho literární stylizaci příliš neobměňují. Kritici takovým autorům vytýkají, že nepřicházejí s ničím novým, představme si však, jak by nás třeba takový Milan Kundera zaskočil, kdyby nový román napsal stylem Charlese Bukowského. I když se Petr Šabach párkrát pokusil o komplikovanější příběhy, jeho doménou jsou zábavné historky. Má vytříbený smysl pro jejich spád, jemné citové odstíny, ozvláštňující detaily, živé scénky i dialogy, neméně však vyniká v umění zamířit v pravý čas bez velkých řečí přímo k pointě. Je mistrem svěžích, dobře komponovaných miniatur, jejich nakupení však často působilo trochu monotónně. Pokud se někde v pozadí rýsoval konflikt, míval obvykle už předem obroušené hrany, aby hladce vklouzl do přízně šabachovského publika.
Také v nejnovější próze Občanský průkaz stíhá historka historku, nostalgii náladových drobnokreseb zpestřují groteskní gagy a řeč plyne docela nenuceně, byť se dá tušit, že ji autor za tím účelem pečlivě stylizuje. Tentokrát ovšem neuspává hady, ale naopak. Líčí zde události, které před téměř čtyřiceti lety rozdělily českou společnost, a to s důsledky dodnes fatálními.

Dějiny šikany a buzerace

Rozdíl mezi srpnem 1968 s vpravdě celonárodním odporem k okupaci a srpnem 1969, kdy při potlačování demonstrací k jejímu prvnímu výročí předvedli poprvé svou zvůli tuzemští neostalinisté, byl popsán mnohokrát. Každá generace prožívala tehdejší události jinak. Pamětníci protektorátu a gottwaldovského teroru mohli tušit, jaké kreatury číhají v nitru národa, aby se s protekcí okupantů vydrápaly k moci. Jenže pro dospívající mládež, která rozum brala v čím dál liberálnějších poměrech, znamenal závěr šedesátých let celoživotní trauma. Někdy v sedmnácti se každý ocitl před volbou, zda zcyničtět a zapojit se, nebo se odsoudit k "druhořadé" budoucnosti. Co by to mohlo znamenat, to názorně předvedly represivní složky státu právě při pražských nepokojích v srpnu 1969. Tato generační zkušenost se také stala jádrem nové Šabachovy knihy.
Titulním motivem je dobře známý dokument, deklarující občanskou identitu nositele. Vyprávění začíná scénou jeho slavnostního předávání v divadélku Ústředního domu armády. Hoši se už předem domluvili, že policejnímu veliteli, který jim bude blahopřát, stiskne každý podanou ruku co nejsilněji - "když vám skoro sto dobře živenejch patnáctiletejch spratků vší silou stiskne ruku a eště se k tomu snaží vám rozhodit klouby, tak toho musíte mít za chvíli dost". Klukovina se vydařila, představitel státní moci si obřad potřásání rukou s nastupující generací vskutku protrpěl, vypravěč si ovšem při odchodu všiml jeho pátravého pohledu a pocítil nový druh hrůzy. "Bylo mi najednou jasný, že s těmahle budu mít nadosmrti jen a jen potíže."
Veškeré buzerace a šikany ze strany státu, které kniha líčí, se po této drobné předehře jeví jako odveta. Policejní velitel s pochroumanou pravicí pochopitelně pouze symbolizuje nadosobní mechanismy moci. Ta měla na mládež v éře prezidenta Novotného opravdu hodně spadeno. Potměšilé drcení jeho ruky se tu stává výstižným obrazem čerstvé energie zbrusu nových teenagerů z poloviny šedesátých let. Všeobecný a nepokrytý státní teror, který nalomil předchozí generace, tehdy už nebyl zásluhou Nikity Chruščova tak docela přípustný, bez něj si však komunistická policie nedovedla své působení dost dobře představit. I proto zvolila strategii dílčího zastrašování pod různými záminkami, které se mohly zdát otupělejší části národa přijatelné. Do role vyhlédnuté oběti, na níž by demonstrovala všemocnost, se po zlikvidované buržoazii a rolnictvu dostávala mládež. Represivní orgány fantazírovaly o její sexuální nezřízenosti, rozháněly první rockové koncerty, zatýkaly účastníky studentských majálesů, o víkendech lovily po lesích trempíky, zakazovaly odvážnější tance a na mušku si braly i odění a účesy. Něco takového se ostatně pokusil loni oživit Jiří Paroubek zásahem proti technařům.
Každá šikana obvykle začínala kontrolou občanského průkazu. Sama identita se tak stávala něčím, co se může stát důvodem postihu, prvním krůčkem na šikmé ploše. Už z předchozích Šabachových próz známe partu správných, byť poněkud asociálních mládenců, kteří se utvrzují v nechuti ke všemu, co se tváří autoritativně, a vytvářejí si vlastní normy ctnosti, které zářivě kontrastují s institucionalizovaným pokrytectvím okolí. Jenže i potrhlé fotříky, zlostné sousedy a přitroublé poskoky režimu, kteří hrdinům znepříjemňují život, vykresloval autor obvykle se smířlivou tolerancí k lidské zaslepenosti. Každá hra vyžaduje protihráče a právě takovým pokřiveným existencím koneckonců vděčil za nejvíc humoristických efektů.
Policejní téma nové knihy se lidským dimenzím postupně vzdaluje. V úvodních pasážích z šedesátých let ještě narazíme na zpola komickou figurku rotného Rusňáka, jakéhosi obludného Švejka s obří hlavou, i z něj však vane latentní hrozivost. Lze ji chápat jako předzvěst zběsilosti, která represivní orgány posedne, když je husákovské vedení strany pustí v srpnu 1969 ze řetězu. Příběh Charlieho, který tehdy uvízne v jejich soukolí, patří k nejsilnějším epizodám. Individualizované příslušníky nahrazuje policejní stroj hnaný zuřivou a krutou zlovolností, která vyplynula z letité kolektivní frustrace. Humor tu nechybí, ani frajerská ležérnost vypravěče, tím otřesnější však je obraz vítězného násilí.
Polistopadové pasáže v závěru knihy ohledávají stopy, které po sobě komunistická policie zanechala. Některé povědomé tváře z jejích řad lze dokonce zahlédnout v luxusních vozech s majáčkem, ale svou dračí setbu zanechala především v archivech. Podivně dvojznačným dodatkem ke všemu, co kdysi představoval občanský průkaz, se stávají lustrace. V obecné rovině byly nesporně zapotřebí, v rovině konkrétních životů však občas vedly k tragickým paradoxům.

Téma na velký román

Ze zkušenosti víme, že dobrou historku nedělá ani tak téma, jako podání. Dobří vypravěči nepracují pouze se slovy, ale dovedou kolem nich vyvolat spikleneckou atmosféru - jakési předporozumění, které publiku umožňuje dešifrovat skryté kódy ironie i zoufalství. Šabach dokonale ovládá řadu vypravěčkých triků. Umí se v pravou chvíli odmlčet a své postřehy dotvořit citovým gestem. To, co vysloví naplno, je obvykle tak trochu pod úrovní celku výpovědi - nedělá prostě chytrého, nehraje si na mravokárce, chce být přesvědčivý třeba i za cenu prostoduchosti. Také Občanský průkaz začnou čtenáři číst jako nenáročnou legraci a třeba si ani nevšimnou, jak hluboce osobní, úzkostně promýšlená morální filosofie se pod všemi těmi historkami skrývá. Možná právě v této tenké, zdánlivě nenáročné knížce někdo jednou někdo rozpozná skvělý náběh k velkému generačnímu románu, na jaký by sám Petr Šabach - už vzhledem ke svému založení - asi nikdy nepomýšlel.

Petr Šabach: Občanský průkaz (s poetickými ilustracemi Aleše Kovandy), vydala Paseka, Praha a Litomyšl 2006, 184 str.

(psáno pro Respekt)