Zde jsme svědky neobyčejné demokracie a stejných práv pro všechny. Nikoli jen jedinci, vyvolení odborníci z vědeckých sfér, ale každý počítačově gramotný obyvatel planety má přístup na internetové stránky s digitalizovanými, několik set let starými klenoty písemnictví toho kterého národa. Internet zpřístupňuje informace jako žádné médium před ním a podporuje vzdělanost jaké žádné médium před ním.

Imperativem doby je vlastnictví osobního počítače. Nemít PC v civilizované kultuře znamená ocitnout se na periferii společnosti. "Společnostdohledné budoucnosti asi nebude tím, co známe ze stránek vědecké fantastiky, kde dominují počítače a jiné dovedné stroje. Bude to spíše společnost," shodli si Ivan M. Havel a Jozef Kelemen v předmluvě k českému vydání Thagardova Úvodu do kognitivní vědy – mysli a myšlení (Portál, Praha 2001), "k jejímuž spolehlivému fungování bude zapotřebí mnohem efektivnější komunikace a kooperace lidí a strojů, než si dnes dovedeme představit. Nezbytností takovéto komunikace bude potřeba vzájemného intelektuálního sbližování lidí a strojů (pokud je vůbec vhodné nazývat 'strojem' to, co bude založeno na informatické technologii)." K tomu připomeňme Kelemenovu mínku, že stroje jsou nám stále více kolegy než mechanickými sluhy. Stroje a my tvoříme zvláštní, nové, existenčně oboustranně propletené společenství(Budoucí Altamira). Něco takového si nedokáží uvědomit právě hořekující spisovatelé a jejich mluvčí zapřísahající i zákonodárce, aby nedopustili jakýsi kulturní úpadek. (Říkáme-li nedokáží uvědomit, nechť je to vnímáno jako shovívavost, neboť daleko výstižnější formulací je odmítají připustit.) Ivan M. Havel v jednom ze svých editoriálů měsíčníku Vesmír poznamenal: „Vzdělanec, který se nezajímá o věci na míle vzdálené jeho vzdělání, se rychle mění v nevzdělance. Ty míle jsou totiž domnělé."

(Pří)stroje a technologie však mění formy člověkovy sebereflexe buď jak buď a reflektujíce optimistické vyhlídky znaku v kyberprostoru nezdá se nám nepřirozeným, že právě na Internetu, českojazyčném Internetu, blýsklo se už v devadesátých letech několik předvídavých. Vzpomeňme Kromišovo Každý soběsazečem, text už na tehdejší dobu zasvěcený a v dnešních zákulisních souvislostech literárně společenského života dokonce statečný. Nazdáváme se, že docenění Kromišova "slova do pranice" v praxi bude na pořadu dne na přelomemu desetiletí, kdy počítačově negramotné vytlačí ze sféry samotného tvůrčího procesu již dnes se prosadivší jednotlivci a nepočetné týmy a hlavně nově příchozí generace flexibilních, tvořivých mágů se zcela novými vědomostmi, invencí a senzibilitou. Jde a půjde o tvůrce nevyhnutelně nových forem uměleckého výrazu, o soubytosti člověk – hardware – software – internetová komunita (či kolektivní bytost).

Bude literatura ještě literaturou?

Bude spisovatel ještě spisovatelem?

"... počítače přinášejí budoucím autorům možnosti, o nichž si jejich předchůdci mohli nechat jen zdát. Nebudeme hovořit o multimediálním umění, které zatím není ani v plenkách – spíše bylo sotva počato. Avšak podobně jako hudebník, který si nyní může v obýváku věrně a skoro zadarmo simulovat symfonický orchestr, dostává i spisovatel od svého computeru dar dříve nepředstavitelný. Definitivní podoba knihy včetně písma a ilustrací teď může vznikat jako integrální součást tvůrčího procesu – všichni slušní spisovatelé zítřka si budou sázet sami – podobně jako si dobří malíři odjakživa sami šepsovali a rámovali plátna. To, co si zatím mohli dovolit géniové Váchalova typu, se přiblížilo na monitor alespoň průměrně technicky disponovaného jedince." Bude-li literatura literaturou, na to se Miroslav Kromiš samozřejmě neptá, věren své profesi, a zůstává u formulace slušní spisovatelé zítřka, a tak otázku čím (jakou) literatura zítřka bude, zodpoví právě tvůrci, o nic méně i recipienti, bez výjimky přece dotvořitelé, spoluautoři, tvořitelé dalšího díla. A jako dosud nikdy – tento úhel pohledu zdůrazněme ještě jednou – to bude společná tvorba inteligentního biologického a inteligentního technologického. To, co se rýsuje na obzoru, předbíhá naši předvídavost: tvůrčí dělnost celoplanetární mysli.

Počátek nového tisíciletí přeje literárním tvůrcům internetovým – zbavilo je závislosti na konzervatismu držitelů postů v cechovních komunitách, stejně jako na nelaskavosti trhu. Vším hýbe konflikt a nelze zastavit evoluční vývoj. Budiž s Karlem Pexidrem připodotknuto, že existence / je vše, co prýští zespoda: / jen pramen, / jen touha / a někdy jen náhoda (Dvouvětí).