Jednou za hluboké normalizace jsem šel po Kampě kolem budovy s nápisem „Ústav pro studium díla Zdeňka Nejedlého“. Co tam studují, pomyslel jsem si, vždyť zuřivý rudý dědek, jak nám jej geniálně zahrál Vladimír Šmeral ve filmu „Skřivánci na niti“, nic nedopsal a skákal z tématu na téma. Jak jsem však jistil, bylo to jako obvykle trochu jinak. Pamatuji si ještě jeho nedělní promluvy v rádiu v letech 1954 - 56, které vyšly i knižně. Kdysi brilantní intelektuál, kterého si vážil i T. G. M., se v padesátých letech stal jako komunistická figurka terčem řady vtipů. Jeho všudypřítomnost v komunistické propagandě vyjadřoval vtip: „Je třeba více jedlého než Nejedlého.“

Přesto nebo právě proto jsem si ze zvědavosti koupil před dovolenou tlustou knihu o 500 stránkách „Zdeněk Nejedlý, politik a vědec v osamění“, kterou napsal historik Jiří Křesťan (nakladatelství Paseka 2012). Kniha byla tak zajímavá, že jsem se skoro nedostal do moře. Knize se dostalo i kritiky, např. Miloš Havelka psal v souvislosti s ní o „spontánní apologetické tendenci“ životopisců. Stále jsem jen četl a Ústav pro studium jeho díla jsem již nepovažoval za tak úplně pitomý. Především jsem zjistil, že zase jedna legenda vzala za své. Legenda, o které píše i Josef Škvorecký ve svém „Scherzo Capriccioso“ a kterou vypráví kdekdo. Nejedlý se prý měl ucházet o Dvořákovu dceru Otilku a protože jej Dvořák jako ženicha odmítl, začal jej Nejedlý nenávidět, z čehož pramenila i Nejedlého dehonestace Dvořáka jako skladatele. Něco takového však v roce 1961 nejmladší syn Antonína Dvořáka popřel. Otakar Dvořák, který jako důchodce provázel turisty zámečkem Vysoká, Dvořákově letním sídle, často odpovídal na jejich dotazy, jak to s tou dcerou Dvořáka vlastně bylo. Jeho vysvětlení bylo jednoduché: „Tuto tezi ovšem odmítám, neboť se dobře pamatuji na všechny styky svých čtyř sester, jež měly s mladými muži, a mohu o všech říci, že jejich první lásky skončily také sňatkem… nelze si také představit důvod, proč by Nejedlý Dvořáka, ke kterému byl kritický již na gymnaziu, vůbec vyhledával.“ Kvůli svému milovanému Smetanovi však Nejedlý zanevřel nejen na Dvořáka, ale i na Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů a podílel se i na pronásledování Václava Talicha.

Zdeněk Nejedlý

Zdeněk Nejedlý, který patřil k velkým kulturním osobnostem první republiky, byl velice kontroverzní osobou. Své komunistické přesvědčení nezměnil od roku 1923, kdy začal psát do Rudého práva a v roce 1929 podpořil „Karlínské kluky“, kteří se v čele s Gottvaldem nechali mistrovat Stalinem. Vedle Gottwalda se postavil i 25. 2. 1948 na provizorní tribunu na Můstku, kde Klema vstoupil do dějin svojí řečí „Právě jsem se vrátil z Hradu…“. Přitom ovšem Nejedlý zůstával stále ctitelem Masaryka, a to i v padesátých letech, kdy se na Masaryka dštil oheň a síra. Stejně tak ovšem nezměnil svůj názor, podobně jako Julius Fučík, na sovětský bolševismus; i když navštívil SSSR a poznal jeho realitu. Tato jeho uhlířská víra v komunismus ho přivedla i ke schvalování politických procesů s tresty smrti, přestože již od dvacátých let byl jeho odpůrcem. I další legendu mi kniha vzala. Nejedlý, tak věřící v SSSR, byl na druhé straně v letech 1948- 1953 ve funkci ministra školství odpůrcem zavádění sovětského modelu školství do našich škol. Nejedlý se stal postupem let neotřesitelnou autoritou, byl přesvědčen, že jedině on má patent na pravdu - stal se takovým socialistickým broukem Pytlíkem, který se vyjadřoval ke všemu a ke všem. Bylo mi osm let a pamatuji se, jak se rodiče u radia vždy smáli. Byl takovým předchůdcem Ovčáčka.

Jeho dílo je rozsáhlé a nedokončené. Jen málo ze svých prací, ke kterým se rozmáchl, dokončil. I plánovaná monografie Bedřich Smetana I-VII zůstala jen u vylíčení Smetanova mládí. Protože otec Smetany byl sládek a Nejedlý, jak bylo jeho zvykem, se rozepsal o všech pivovarech, kde vařil pivo, bývá toto torzo nazýváno také „Dějinami českého pivovarnictví“. O Dějinách předhusitského zpěvu, Počátcích husitského zpěvu a Dějin zpěvu za válek husitských se rozepsal tak, že napsal vlastně dějiny husitského hnutí, bohužel také nedokončené. Zajímavou monografii o T.G.M., kterou ocenil sám Masaryk, rovněž nedokončil, stejně tak její protipól, monografii o Leninovi.

Nejedlý uměl psát a leckteré i jeho nedokončené věci mají vysokou úroveň. Jeho „Katechismus estetiky“ je dodnes používán při vyúce estetiky. Jenže nelze napsat všechno, zejména v takové šíři a rozsahu, který si vždycky Nejedlý předsevzal.

Kuriozním způsobem jsem se zúčastnil jeho pohřbu 9. března 1964. Mojí tetou byla Ljuba Hermanová. Odcházel jsem tehdy s ní z jejího bytu na Národní třídě (z oné pasáže, kde je vinárna Monika) do divadla Na zábradlí, kde hrála ve hře „Nejlepší rocky Ljuby Hermanové“. Nedošli jsme ale daleko, do ulice Na Perštýně jsme nemohli přejít, protože Národní třída byla lemována z obou stran řetězy lidí, ke kterým se od Národního divadla blížil smuteční průvod. Ljuba však nemínila čekat, až přejde celý smuteční průvod, a protože jí anonymitu dodávaly tmavé brýle, popadla mě za ruku a razila si cestu skrz dav. „Paní, my chceme taky vidět,“ začala se rozčilovat jakási frontová bojovnice. Ljuba se ale nedala. „Vy si myslíte, že já tady čekám na toho páprdu, ale já musím do divadla,“ odpověděla a prorazila si průchod, zrovna když kolem projížděla rakev s velkým akademikem. Přeběhli jsme těsně za ní a jen deset metrů před truchlící rodinou, za kterou v závěsu šel Antonín Novotný a politbyro ÚV KSČ. Bylo to o fous a snad tehdy neexistovala ochranka, jinak by nás oba rozstříleli.

Ještě než Zdeněk Nejedlý zemřel doopravdy, jednou vážně onemocněl, a protože se očekával jeho konec, tak ve vysílacím studiu v rozhlase vyvěsili na nástěnku pokyn: „V případě úmrtí akademika Zdeňka Nejedlého hrát tyto skladby…“ Jenže železný dědek se uzdravil a přijel do studia na svoji pravidelnou promluvu. Tam ale zapomněli sundat pokyn z nástěnky a jen vyděšeně sledovali, jak si akademik zálibně prohlíží vybrané skladby, aby pak výběr pochválil.

V Praze na Hanspaulce máme dnes podobný ústav. Jmenuje se Institut Václava Klause. Byl založen po vzoru knihoven amerických prezidentů, aby dokumentoval a propagoval život, dílo, význam a myšlenky bývalého prezidenta republiky, shromažďoval literaturu a propagoval i děje a témata související s jeho veřejným působením. Bohužel, o ekonomii, kromě několika knih propagujících českou ekonomickou reformu a tržní hospodářství, Václav Klaus nic nenapsal. A již vůbec nic na akademické úrovni jako docent nebo profesor ekonomie. Zpronevěřil se tím zásadě, bez které se žádný akademik neobejde. Francouzská cizinecká legie ji vyjadřuje slovy „marcher ou crever“ (pochoduj nebo zemři), v akademických kruzích zní stejně, jen slovo „pochoduj“ nahrazuje slovo „piš“. Václav Klaus nepronikl ani do světových ekonomických časopisů, jako akademik by dnes neobstál. Akademik Zdeněk Nejedlý byl hyperpsavec, víc toho nedopsal než napsal, ale i mnoho z toho, co začal a nakonec nedokončil, má svůj význam. Výstižný je proto fiktivní nápis na jeho náhrobku ve formě vtipu: „Zde leží Zdeněk Nejedlý, díl I.“

Dalším významným českým ekonomem a dokonce i prognostikem je současný prezident Miloš Zeman. Ten o těchto vědách nenapsal nic, na jeho omluvu je možno uvést, že není ani docent, ani profesor. Jeho mluvčí Ovčáček by to mohl omluvit jedním židovským vtipem. Když se ptali jednoho docenta marxismu-leninismu, jestli Karel Marx dosáhl doktorátu, tak odpověděl, že Karel Marx byl taková osobnost, že ani sto doktorátů by nemohlo vyjádřit jeho genialitu. „Tak proč nejdříve nevyzkoušel ten komunismus na myších?“ zněla odpověď tazatele.