Na konci každého roku nacházím mezi novoročenkami i tu, která přichází z Divadla Spejbla a Hurvínka. Včera opět přišla obálka se známým emblémem v levém rohu, tentokrát však byl k novoročence přiložen dopis, jehož obsah měl k veselosti, kterou ta slavná dřevěná dvojice po dlouhá desetiletí rozdává, hodně daleko.

Začínám už to vnímat opravdu jako zlovůli, že se pomalu všechno, co u nás dosáhlo nějakého věhlasu a vydobylo si úctyhodnou tradici, stává jakoby trnem v oku lidí, kteří kromě své nekompetentnosti nikdy nic nedokázali, avšak o to víc se proto snaží povýšeně předvádět, jak velkou mocí momentálně vládnou.

Letošní rok se stal málem likvidační pro Semafor a vzápětí se dovídáme, že ve stejném maléru se ocitá i divadlo sousedící jen o pár kroků dál, na stejné Dejvické ulici. Nad představou, že by se tato dvě před nedávnem supermoderně zrekonstruovaná divadla měla zavřít, zůstává opravdu rozum stát. Raději končím svou litanii, protože bych v jejím pokračování jenom opakoval mnohé z toho, o čem už posledních pár let víme a co každého kulturního občana České republiky děsí.

Ostatně – dneska si přečtěte tento dopis.