Do jistého restauračně-relaxačního zařízení poprvé zavítá hrdina nového filmu Jana Hřebejka Nestyda v podání Jiřího Macháčka. Na otázku barmanky, co si dá k pití, odpoví bez zaváhání, že „mattonku“ (běží o domácké, familiární označení minerálky značky Mattoni, proto přepisujeme s malým –m-).

Obdobně jedna z postav Hřebejkova filmu Medvídek (opět v podání Jiřího Macháčka) se před odchodem z areálu multikina zeptá švagrové: „Dáš si eště mattonku, kávu nebo dortík ňákej?“ Všimněme si: Zatímco káva a dort jsou v Macháčkových ústech označeny obecným výrazem pro danou kategorii produktů, místo obdobně obecného označení „minerálka“ či „voda“ musí Macháček v Hřebejkových filmech pokaždé zvolit onen domácký název zcela určité minerálky: „mattonka“.

„Voda“ či „minerálka“ se v novořeči českých filmařů (Jana Hřebejka, Tomáše Vorla a dalších) zkrátka řekne „m.“ a basta! Anglické „water“ je po česku „mattonka“! To lze vyčíst např. z anglických titulků ke scéně z filmu Gympl, kde ředitelka (v podání Evy Holubové), kterou v luxusní restauraci hostí zazobaný rodič (v podání Jana Krause) vínem jisté značky, požádá vrchního hádejte o co? Správně, o „ještě jednu mattonku“…

Dovoluji si skromně namítnout, že popsané hřebejkovsko-vorlovské „umístění produktu“ je především hrubě nepravdivé. Českým konzumentům ve skutečnosti na značce minerálky houby záleží. A kdo má všech pět pohromadě, ten nepohrdne ani vodou z vodovodu. Českým ekvivalentem pro anglický výraz „water“ nebyl, není a nebude „mattonka“, ale „voda“. A nikdy nebylo, není a nebude takříkajíc „in“ používat šmahem místo starého dobrého výrazu „voda“ domácké označení jedné konkrétní minerálky. Jan Hřebejk na tom nic nezmění, ani kdyby ve šlépějích Josepha Goebbelse vychrlil stovku filmů ročně, v nichž by stokrát tvrdil opak.