Kvantová mechanika se zabývá pokusy s nejmenšími částicemi hmoty. Ony to už nejsou ani částice, protože najednou hmota mizí a je z ní jen vlna energie. Někdy ani to ne a hmota zmizí z tohoto světa beze stopy. Vědci pro to mají různé teorie, z nichž nejrozšířenější je teorie provázků, takzvaně vysvětlující vše, čili teorie všeho. Ta byla vypočítána matematiky teoretické fyziky a jméno provázků dostala, protože v ní jsou čtyři dimenze, jak je známe my laici, přičemž ta čtvrtá dimenze je časoprostor. Už zde narážím na první mysterii, která tvrdí, že prostor, tedy prázdno, je ohebný. Ohýbá jej hmota jako naše Slunce, ale i naše planeta, čímž kolem sebe tato tělesa vytváří „údolí“, jímž se naše planeta řítí prostorem kolem Slunce a Měsíc kolem Země. Jinými slovy gravitace, jak jí rozumíme my laici, neexistuje! Seskupená hmota (do Slunce a planet) se nepřitahuje, jak jsme se učili, ale ohýbá prostor a vytváří v tom prázdnu „údolí“, do něhož míjející tělesa upadnou a jež nemohou opusit, a tak krouží kolem dokola...

Provázková teorie dále tvrdí, že existují další dimenze, takže konečný počet je deset dimenzí a časoprostor. Tyto dimenze jsou tak malé, že jsou bilionkrát menší než sám atom, ale jejich vliv na celý kosmos je stejně důležitý. Těch deset provázků (dimenzí) se totiž chvěje a vytváří tak vše, co v kosmu existuje. V těch miniaturních dimenzích pak dochází k zázrakům, na které zatím věda nestačí. Kromě mizení hmoty nebo naopak jejího náhlého zrození dochází i k takovým pozoruhodnostem, jako je porušení kauzality. Tedy něčeho, co budilo hrůzou ze spánku i Einsteina. Však si to představte, čas je tak pomíchaný, že informace z budoucna může „přistát“ v současnosti, a čas nemusí plynout do budoucna, jak jsme zvyklí, ale i do minulosti.

Když jsem si uvědomil, že mé myšlenky se pohybují v mozku pomocí elektrických a jiných signálů právě na úrovni kvantové mechaniky, napadlo mne, že takové vnuknutí nejen může, ale asi i musí (pokud je autentické a nikoli výsledkem našeho zbožného přání) být signálem nebo, chcete-li, informací z budoucna a v některých případech i z minula, kterou mozek zachytil...

Takových vnuknutí jsem za život zažil několik. Většinou jako dítě. Jednou jsem jel se svou třídou na školu v přírodě do Beskyd. Bylo mně deset a nikdy předtím jsem v Beskydech nebyl. Šli jsme lesem cestou, která se stáčela do údolí, a já najednou věděl, co bude za zákrutem cesty, kam jsem ještě nedohlédl. Chalupa! Popsal jsem ji a když jsme vyšli z lesa, ta chalupa tam stála.

Jednou v zimě jsem se zúčastnil běhu na lyžích v Grébovce. Vypouštěli nás na startu po jednom asi v třicetivteřinové odmlce. Po závodě jsme všichni čekali, až soudci vypočtou vítěze z doběhnutých časů. A když konečně hlavní organizátor přistoupil k mikrofónu, najednou jsem věděl, že řekne „vítězem je Sanislav Moc“ - a také to řekl...

Děti jsou citlivější než dospělí, řeknete si, ale...

Dlouho jsem žádné vnuknutí neměl, ostatně letos mi bylo 72 let, ale okolnosti mne a mou ženu přinutily hledat nový domov. Šel jsem se podívat k realitním agentům do města, co je k mání, ale nic, co by mne zaujalo, jsem nenašel. Jeden z nich, když jsem mu řekl, co hledám, mi poradil, abych šel k agentovi jménem Stuart, že má přesně to, co hledám. A v ceně, kterou jsem naznačil. V ten moment jsem dostal zase po dlouhé době vnuknutí. Prostě jsme věděl, že s tou farmičkou skončím. Přitom to nevypadalo, že se to stane. Agent Stuart sice měl, co jsem hledal, ale ve značně vyšší ceně, než co mi první agent naznačil. Díval jsem se na obrázek hezkého domu v zeleni australských stromů a litoval, že na to nemám. V tom však vyšel Stuart před agencii a zeptal se mne, na co do výlohy koukám. Řekl jsem, že na něco, na co nemám, a ukázal jsem prstem na obrázek.

„Ale to je stará cena, majitel ji hodně snížil!“ odvětil agent a řekl mi novou cenu za nemovitost.

„I to je na mně hodně...“ poznamenal jsem sklesle.

„Víte co, já vás tam vezmu, pojďte se na to podívat...“

Přemluvil jsem ženu a jeli jsme. Farmička se nám moc líbila a dům ještě víc, jenže to bylo moc drahé.

„Prosím vás,“ řekl agent, „dejte tedy návrh majiteli, za co byste to byli ochotni koupit.“

Řekl jsem o padesát tisíc méně, než byla cena.

„Ale vždyť on už to o víc jak o sto tisíc srazil...“

„Víc nemám a v mém věku mi nikdo nepůjčí...“

Co vám budu říkat, majitel to vzal. A tak jsme se stěhovali a dnes bydlíme na pěkné malé farmě, kterou mi vnuknutí zcela náhle předpovědělo a to ještě dříve, než jsem farmu viděl. Já v ten moment skutečně věděl, že s ní skončím...

Rád bych tu zdůraznil, že si nepřipadám nějak nadaný na předpovědi a většina mých předpovědí končí totálním fiaskem. Jsou však momenty, kdy si jsem jist, a těm okamžikům říkám vnuknutí. Pevně věřím, že nás je víc, kteří něco podobného prožili.