Když je vám v divadle líto peněz, je to zlé. Když je vám líto času, je to tragédie.

Jestli jste před lety viděli česko-slovenské představení Zkrocení zlé ženy na Letních shakespearovských slavnostech a doufáte, že se k tomu svátečnímu zážitku jen vzdáleně přiblížíte – zapomeňte a prchejte. Ještě než padlo první slovo, měl jsem touhu prchat také. Ale mezi mnou a východem bylo třicet nevinných obětí a brána byla stejně zamčená.

Vezměte dvě nádoby. Jednu naplňte svižnými Shakespearovými dialogy, které v překladu Martina Hilského sviští a jiskří. Druhou nádobu naplňte populárním bavičským blbnutím člověka, který si hraje na puberťáka. Smíchejte různá komická polotaneční čísla tří mladíků, unylé rádoby jazzové písně v angličtině, italskou popovou muziku, klasický svatební pochod, hokejové skandování, rap, spaghetti rock’n’roll, mlácení do elektrické kytary a hluk, nahraďte víno trávou, loutnu kytarou a klávesami a přisypte trhlé soudobé oblečení.

Daniel Špinar se pokusil slít obě nádoby dohromady, odfiltroval, osekal a vyházel vše, co se mu z první nádoby nehodilo do krámu, a zbytek urychlil, aby nepřekážel. Výsledek vyvolává dojem, že rutinérský bavič dostal volnou ruku, aby „to udělal pro mladé“ a aby „to oživil“. Tak za týden. A za málo peněz. Výsledek odpovídá tomuto zadání do puntíku.

Řada fórů je vypůjčených, každý z nich je protahovaný do nekonečna, aby i nejpomalejší, ale opravdu nej-po-ma-lej-ší divák pochopil. Sluha nastaví zadnici, počká se dvacet vteřin, publikum se zasměje, a teprve pak přijde vysvobozující kopanec. Italští mafiáni nastoupí na scénu a nekonečnou minutu a půl stojí, snad aby se diváci mohli zeptat sousedů, jestli jde o indiány, marťany, nebo – u všech všudy, kdo by to čekal v Itálii – mafiány. Každý herec musí povinně narazit do průhledné stěny, někteří i víckrát. Blýskne se i ženské stehno, když Kateřina leze ve svatebních šatech na střechu rozbitého skleníku. Proč tam leze? Snad aby bylo stehno dobře vidět. Přiznám se, že bych se obešel i bez zhuleného beztvarého rapera. Jeho šesté „fuck“ bolí i ty, kteří se mu, nevím přesně proč, poprvé zasmáli.

Ve scénách s Shakespearovým textem (kterých je v představení menšina), herci většinou lehce drmolí a přidávají na rychlosti, takže jiskra textu i překladu jde smutně do háje. Obhroublá gesta, která tam samosebou patří, dostávají víc prostoru než jazyk a hraní. Upřímně, na předvádění toho, jak se hází pánví, zas až tak velké herce nepotřebujete.

Scéna je poplatná prostředí: sad ve skleníku, takže se dá hrát pod širým nebem i v dešti. Nic proti komfortu, ale kde jsou ty časy, kdy ve slejváku mokli herci stejně jako diváci. Bohužel se celé prostředí, které jiné inscenace dokázaly rozehrát do stran, do výšky, do okna nebo balkónu, omezilo na jednu osmimetrovou linii. O přestávce se scéna náročně přestaví, aby pak vypadala úplně stejně.

Hudba (či spíš hluk) je splácaná hala bala. Na použití hudební směsi není nic špatného, ale pokud právě tahle měla být hravě rozmanitá, zdaleka svůj potenciál nevyužívá.

Obsazení dominuje dvoumetrový Roman Zach jako Petrucchio. Role mu sedne jak ulitá, takže není jasné, jestli tak dobře hraje, nebo jestli je jen sám sebou. Tatiana Vilhelmová je věrohodná jako vzteklá Kateřina, jako vzorná ženuška působí poněkud nepravděpodobně. Vladimír Marek jako postarší nápadník Gremio ve vedlejší roli dává herecky bohatě na frak jak partě mladých, tak Oldřichu Víznerovi v roli Baptisty. Tomu ale mdlý výkon bez pohybu nemá nikdo za zlé, protože je na něm od prvních okamžiků vidět, že se víc soustředí na bolavá záda než na velké divadlo, až je ho divákům líto.

Vychvalovaná scéna na cestě okolo jezera je opravdu dobrá – pohříchu proto, že ji autor tak napsal. Kateřina jako klíště na Petrucchiovi je dobrý režijní fór, ale tak nějak se nemůžete zbavit dojmu, že jde o sázku a že někdo vzadu drží stopky, aby určil, kdo bude po představení platit pivo. Závěrečný monolog Kateřiny, v angličtině jeden z nejcitovanějších – něco jako u nás úryvky z Máje – je podbarvený hudbou, zrychleně drmolený a málo srozumitelný.

Celkově působí celé představení tristně. Chybí mu jakýkoli jednotící prvek: kostýmy, scénu, hudbu ani způsob hraní nic nepropojuje. Zdá se, jako kdyby téměř nikdo nedorostl látce, do které se pouští. Režisér ani tradičnímu pojetí, ani vyšpičkované komedii, ani opravdové karikatuře, scéna snad ničemu, až na výjimky herci textu, hudba – ...

V Kanadě jsem viděl Večer tříkrálový ve stylu hippies v poloprofesionální produkci a byl to zážitek. Díky němu věřím, že je možné přesazovat klasické hry do modernějších a přístupnějších prostředí, ale musí se to dělat s citem a láskou k původnímu textu. Špinarova inscenace vyvolává dojem hluboké nelásky k Shakespearovi, kterého ve své slátanině trpí pouze jako marketingovou vějičku.

Jde o ukázkový projev hlubšího neduhu – absence opakovaně použitelných současných her. Mladým režisérům se nechce dělat starou látku „postaru“ a látky nové, která by souzněla s jejich životní zkušeností, je poskrovnu. Proto berou do nepokorných rukou Molièra nebo Shakespeara, parazitují na nich a používají je jako kostru pro své dovádění. Nemají ale odvahu jít autorskou cestou. Kéž by dali problémům své generace hlas a výraz ve svých vlastních inscenacích. Tuhle kuráž měli před nimi (na přeskáčku a namátkou) Voskovec a Werich, Ivan Vyskočil, Radošínské naivné divadlo, Svěrák a Smoljak, Husa na Provázku, Kinoautomat, Lasica a Satinský, Ypsilonka, Laterna Magika, Sklep... Řada z nich začala studentským divadlem, blbnutím, experimentem, ale pak šla vytrvale vlastním trním za svou výpovědí, takže dnešní mladí režiséři mají koho následovat.

Patřím ke generaci literární, která se raduje nad Ortenovou básní nebo Shylockovým monologem. Špinar patří spíš ke generaci audiovizuální, jejíž Mekkou je reklama nebo hudební klip. Nestěžuji si – dokonce mu to poněkud škodolibě přeji.

Patnáct procent si představení zaslouží za to, že tam kus Shakespeara zbyl, ale není ani hezky přednesen. Pět za přesvědčivého Romana Zacha a úsměv za Vladimíra Marka. Dalších dvacet bych přidal, kdyby se představení jmenovalo Znásilnění zlé ženy.

Hodnocení: 20 ze 100

P.S. Letní shakespearovské slavnosti pořádá AGENTURA SCHOK. Stále rostoucí hlad po plebejském divadle si vyžádal nové scény v dalších městech a dovolil i pravidelný růst cen vstupenek. Pokud ale umíte anglicky a budete mít cestu, zajeďte si na Shakespeara do Stratfordu. Mají tam nové divadlo a ceny jsou jen asi o dvě stovky vyšší než v Praze.

William Shakespeare - Zkrocení zlé ženy. V nastudování Daniela Špinara pro Letní shakespearovské slavnosti v prostředí Nejvyššího purkrabství Pražského hradu