Nová divadelní hra Václava Havla asi leckomu zamotá hlavu. Děj je jednoduchý: Významný politik, kancléř Rieger, odchází z úřadu - a bude se muset vystěhovat i z vládní vily. On ani lidé z jeho nejbližšího okolí na to nejsou vnitřně připraveni a nějak se s touto situací vyrovnávají. Z dialogů mezi postavami kolem Riegra - příbuznými, tajemníky a sem tam někým dalším - můžeme vyčíst, co si asi Václav Havel myslí o současné politice. A - obávám se - nejen co si o ní náš bývalý prezident myslí, ale i o tom, jaká ta politika opravdu je, tedy jak ji Václav Havel měl možnost poznat.

Čteme-li hru jen trochu pozorně, brzy vzdáme pokusy jednotlivé postavy někomu přiřadit. Nemá cenu klást si otázku, zda Rieger je Havel či Klaus, nebo snad Zeman či Paroubek. Rovněž by bylo zcela marné hledat konkrétní postavy v Riegrových příbuzných či tajemnících. Určitá genialita Havlových her už od šedesátých let spočívá v tom, že jsou svým způsobem vlastně o všech, a to tak hluboce, že konkrétní přiřazování jsou nadbytečná. (Proto třeba hra "O slavnosti a hostech" oslovovala v šedesátých letech publikum nejen v komunistické východní Evropě, ale dokonce i na tehdejším americkém Jihu. Myslím, že tato skutečnost poněkud zaskočila i samotného Václava Havla.)

Jaká tedy ta hra je? O čem vypovídá?

Jakkoli je hra vtipná a svým způsobem zábavná, její výpověď je dost tristní. Politika - to jsou fráze. Politické prostředí je navenek slušné (vicepředseda Vlastík Klein, který jde evidentně Riegrovi po krku, si s ním tyká a oba muži se důvěrně oslovují), ve skutečnosti však dravé a surové. Přitom všichni aktéři mohou používat víceméně stejných frází. Vždycky jde "o člověka" a samozřejmě "o svobodu". A pochopitelně všichni chtějí bojovat proti korupci. Hra jakoby diváka chtěla zbavit posledních nadějí, že by slova politiků mohla mít nějaký reálný význam.

Havlovou silnou stránkou vždycky bylo, že dokázal relativizovat i sám sebe a že si i sám ze sebe uměl - a umí - dělat legraci. Když ale v závěru hry mezi bezobsažné fráze zařadí i heslo "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí", trochu nás (nebo alespoň mě) zamrazí. Což to sám Václav Havel nemyslel tehdy v tom devětaosmdesátém vážně? Nu, domnívám se, že myslel, jenže si asi sám časem uvědomil, že se i toto tehdy slavné heslo, s nímž se mnozí identifikovali a které mnohým dodávalo naději, může stát prázdnou frází.

Postavy kolem kancléře Riegera jsou jaksi nahodilé, ale čtenář, případně divák může nabýt dojmu, že mezi Riegrem a lidmi kolem něj žádný nebetyčný rozdíl není. Kdo je vlastně autorem Riegrových myšlenek, či spíše výroků? On sám? Maminka? Milenka - přítelkyně? Tajemník? Zůstává v nás pocit, že fráze a vzletné výroky pro média jsou nutné, snad z jakési tradice, leč zbytečné, a všichni to vlastně vědí.

Celkový dojem je, že o nic vlastně nejde. Vrcholný představitel státu je tak trochu hříčkou lidí, kteří jej obklopují. To, co lidé říkají, málo vypovídá o tom, co si skutečně myslí. Zůstává dojem všeobjímající prázdnoty a marnosti jakéhokoli usilování.

To ovšem není poselství života samotného Václava Havla. Pozitivní je, že Václav Havel je schopen sebereflexe a že skutečnost nepřikrašluje. Na druhé straně si myslím, že nemá vlastně moc jasno v nějakém programu. Vše, co řekne i on, který dokázal statečně čelit komunistickému režimu, se může stát frází.

Myslím, že je to proto, že Václav Havel nevěří v Boha. Ano, vím, že věří v jakési mlhavé něco, co nás přesahuje. Nevěří však v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova. To není, jak věděl Blaise Pascal, bůh filozofů, ale živý Bůh. Není to pojem, s nímž lze žonglovat (a žonglovat jde i s Havlovými pojmy, jak si on sám uvědomuje), ale reálný Bůh, kterého můžeme buď přijmout či odmítnout, nemůžeme si ho ale předělat k obrazu svému.

Já politický program mám: Toužím po tom, aby se náš národ k tomuto Bohu vrátil. Pro mě to není fráze. Chci za tuto cestu ručit celým svým životem. Bůh mi za to stojí.

A pokud si namelu, zkusím to znovu.