Los pacifista jde lesem, důstojně natřásá své parohy a lopatkovité paroží připomíná dvé holubů a příměr paroží k holubicím zdůrazňuje losovu mírumilovnost, až tu náhle potká jelena militaristu.

„Urazils mě,“ řekne militarista.

„Můj bože, čím?“ zeptá se pacifista.

„Tím, že máš paroží.“

„Narostlo mi.“

„Ta hanba.“

„Ale ty taky...,“ mekotá pacifista, „máš paroží.“

„Ty ke všemu nevidíš ten nebetyčný rozdíl mezi mým a svým parožím,“ řekne podrážděně militarista, „ty nevidíš rozdíl mezi holubicemi a lvy? Zasloužíš trest.“

Lvi v militaristově paroží zařvou, až holubice na pacifistově hlavě popolétnou.

„Zopakujte to,“ poručí militarista.

„Ty taky máš...“ koktá zmateně znovu pacifista.

„Ty mlč,“ zařve na něj militarista, „copak ti vykám?“ a lvi pochopili, že rozkaz k opakování patří jim, a tak výkřik militaristy je provázen tak mohutným řevem lvů, že pacifista skloní hlavu do mlází, aby skryl plašící se holubice.

„Běžte a trhejte!“ zvolá militarista a skloní hlavu také do mlází, do těsné blízkosti pacifistovy, až smrdutý dech lvů pacifistu omámí.

„Ale proč?“ ptá se naivně pacifista a kolem už létají holubí peříčka.

„Nemáš mě provokovat.“

„Čím?“ zapláče pacifista.

„Ještě se ptej! Měl bys být šťastný, že tě zbavím tak nemožného paroží.“

„Ach bože, jak já teď budu vypadat? Celý les se mi bude posmívat,“ úpí pacifista a v hustém porostu skrývá svou pohanu, hlavu bez paroží.

Přiletí sova-ozbrojenec a nabídne pacifistovi své zbraně. „Pozdě,“ zvolá los. „Stejně bych nestřílel.“

„Střílet nemusíš. Ale braň se,“ radí zvířátka.

„Jak?“

Zvířátka dají hlavy dohromady a pak havran, jejich skřehotavý mluvčí, přistane pacifistovi na hlavě přesně tam, kde bývaly holubice, a zakráká cosi pacifistovi do ucha.

„Víš ty, paroháči, co paroží značí?“ opakuje pacifista po havranovi a podá militaristovi významový slovník.

„Co s tím? Knížky vyhazuju, knížky kazí bojovou morálku,“ řekne s opovržením militarista.

„Přečti si jen to o paroháčovi,“ řekne pacifista a nutí se do pokorného tónu.

Militarista bezradně zalistuje ve slovníku. „

„Ukaž,“ řekne pacifista. „Dívej se, em, en, o, pé, a tady to je.“ A podá slovník rozevřený na správném místě a pro jistotu rychle pádí pryč a v běhu prosí zvířátka o pomoc.

Militarista čte, čte, a pomalu mu dochází, co slovo paroháč znamená.

„Paroháči, paroháči,“ křičí na militaristu celý les.

„Pojďte si to rozdat! Vylezte ven, a já vám ukážu paroháče! Vylezte, srabi,“ řve militarista až do ochraptění.

Nevyleze nikdo. Militarista jen slyší odkudsi z houští: „Zatímco tady řve, jeho stará...“ A pak zaslechne: „Prc, prc.“

Militarista se vztekle rozhlíží, nevidí nic, jen z každého křoví slyší: „Prc, prc.“

„Onomatopoie,“ řekne nápověda, ale já ji musím okřiknout, o zvukomalbu se jedná až u lidí a u jejich rozvrzaných postelí a rozzuřený militarista zatím rozšlape slovník, jenže zvuky neumlčí. I rozběhne se rozezleně proti starému dubu, odkud se mu zdá, že vychází ono výsměšné prc, prc. Skloní hlavu a pak to řachne, dub se ani nehne, militarista tam leží, teď už taky bez pohnutí, a nemůže slyšet, jak to sborové prc, prc utichá, jako když se vzdaluje funebrácká dechovka, prc, prc.

Naučení:

Výsměchem se braňte, když nemáte zbraně!

Ilustrace U.G. Sato