Již delší dobu média dopřávají sluchu Johnu Muchovi, vnukovi slavného secesního malíře Alfonse. Strážce dědova odkazu s obrovským zaujetím prosazuje naplnění předkova přání, aby Praha postavila pro mistrovo životní dílo Slovanskou epopej samostatnou galerii. Tímto požadavkem Afons Mucha (1860-1939) a jeho mecenáš americký ocelář Charles Crane kdysi podmínili darování epopeje hlavnímu městu.

Jenže dvacítka velkoplošných pláten, o kterou se jedná, by se nevešla do žádného narychlo smontovaného bungalovu, nýbrž takový pavilon by musel mít rozměry hangáru pro vzducholoď. Jak víme, Praha k výstavbě nového stánku (i když na náklady utajeného sponzora, kterým John Mucha stále argumentuje) zaujala rezervovaný postoj a Muchův dědic se proto rozhodl zpochybnit legitimitu vlastnictví epopeje, již pětačtyřicet let dočasně umístěné na zámku v Moravském Krumlově, kde díky nebývalé péči restaurátorů unikla zkáze, neb předtím zvlhla.

Pražští radní nicméně o převezení díla do Prahy již rozhodli a od října 2010 mají plátna viset ve velké dvoraně Veletržního paláce až do doby, než dojde ke zřízení trvalé expozice. A právě neshody ohledně jejího umístění jsou jádrem sporu mezi Johnem Muchou, jinak londýnským bankéřem na penzi, a městem Prahou. John Mucha, s nímž z dobré vůle úředníci trpělivě vyjednávají, již dříve odmítl zřízení expozice v Průmyslovém paláci na Výstavišti, což je podle něj nedůstojné místo. No řekněte sami, Fučíkárna, rejdiště klanu Kočkových, to tedy ne! Navíc po požáru paláce tato varianta prozatím stejně padla. Vrch Vítkov, další magistrátem nabízená alternativa, je dle Johna Muchy zase špatně dostupný a tajemný sponzor by na to nedal peníze. Kdo by tam taky nahoru lezl, že ano.

Sám John Mucha by si představoval Těšnov či nejlépe Letnou. Ta je sice též na kopci, ale jen z jedné strany, což je naopak výhoda, neboť by se Muchův pavilon mohl stát novou dominantou letenského horizontu místo oka té ošklivé chobotnice nebo zamýšleného akvária. Protest proti provizornímu přemístění epopeje z Moravského Krumlova do Veletržního paláce vyústil v podání žaloby. Tu, jak bylo citováno v úvodu, soud 14.6.2010 zamítl.

Slovanskou epopej vytvořil Alfons Mucha, jeden z nejžádanějších malířů počátku dvacátého století, po návratu z mnohaletého pobytu v Paříži do vlasti. Dle pramenů toto dílo považoval za své vrcholné, obětoval mu spoustu energie a osmnáct let života (1910-1928), během nichž se věnoval studiu slovanských obyčejů v různých domovinách Slovanstva, za účelem čehož navštívil Rusko, Polsko i Balkán. Z jeho touhy „pomoci budovati a utužovati cit národního přesvědčení“ vznikly dvě desítky monumentálních pláten, zachycujících různé výjevy ze slovanské historie a mytologie.

Když Alfons Mucha cyklus dokončil a představil jej veřejnosti, ta zajásala. Megalomanské obrazy s bohatými figurálními kompozicemi, prostoupené ideou všeslovanské vzájemnosti, zkrátka něco mezi Mikolášem Alšem a pobyzantštělou výzdobou Sixtinské kaple, to bylo přesně to, co prostý lid mladé republiky ocenil. A nejen on, i lid americký, pověstný vytříbeným vkusem, byl při výstavě pláten v USA nadšen a poctil ji nebývalou návštěvností – vstupenky si prý zakoupilo šest set tisíc Američanů.

Ovšem reakce kritiky na tu záplavu vousatých kmetů a statných jonáků byly diplomaticky řečeno rozpačité – malby byly pochopitelně technicky dokonalé, žánrově však poněkud anachronické. Moderní malířství bylo ve dvacátých letech přeci jen o kus dál než u kombinace bombastického realismu se symbolismem. No a vlastní téma se s dobou minulo úplně. Všeslovanská idea bývala kdysi oporou obrozenců, ale co vedlo k tomuto propadu do devatenáctého století jednoho ze zakladatelů art nouveau, milovníka květy orámovaných vnadných dam, pařížského bonvivána Muchu?

Nemohu si pomoci, onen kult kmenové mytologie a pokrevní sounáležitosti poněkud připomíná to, co se ve stejné době začínalo vzmáhat o něco západněji od předrahé Slávie, v bojovné Germánii, za doprovodu wagnerovských motivů, později i píšťal a bubnů… Zdůrazňuji, že mluvím pouze o podobnosti tématické - víme, že vlastenec Mucha byl těsně před smrtí vyšetřován gestapem a právě úkryt pláten před nacisty byl důvodem toho, že se ocitla na moravskokrumlovském zámku.

Od Muchova úmrtí uplynulo více než sedmdesát let a pokud shlíží z českého nebe na počínání svého vnuka, musí být hrdý. My bychom však optikou zesnulého mistra hledět neměli. John Mucha (a mám pocit, že i všichni ti, kterým poskytuje rozhovory) je k významu Slovanské epopeje zcela nekritický (nemluvím o předchozím díle Alfonse Muchy). Jeho umíněnost může sice vzbuzovat sympatie, ale ve skutečnosti se chová jako vyděrač.

Souhlasím s tvrzením Johna Muchy, že umístění slovanského cyklu do Veletržního pláce je nevhodné. Podle mne však nikoli proto, že se tím ignoruje závazek prvorepublikové Prahy vůči malíři, ale proto, že se jedná o budovu, která má sloužit jako expozice moderního a současného umění. A Muchova epopej, ač vytvořená v moderní době, se zkrátka modernou nazvat nedá. Argument, že na stejném místě byla vystavena i poprvé, v roce 1928, je lichý – tehdy nebyl Veletržní palác galerií moderního a současného umění. A protože víme, jak to s dočasností v našich končinách bývá, reálně hrozí to, že Muchova panoramata zaberou modernímu umění prostor na další desetiletí a zazdí Veletržní palác ještě víc než ředitelování pana Knížáka.

Milanu Knížákovi odpůrci vytýkají zakonzervování Národní galerie do podoby vystaveného depozitáře, zatímco obdobné instituce v ostatních evropských kulturních centrech pořádají výstavy světového formátu (tradičně a logicky je za vzor dávána Vídeň). Rozvěšení pláten Slovanské epopeje ve Veletržním paláci na neurčito je třešničkou na dortu této sterilní koncepce vedení galerie a dárkem odcházejícího šéfa na rozloučenou.

Je škoda, že se John Mucha nedomohl pozastavení stěhování Slovanské epopeje z Moravského Krumlova. Protože místo toho, aby dílo nadále lákalo návštěvníky do provinčního města, které má na jeho záchraně lví podíl, stane se historizujícím reliktem v unikátním funkcionalisticém prostoru a jednou z mnoha atrakcí metropole. Údajně dezolátní stav zámku v Moravském Krumově je dobrou záminkou k neprodloužení smlouvy mezi Prahou a Krumlovem o zapůjčení díla. Při dobré vůli by se jistě prostředky na renovaci zámku našly a patrně by se sháněly lépe, pokud by epopej zůstala tam, kde je.

Hodnotu Slovanské epopeje pro současnost musíme teprve najít, stejně jako dnešní význam pojmu slovanství, této konstrukce předminulého století. A především je třeba dobře zvážit, kam bude epopej umístěna definitivně. Pokud padne v budoucnu volba znovu na zrekonstruovaný Průmyslový palác, budu to považovat za moudrý krok. Soudím, že poloha na holešovickém Výstavišti uprostřed mezi pavilonem s Maroldovou Bitvou u Lipan a modernímu umění zasvěceným Veletržním palácem je přesně to místo, které Muchově cyklu náleží.

Jen aby znovu nepřišla na přetřes ta nešťastná Letná! Tam už svého času pomník slovanské vzájemnosti stával, ovšem čeští vlastnenci z toho žádnou radost neměli. I když, pravda, Džugašvili Slovanem tak úplně nebyl… Stejně jako polovina Čechů, analýzy DNA jsou neúprosné.