Mezi absolventy Akademie múzických umění v Praze se zrodila před pěti lety vynikající myšlenka – na základě historických pramenů pořádat koncerty neprávem opomíjených umělců, ať již skladatelů, instrumentalistů, kantorů či interpretů, většinou předčasně zesnulých, ale kteří zanechali svou výraznou stopu v české i světové hudbě.

Nemohli proto přehlédnout ani letošní 130. výročí narození talentovaného hudebníka Adolfa Polívky, který se narodil v mlynářské rodině v roce 1880 v mělnické obci Obříství. Jeho hudebního talentu si všiml již na obecné škole tehdejší vynikající učitel, houslista a skladatel Josef Maršíček, který v roce 1866 proslul svým neohroženým postojem proti Prušákům. Vytrpěl si zato kruté výslechy a z vězení se vrátil s úplně šedivými vlasy. Zařídil, aby nadějný chlapec byl poslán do Litoměřic učit se hře na piano a když se stal studentem pražské reálky, koupil mu otec vlašské violoncello od samotného Gasparo de Salo. Rovněž hru na tento hudební nástroj nadaný Adolf bravurně zvládal v hudební rodině Nepomuckých a u ředitele kůru Hejduka.

Z reálky přijali již zkušeného violoncellistu na pražskou konzervatoř přímo do druhého ročníku. Už v roce 1896 hrál Adolf Polívka v kvartetu Pražské konzervatoře s Václavem Humlem, Jiřím Krejsou a Janem Kubelíkem. V obřístevském koncertu v roce 1899 s Adolfem Polívkou vystupoval kromě Jana Kubelíka (1880-1940) ještě další virtuos na housle Jaroslav Kocian (1883-1950).

K virtuozitě se vypracoval i jejich obřístevský vrstevník v orchestru Národního divadla v Praze, kde si ho oblíbil šéf opery a hudební skladatel Karel Kovařovic(1862-1920). Velmi litoval, že mimořádně nadaný talent byl po absolvování vojenské služby v roce 1901 jmenován profesorem konzervatoře v Tiflisu (dnešním Tbilisi), pozdějším hlavním městě Gruzie. Zde byla velmi početná kolonie českých osadníků, kteří odešli do Ruska, kde získali levně zanedbanou půdu, lesy a mnohdy i zdevastované statky. Učili zde tamní obyvatele hospodařit, ale udržovali přitom českou a vlasteneckou sounáležitost. Byli mezi nimi i hudebně nadaní obyvatelé, zvláště pak děti toužily po muzicírování.

XIX. století bylo etapou, kdy Gruzii objevovali Češi a jiné evropské národy. Tehdy v Evropě ještě nevěděli, že gruzínská kultura vystupovala jako samostatný fenomén a měla rozdílnou tradici s četnými odlišnostmi od vývoje ostatních národů Kavkazu. Mnozí čeští spisovatelé byli inspirováni Kavkazem a Gruzií, například Svatopluk Čech, Julius Zeyer, Zikmund Winter, Růžena Jesenská a další, také malíři, hudebníci a jiní.

V tomto období přijíždí sem mladý Adolf Polívka a zakrátko se stal miláčkem všech českých rodin. Vyučování na strunné nástroje se stalo zde velkou módou. O Polívkově hudební instrumentaci a interpretaci se donesla zvěst až do ruského Petrohradu, kam byl v roce 1903 pozván koncertovat se zdejším symfonickým orchestrem. Dobové noviny a časopisy zaznamenaly úspěch violoncellového sólisty a současně spoluhráče vyhlášeného petrohradského hudebního tělesa.

V roce 1905 přijel Adolf Polívka za svými rodiči do Obříství, když mezitím již jeho otec pronajal pražskému básníku a novináři Svatopluku Čechovi (1846-1908) domek a rovněž si mladého Polívku zamiloval. Jenomže umělec si přivezl z Ruska onemocnění cukrovou úplavicí a lékař Václav Hudec okamžitě zařídil jeho léčbu v Karlových Varech. Po rehabilitaci u své švagrové v Chrudimi se zčásti uzdraven vrátil do Tiflisu.

Jeho dopisy domů do rodné vsi nevěštily už tenkrát nic dobrého. V jednom z nich rodičům napsal velmi otevřeně:“ Jsem úplně již vyrovnán se svým životem. Kdybych nevěděl, že smrtí svou udělám Vám, drazí rodiče, na stará kolena takové hoře, dávno bych nelpěl tak na životě jako nyní. Těším se na příští rok, kdy si mezi vámi odpočinu a budu se starat o něco jiného…“

Také v dalším dopisu po otcovu napomenutí a nabídce materiální pomoci se v dopisu do Obříství zpovídá tatínkovi a mamince: „Jsem nešťasten vědomím, jaké se vám dostalo odplaty za vaše namáhání a vaše starosti. Co jste se nastarali a nadřeli, poznávám teprve nyní, když sám vidím, jak těžko se peníze vydělávají, jak žádný mi ničeho zadarmo nedá, zadarmo neudělá. A teď ubozí, když jste nám připravili jistou budoucnost, když korunovali jste životní dílo, byste s klidem a radostí prožívali své stáří, čeká vás šeredná odplata. Mnohokráte vám děkuji za podanou mi pomocnou ruku, ale pracovat budu stále a tak dlouho, dokud síly stačí…“

Co všechno asi musel vytrpět, jestliže se odhodlal napsat taková smutná slova do dopisu, jak musel odolávat zhoubné nemoci, když před odjezdem uspořádal v březnu 1906 na rozloučenou se svými tifliskými přáteli koncert, z něhož se zachoval snímek Adolfa Polívky se všemi členy komorního kvarteta. Nemoc byla zlá, neúprosná a nevyléčitelná. Po svém návratu do Čech navštívil v Praze ještě své muzikální přátele, účastnil se koncertu svého kolegy-konzervatoristy Jaroslava Kociana, ještě navštívil své příbuzné v Hoříně a teprve potom ulehl v Obříství, kam za ním přijeli jeho sourozenci (měl ještě tři bratry a dvě sestry). V horečkách se na chvíli probral a v náručí své maminky tiše pravil „Život – život je jenom záblesk jara…“ a víc už nepromluvil. Skonal 3. října 1906, kdy mu bylo teprve 26 let.

Na obřístevském hřbitově je jedním z nejkrásnějších mramorových náhrobků reliéf Adolfa Polívky, jak svírá něžně svůj milovaný nástroj a pod ním latinský nápis Per ardua ad astra (Přes obtíže ke hvězdám) a další slova verše: „Dohrál jsi hudbu svou pozemskou. Duch k andělům vznesl se vzhůru. Útěchu nechal´s nám poslední, že hraješ v jich vznešeném kůru.“

Pohřbu Adolfa Polívky 6. října 1906 se zúčastnili lidé z celého širokého okolí. Až z Gruzie se přijel rozloučit i Polívkův žák Iliko Abašidze, ruská delegace přivezla na hrob měděný věnec s věnováním. V tiflisském chrámu na Arménském tržišti bylo slouženo slavné rekviem za zesnulého. Tklivý byl dopis básníka Svatopluka Čecha, který poslal již opět z Prahy zarmouceným Polívkovým rodičům. Ten rovněž kdysi pobýval v Gruzii a měl tam své přátele. Sbíral jsem vzpomínky na dávného spoluobčana jako obecní kronikář a ve sbírce Etudy z domova (vyšla v roce 1999) jsem mu věnoval také báseň, jejíž jedna sloka zní: „Zpívají andělé, hoří světla svic. Virtuos nadějný tady dřímá. Ach, Bože, co tragické je víc, než matka na hrobem svého syna?“

Budeme naslouchat v sobotu 11. září v obřístevském kostele sv. Jana Křtitele skladbám, které hrával také Adolf Polívka a které zde přednesou Petra Milárová na klavír a Martin Havelík na violoncello za zpěvu Zdeny Erlebachové. Slavný český violoncellista a rodák z Obříství bude opět s námi. Na vznešenou vzpomínku se připravuje obecně prospěšná společnost s názvem Domovem české hudby, jejímiž zakladateli jsou Martin Havelík a Jan Žďárský a jejíž ředitelkou je Klára Šedivá. Jim a starostce obce Obříství Jitce Zimové patří poděkování za znovuobjevování české hudební minulosti v podmínkách venkovské obce, která rovněž nezapomíná.