aneb Maska nabubřelé přemoudřelosti

Studenti vysokých škol, co absolvovali studia v dobách, kdy svět spěl nezadržitelně k vítězství „míru a socialismu“, se učili o Marxově ekonomicko-sociální poučce o „ekonomických maskách“. Najdete ji třeba v Kapitálu I: „Kritika politické ekonomie“, věnované „nezapomenutelnému příteli, odvážnému, oddanému a šlechetnému bojovníku za proletariát Wilhelmu Wolfovi, který zemřel v Manchesteru 9. května 1864“ (to není německá mutace mého jména ani to nebyl příbuzný).

Ta teorie není tak hloupá, říká totiž, že podle našeho postavení z hlediska kapitálu a kontaktu s formou ekonomické a společenské hodnoty vystupujeme, bez ohledu na své skutečné „já“, jako nositelé ekonomické masky. Profesor Machovec, pokud si dobře pamatuji, říkal, že jde také o masku sociální. Tak existuje třeba maska „kapitalisty“, ale zároveň také maska „otce rodiny“, u žen „vědkyně“, ale také „matky“, všichni v mládí vystupujeme v masce „syna či dcery“ a podobně. Ty masky jsou determinovány ekonomikou a společenským postavením a řídí se nepsanými, ale i psanými zákony a jednotlivými zvyky zvanými „úzus“. Úzus je „užití, dovednost, zvyk“, tedy uzanci, která je jedním z hlavních zdrojů norem chování.

Marx, vycházeje z Hegela, nás tedy učí o různých společenských a ekonomických maskách. Ale masku dnes mimořádně frekventovanou, kterou jsem si pojmenoval jako „masku nabubřelé přemoudřelosti“, nějak nepopsal. Přestože už v jeho době se dosti často vyskytovala. No, možná proto, že právě Marx a Engels byli jejími representanty, když se domnívali, že jejich teorie jsou dokonalé a závěry z nich jedině správné. Což se ukázalo jako omyl, který stál desetimiliony lidských životů.

Zanechme však divokých dějinných zvratů, v médiích je jich jak máku, a věnujme se nižším a běžnějším patrům lidského života. Přivedla mne k tomuto zamyšlení informace o dalším vývoji žabomyší intelektuální války o divadlo v zahradě Krumlovského zámku.

Toto jinde ve světě nevídané otočné hlediště uprostřed barokního zámeckého parku z nějakého důvodu nesmírně dráždí skupinu „vysokých estétů“. Snad proto, že nějak ruší jejich učebnicovou představu, co by měla společnost činit a co si myslet. Tedy přesvědčení tak podobné blouznění Marxe a jeho následovníků.

Divadlo v Krumlovském zámku má staletou tradici. Uvnitř zámku naleznete od dob druhé poloviny 16. století jedno z mála světově zachovaných barokních divadel, které nechali zřídit Rožmberkové a Eggenbergové. Celá ta krása vznikla při celkové přestavbě původního hradu, založeného před rokem 1240, na barokní zámek.

Jedno je jasné: pokud by byli v té době ve společnosti zahnízděni dnešní pachatelé dobra, zvaní lidově „dobroserové“, zvláště různí „estéti“ a „památkáři“, kteří vědí, co se nám má líbit, byl by tam dodnes nějaký hrad s „reteráty“ na stěnách. Odkud by padaly výkaly dolů ke stěnám hradů. A žádný turistický a kulturní poklad zvaný Český Krumlov by nebyl. Zbytky spadlého hradu by opečovávali úředníci a nebyly by ani žádné barokní zahrady.

To, že barokní zahrady jsou, že je navštěvují statitisíce nadšených návštěvníků a tisíce jich tam zhlédlo - v prostoru jinde na světě nevídaném - úžasná divadelní představení, zřejmě strašlivě vadí právě „vysokým estétům“. Kteří jsou pevně přesvědčeni, že barokní zahrada má zůstat už navěky neporušená. Čert ví, proč. Snad proto, aby tam mohli jednou za několik let dovézt dva anebo i pět „vysokých odborníků“ a ti by se pět minut kochali krásou „neporušeného baroka“ a pak… pak už nic. Vy se na tu údajnou „hrůzu“ můžete podívat zde.

Mimochodem, připadá vám jako trefné použít titulek k článku o otočném hledišti na MfD slova: „Nový skandál ´krumlovské obludy´“?!?

To, že - byť v poněkud dobou poznamenaným způsobem - bylo v parku postaveno otáčivé hlediště, tuhle partu egoistů nesmírně rozčiluje. Oni jsou zde totiž proto, aby určovali, co má být a co je správné. Oni na to mají „papíry“. Že se v parku hrají například i barokní hry, je „nepodstatné“. I to, že tam divadelní hry ročně zhlédne v neuvěřitelně inspirativním prostředí víc než 50 000 lidí, je nezajímá.

Hraje se tam nejen baroko, ale třeba i lehčí kus, jakým je „Pes Baskervilský“, ale zní tam i operní árie Bizetovy Carmen. Lidé nadšeně tleskají výkonům a prostředí při zhlédnutí Labutího jezera od Čajkovského. Pod překrásnými stromy tam zní Dvořákova světová Rusalka. Což je nabubřelcům jedno. Oni požadují, aby tam nic nebylo. Nejlépe tedy aby tam lidi vůbec nelezli. Aby se vše uchovalo v „neporušeném stavu“. Egoismus, nafoukanost, to, čemu Němci říkají fachidiotismus, zde tryská všemi směry.

Dnes, v okamžiku, kdy probíhá soutěž na řešení modernějšího otáčivého hlediště, parta přemoudřelých estétů požaduje, aby se divadlo zrušilo, případně přeneslo někam jinam. Logiku tohoto nápadu lze porovnat třeba s nápadem, kdyby se parta podobných estétů rozhodla, že ta negotická věž na chrámu svatého Víta ruší. A že by se měla zbourat, páč není originální, případně postavit ji třeba v Podolí. Že miliony lidí považují pohled na Hradčany za geniální právě díky tomu, jaký je, nepovažují za směrodatné. Oni vědí, co je pro „plebs“ dobré. (Doufám, že jsem jim nedal inspiraci.) Více informací o „boji proti točně“ naleznete zde.

Divadlo s otáčivým hlediště, postavené v roce 1958, navštívilo již jeden milion sedm set tisíc spokojených a většinou dokonce nadšených diváků. To je aktivistické skupince požadující jeho zrušení úplně fuk. Oni jsou elita, oni rozhodují. Anebo by chtěli. Nebo si to myslí. Dokazuje to úryvek z dopisu uveřejněný v MfD:

„Vypsání mezinárodní architektonické soutěže na návrh nového otáčivého hlediště uvnitř historické českokrumlovské zahrady by bylo fatálním omylem, potvrzením dřívějších špatných rozhodnutí, výrazem pohrdání názory nejvyšších odborných autorit,“ píše architekt Emil Přikryl, profesor na Akademii výtvarných umění v Praze.

V podobném duchu se nese i vyjádření děkana Fakulty architektury ČVUT Ladislava Lábuse nebo Pavla Vlčka, experta na barokní architekturu. (zdroj)

Co je pro samozvané estéty „fatálním omylem“, obdivují tisíce lidí, a pokud nalezneme někde nějaké „pohrdání“, tak je to podle mne a většiny návštěvníků, pohrdání podepsaných „odborníků na krásu“ obyčejnými lidmi a názorem většiny. Oni se zřejmě domnívají, že když získali před a za svá jména dost titulů, jsou jedinými oprávněnými rozhodovat, co je dobré a přínosné. Ta neskutečná sebestřednost, ta nafoukanost nositelů „jediné správné víry“, to je až neuvěřitelné. Ne něco zlepšit, nikoli najít lepší provedení hlediště, ale zakázat, zakázat, zakázat! Ta obludná touha dobových trpaslíků ukázat všem svoji moc!

Kdyby se snad bojovníci proti otočnému hledišti cítili pohoršeni tím, jak je nazývám, doporučuji, aby si našli něco v historii. Nejsou prvními. Naleznou tam idiotské výroky jiných slavných přemoudřelých estétů, třeba když protestovali proti „obludnosti Eiffelovy věže“ v Paříži. Také tehdá, když začala Eiffelova věž vyrůstat, zformovala se skupina spisovatelů a malířů, sama sebe považujících ze „elitu“ ve všem na světě, - například Guy de Maupassant, Émile Zola nebo Alexander Dumas. Zachváceni přesvědčením o své dokonalé moudrosti podepisovali protestní dopis proti stavbě věže. Protože prý bude narušovat siluetu Paříže. A tehdejší francoužští architekti vykřikovali, že věž bude urážkou jejich velkých staveb ve městě. Po tehdejších francouzských architektech dnes nich nevzdechne ani pes, Eiffelovku ročně navštíví přes 6 milionů lidí.

Také asanace starého židovského ghetta v Praze vyprovokovala různé aktivisty. A to bez ohledu na skutečnost tehdejšího stavu této části města, jak ji popsal článek v časopise Zlatá Praha, ročník IV, 1887, str. 350: „Nač cestovati daleko na východ, když nejzanedbanější kout (I)Stambulu nalézti lze uprostřed hlavního města království Českého!“

Okouzleni vlastním egem blbli i tehdy. Například Vilém Mrštík, který dokonce napsal dnes směšnou a dokonale hloupou protestní práci „Bestia triumphans“. I Jan Neruda si přisolil. Použil ironicky výsměšný tón vůči třem vystaveným plánům i jejich recenzentovi z Národních listů ve fejetonu z 12. března 1887. Čteme-li to dnes, ukazuje se slavný Neruda jako plácal a o poroblému nic nechápající pisálek. Jo, dějiny často ukáží i slavné lidi takříkajíc „svlečené“. Ovšem popravdě řečeno, tehdejší noviny byly méně stádní než dnes, a tak v tehdejším tisku naleznete i skutečně zasvěcené práce, třeba ty od Renaty Tyršové.

Do akce se zapojil také bouřlivák Vojtěch Frič a s Mrštíkem si vynutili, aby byla roku 1896 zřízena Umělecká komise. Že aby se nejlépe nic nebouralo a nic nestavělo. Komise se roku 1898 sama - když vychladly vášně - rozpustila a nám po „asanaci“ zůstala jedna z nejpůvabnějších pražských ulic, Pařížská, a celá kouzelná secesní čtvrť kolem.

Doba ukázala, že se často jednalo i u slavných a známých osob jen o nechuť k něčemu modernímu, o udržení pozic „neomylných“ geniů a také o obyčejné egoistické zájmy.

Nejvíce nechutné na dnešním boji proti otáčivému hledišti je to , že tato parta vydírá Českou republiku za pomoci nechvalně proslavené UNESCO. Organizace prolezlé aparátčíky diktátorských režimů, neomarxisty a antisemity. Ta na popud našich aktivistů vyhrožuje, že nechá Krumlovu odebrat zařazení na Seznam světového dědictví a označí jej za ohrožený(?!). V ohrožení je prý město kvůli jednomu otočnému hledišti v jedné zahradě. Drzost těchto českých aktivistů a úředníků UNESCO je do nebe volající.

Navrhuji, abychom to udělali jako v Drážďanech. Tam se prostě takovému vydírání nepodřídili, UNESCO je vyškrtlo a nic se nastalo.

No a když se dneska tak podporuje ta „otevřenost“, snad nebude vadit, když použiji seznam aktivistů- estétů, uveřejněný v MfD, kteří vyhrožují UNESCem.

Tak tedy kdo soutěž zpochybňuje a chce otočné hlediště a tím i krumlovské divadlo zrušit:

- Ladislav Lábus, děkan Fakulty architektury ČVUT v Praze
- Václav Girsa, šéf ČNK ICOMOS
- Jiří Suchomel, proděkan Fakulty umění a architektury TU v Liberci
- Emil Přikryl, vedoucí Školy architektury AVU v Praze
- Pavel Gregor, Národní komitét ICOMOS – Slovensko
- Pavel Vlček, pedagog a expert na barokní architekturu
- Petr Urlich, vedoucí katedry architektury FSV ČVUT
- Vladimír Soukenka, šéf Ústavu interiéru a výstavnictví FA ČVUT
- Česká organizace scénografů a divadelních architektů a techniků
- Ivan Sucharda, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu

Jako další, aby nebyli náhodou podezřelí, že používají svůj vlastní mozek, se přidali funkcionáři z české komory architektů.

No když se dívám na ty šílené stavby, třeba rodinné domky, za které dostávají jejich členové ceny, ani se nedivím. (zdroj)

Jen tak by mne zajímalo, kde byli tito stateční a aktivističtí hoši za minulého režimu. To když se u nás bourala centra historickým měst a stavěla se šílená paneláková sídliště . A města je dnes těžce a složitě přetváří na místa k bydlení a ne k použití jenom jako „noclehárny“. To jim nějak odvaha chyběla, co?! Ale jakmile už se to začalo vyplácet, nasadili si „neohrožení bojovníci“ masku nabubřelé přemoudřelosti, kterou prý musí ostatní poslouchat, a vydali se do boje za „nejvyšší ideály“. A za své vlastní cíle.

A vy, co jste nebyli už dlouho v českém Krumlově, najděte si na Google-obrázky: Krumlov barokní zahrada (nebo jen Krumlov) a uvidíte, jak to tam dnes vypadá. A jak je asi odborné tvrzení pánů estétů a UNESCO, že jedna točna v jedné zahradě ohrožuje význam a krásu této městské kulturní památky.