Ve světě se pořád něco děje, nač jsem v pokušení zareagovat, takže mi už přes dva měsíce leží mezi ostatními lejstry a výstřižky článek pana Erika Taberyho „Na co máme spisovatele“ z 25. letošního čísla týdeníku Respekt. Nuže, dopustil jsem na českého čtenáře v běhu posledních patnácti let kromě dosti značného množství úvah, esejů a jiného publicistického zboží i devět knížek, pořád ale ještě nevím, mám-li se zvát spisovatelem; když už nějak, užívám pro sebe méně vznešeného titulu autor. K tomu jsem autor exilový, nečlen spisovatelských svazů a neúčastník jejich sjezdů; i váhal jsem, týká-li se mě vůbec zmíněný článek a jsem-li povolán na něj reagovat. Postupně mi však došlo, že bych k němu přece měl co podotknout, právě proto, že se na českou společnost – literární nevyjímaje – dívám z jiného, zahraničního úhlu.

„Čeští literáti hledají své místo ve společnosti,“ zní podtitulek onoho článku; i soudil bych že literát - ať český či nečeský - učiní moudře, nebude-li hledat své místo ve společnosti, ale počká, až si společnost najde jeho. Stojí-li jeho dílo za něco, dočká se; ne-li, ať si najde jiného koníčka. Přičemž bych nepokládal za směrodatné kritiky a recenze, nýbrž čtenářské odezvy. Snad se příliš nevychloubám, povím-li, že dostávám takovou hromadu příznivých odezev z Čech i z celého světa, dopisů, e-mailů i telefonátů, až na ně nestačím odpovídat; to je mi potvrzením vyšším, než kdyby plody ducha mého chválily celé houfy profesionálních kritiků.

Autor zmíněného článku se stará, co dělat – cituji - když vycházejí dobré knihy, ale prodá se jich málo a spisovatele neuživí? Má pomoci stát? Není údělem spisovatelů živořit nebo si najít jako zdroj obživy další zaměstnání? Nu, poznamenal bych k tomu, je český trh malý, náklady nízké, i nelze očekávat, že se člověk píšící uživí jen tímto druhem činnosti. Ba, odvažuji se té smělosti, to ani není žádoucí. Neboť z čeho bereme látku pro své psaní, prosím pěkně: z životní zkušenosti. A to zkušenosti co možná přímé a mnohotvárné včetně všech malérů a proher, co jich život s sebou přináší; mínil bych dokonce, že čím svízelnější život, tím hodnotnější literární zpracování. Čerpá-li autor podněty jen z toho, co zvenčí pronikne do jeho pracovny, bude jeho dílo leda ozvěnou vnějšího světa, ne originál, nýbrž kopie.

Když jsem u toho: nezastírám jisté zklamání z polistopadové literatury. Čekal jsem, že jen co padnou dráty na šumavské hranici, vychrlí česká nakladatelství spoustu šuplíkové literatury, ale kdepak. Literatura faktu ještě občas přinese něco ze čtyřiceti let komunistického nevolnictví, románů z té doby je však jako šafránu, a ještě většinou nestojí za moc. Nevím, čím to. Takové téma! Těch lidských osudů! Samy o sobě by byly románem, a místo toho… rozpačitost, povrchnost, zjevná nechuť píchat do vosích hnízd. Snad že lidem režimem smýkaným, kteří by ze své krušné zkušenosti opravdu měli co povědět, se příležitosti k literárnímu uplatnění nedostalo, a komu se jí dostalo, byl obvykle človíček konformní, přečkavší ten čas v pohodlném zápecí svého povolání, nebo někdejší režimní chvalopěvec, jejž to časem přešlo, ale přísloví o navřelých hrncích na něj padne jak vyšité. Pokusil jsem se vyplnit tu mezeru románem z prostředí rozkulačených sedláků, vyvlastněných živnostníků a jiných existencí na samém dně socialistické společnosti, obávám se však, že jsem s ním zůstal sám. Nebo aspoň o jiném nevím, kdo ví, nechť mě upozorní.

A jestli má spisovatelstvu pomáhat stát – jen to ne, probůh! Nutně se tak vytvoří privilegovaná kasta literárních brahmínů, kteří se ani nemusí moc namáhat, aby dosáhli poct a honorářů, a pariů, sbírajících drobty u stolu bohatcova. Nene, jen nechme spisovatele živořit, oni pak vydají, co nejlepšího v nich je; a co není, ani nejštědřejší proud grošů ze státního pytlíka nenalije. Sám píši, a tušil bych že nejen já, že mě to prostě baví. Těší mě dolovat z vědomí i z podvědomí roztroušené úlomky představ, prchavých nápadů a fantazií, rozvíjet je, spojovat v logický celek, hledat co nejvhodnější formulace, brousit a vybrušovat… to je, pane, dobrodružství skoro jako vydávat se do končin, kam dosud noha lidská nevstoupila; každý pořádný autor v sobě má kus ducha objevitelského. A nejmilejší, třebaže nejnáročnější, jsou mi romány. Určím dobu, prostředí a postavy budoucího děje, vybavím je charakterem, abych po stu stránkách k svému údivu zjistil, že mi obživly, začaly rejdit po svém, až dorejdily kamsi docela jinam, než jsem jim určil… kdo tohle nepoznal, neví, v čem tkví kouzlo spisování.

Když je knížka šťastně na světě – napsat ji a najít nakladatele jsou dvě různé věci – nastává velká hodina autorova: ukáže se, vzbudila-li zájem nebo zapadla bez odezvy. Asi každého autora pojmou během práce pochyby, jestli nepíše nějakou pitominu a jestli vůbec bude plod jeho úsilí někdo číst; pozitivní reakce jsou pak pohlazením duše, přece jen jsem nepsal nadarmo. Občas mi někdo vynadá, to když jsem se nestrefil do jeho politického či jiného názoru, jiný zase zaskuhrá, že je to sice pěkné, ale móóóc dlouhé, inu znetrpělivělo lidstvo, chce být se vším rychle hotovo, nechápe už, jaký je to požiteček nebeský sednout si pod lampu, dát nohu přes nohu a pěkně si počíst. Mimochodem mě napadá… počíst si je něco dosti jiného než číst; je v tom kus libosti, slastného pomedění; dovedou i jiní jazykové vyjádřit tento pouze citem pojatelný rozdíl kvality? Ale k přednostem řeči české se ještě dostanu.

Až na samý konec tohoto pořadí bych umístil autorův žold, v podmínkách malého trhu beztak spíš na přilepšenou než k nějakému uživení. Naskytne-li se mi honorářík – obvykle nijak závratný – rád jej zašoupnu do kapsy; jen kvůli němu bych ale ty hodiny hodinoucí u počítače (husí brk bohužel vyšel z používání) nevysedával. Kdo bažíš po penězích, nebudiž spisovatelem, ale bankéřem či tunelářem, amen.

Byla však vznesena otázka, jak podpořit spisovatelství v zemích českých; no, finančními injekcemi tedy raději ne, ale mohli by si orgánové státu došlápnout na, ať to povím drsně, distributorskou nenažranost. V celém řetězci od autora přes nakladatele ke knihkupci pohltí distribuce padesát i víc procent ceny; to nemusí být. Stálo by možná za zjištění, kolik činíval distributorský podíl někdy za časů Čapkových; bohdá by stačil i dnes. Jinak nechť se tatík stát plete do věcí literárních co nejméně.

Velmi správně píše pan Tabery, že by se spisovatelé měli zapojit do veřejné debaty i za cenu jistého rizika, což dokládá příkladem Salmana Rushdieho či Michela Houllebecqa. To ovšem nutně znamená vybočit z proudu současně vyznávaných, někdy i vnucovaných názorových směrů. Což by nemělo být nic zvlášť obtížného, příležitostí skýtá tento rok dvoutisící patnáctý přebohatě. Ale kdo se odváží? Kde je nějaký nový Salman Rushdie, jenž by se nechal stíhat fatwami za opovážlivost, s níž by se vzepřel dogmatům času? Problémů máme nad hlavu; abych podal příklad, i problém uprchlický. Dopadnout může všelijak, od nalezení optimálního řešení až po rozvrat, kdy se bude řezat každý s každým, a vyloučeny nejsou ani horší alternativy. Současný málemže povinný názor však připouští alternativu pouze jedinou, totiž že se všechno bude vyvíjet znamenitě. Že po nějakých počátečních potížích splynou příchozí z různých světa konců s domácími v harmonické jednotě, obohatí se jedni druhými, halelujah. Kdo by chtěl vstoupit do debaty něčím odlišným… no, honit ho s fatwou snad nikdo nebude. Také s ním nebude nikdo debatovat; předpokladem jakékoliv debaty je výměna argumentů, což, že ano… Pouze bude onálepkován. Populista, tak. Xenofob, ne-li rasista. Ani týdeník Respekt by si pravděpodobně nepočínal jinak. Příkazem v ožehavostech naší doby není diskuze, nýbrž monolog.

Nakonec, jak předesláno, se dostávám k jazyku, nejzákladnějšímu nástroji řemesla literárního. Dovolím si při této příležitosti požádat ty, kdož se cítí být spisovateli v jazyce českém, aby využívali všech jeho úžasných možností. Denně obcuji řečí jinou a vidím rozdíl: je němčina nadána schopností naprosto přesného, jednoznačného vyjádření, čímž se hodí pro spisy rázu technického, právního či filosofického; čeština však skýtá člověku píšícímu téměř nevyčerpatelnou studnici vyjádření citového. Bohužel je z ní čerpáno sotva po povrchu, zejména v oborech publicistiky a novinařiny. Já vím, je to následek dvousetletého kultu prostoty a lidovosti, tahle úpěnlivá snaha psát jazykem ulice a hospod. Přesto mám za to, že si můžeme dovolit dvojí jazyk: jeden prostší pro účely všedního provozu (sám tak mluvím), druhý ušlechtilejší, literární, byť se jím na ulici nehovořilo. Stačí, že máme plebejského presidenta, nemusíme mít ještě k tomu plebejské písemnictví. Pozoruji, jak čeština postupně ztrácí své nejen slovní, ale už i mluvnické bohatství, jak chudne její tvarosloví, jak se šíří tendence vyjadřovat se v prvním pádu (není to třeba, dosáhli jsme dobrý výsledek) a v nejjednoduších tvarech slovesných, to vše za přepokladu, že by tomu čtenář jinak nerozuměl. Kupodivu, sám užívám tvarů co nejrozvinutějších včetně přechodníků přítomných i minulých, archaizuji, raduji se potměšile, když se mi podaří umístit nějaké to „medle“ nebo „ajta“, a čtenářstvo mi nejenže rozumí, ale dokonce mě chválí: že má ten Frýbort ale pěkný jazyk.

Nechme primitivismů. Nezaměňujme sprostotu a hulvátství za vtip, jak mnozí činí, domnívajíce se býti tak velice zábavnými. Užívejme anglicismů, kde jsou na místě, ale necpěme je mermomocí tam, kde lze totéž bez obtíží vyjádřit česky, jen abychom vypadali světově, ba americky. Nepokládajme čtenáře za troubu, nebo se aspoň nepřizpůsobujme troubovskému vkusu. Zalistujme si v Palackém, jak nádherný a přitom vtipný, výrazný byl jeho jazyk, o Komenském nemluvě; a pokusme se mu přiblížit. Mluvu čtvrté cenové skupiny ponechme těm, kteří knížku beztak do ruky nevezmou.

Hannover 24. srpna 2015

*************************************

Poznámka redakce: V červnu vyšel román Luďka Frýborta Pod znamením půlměsíce s podtitulem Příběhy z Evropy pod vládou islámu a jen se po něm takříkajíc zaprášilo. Momentálně je tedy rozebrán, ale chystá se dotisk, který vyjde 11.9.2015.