I když je to zevšeobecňující, pravdou je, že každému národu se připisují některé jeho dominantní vlastnosti. S Japonci se pojí pracovitost, věrnost zaměstnání a preciznost. Ve městě Makuhari, satelitu Tokia rozloženém na "ukradeném moři", jsem v hotelové hale sledoval uklízečku, jak pulírovala kovovou desku ovládání výtahu. Otřela ji, poodešla, něco se jí nezdálo a pulírovala dál. Ve stejném městě je rozsáhlá japonská zahrada s tradiční čajovnou. O zahradu se staral jediný letitý zahradník a přece, vše bylo čisté, uhrabané, kousek plevele byste nenašli.

Praxe trvalého zaměstnání je dalším rysem Japonců. Japonský zaměstnanec nastupuje do firmy v podstatě na celý život. To Američan je připraven na změnu velmi rychle. Trend rychlé adaptace získává již od mládí, děti jsou přesouvány z jedné třídy do druhé, aby si rychle zvykly na nové prostředí. Změna se tu bere jako přirozený stav existence společnosti.

Kde ale hledat známou preciznost Japonců? Každého z nás formuje příroda (Nature-geny), nebo výchova (Nurture-memy). Japonsko bylo sice v izolaci po téměř 300 let, to ale stěží vedlo ke genetické homogenitě japonské populace. Konečně, kdyby preciznost byla kontrolovaná geny, potom by japonská společnost musela vykazovat znaky inbreedů, t.j. být geneticky přesně definovanou populací, vyselektovanou sexuálním spojováním se mezi sourozenci. Ve hře tak zůstává výchova doma, ale zejména ve škole. Předškolním dětem je dovoleno vše. Japonci mají strach, že jakákoliv omezení či nátlak by u předškolního dítěte mohly způsobit hlubší mentální či duševní poruchy. "Zkrotit" japonské dítě a naučit žáky základních škol respektu k tradicím a kultuře je úkolem primárního školství. Ve studiu na vyšších středních školách už převažuje memorování učiva a studenti jsou vedeni k poctivé a pečlivé práci, ale ne k samostatnému tvořivému myšlení. Poté, co je student přijat a vstupuje na vysokou školu, začíná si užívat vysokoškolského života podobně, jako si užíval v předškolním věku. To však neplatí v posluchárně, dril a memorování přežívají dál.

O tom všem mi vyprávěl japonský umělec Atsua Hukuda, který vystavoval 17. 9. - 19. 10. 2008 v Domě umění v Českých Budějovicích. Hukuda se posledních deset let věnuje propojování moderního "západního" umění s japonským tradičním pojetím barvy, prostoru a myšlení. Zeptal jsem se ho, proč je současné západní umění tak přitažlivé pro některé japonské výtvarné umělce pocházející z jiného akademického prostředí a jiné kulturní tradice. Odpověděl: "Japonské umělecké školství, ale vlastně celý japonský vzdělávací systém, je velice rigidní. Na uměleckých školách jsou studenti nuceni k neustálému kopírování předloh s cílem naučit se perfekcionizmu a zvládnutí řemesla, techniky kresby či malby. Na japonských uměleckých školách se současné umělecké směry typu multimediálních atelierů nestudují a tvorba moderních japonských výtvarníků je mimo oficiální pozornost. Se studenty se v ateliéru nediskutuje (rovněž tak i co se týče jiných oborů, například historie), učitel zadá úkol, přičemž student nemá šanci si o zadání s učitelem povídat, vyjádřit názor, prokázat vlastní estetické, pocitové vnímání, zvolit tvůrčí postup apod. Pro některé tradiční umělecké směry, např. kaligrafii, je to postačující, ale ne pro současnou percepci světa s jeho diverzitou, globalizačními trendy, jeho odlišností. Proto mnozí japonští výtvarní umělci odcházejí do ciziny, aby se "dovzdělali", seznámili s novými vyjadřovacími prostředky, uměleckými směry.

Jelikož sám jsem produktem japonského uměleckého vzdělání, rozumím mladým absolventům v jejich hladu po komunikaci, sdělení, dialogu a založil jsem soukromou školu, kde se dělá méně umění, ale o to více se o něm mluví, vyjasňují se názory, stanoviska. Nové studenty v první dny po nástupu do školy nechám povídat třeba celé hodiny. A já jen poslouchám, trpělivě poslouchám a žasnu, co všechno jim bylo vzato!"

S ním souhlasil Kawamatsu Yasunori, jeden z Hukudových žaků, který v uniformě člena ochranky japonských galerií střežil vystavované exponáty při vernisáži bez hnutí..., až do omdlení. I on při studiu designu musel precizně kopírovat předlohy bez toho, aby dostal zadání pro vlastní tvorbu. Učitel zadal úkol a odešel z ateliéru, žádná diskuse.

Mnoho japonských výrobků se kromě vysoké funkčnosti pojí se slovem preciznost. Dá se to vysvětlit jenom tím, že se zde zhmotňuje školní dril, který přesně opakovanými úkony vytrénuje Japonce k dokonalosti v provedení. Je možné, aby se zautomatizované pohybové dráhy vytvořené drilem v mozku promítly do kterékoliv následné činnosti? Do jaké míry se zde promítají přesné zásady a dlouhodobé učení se japonskému písmu a kaligrafickému umění? Čínští bankéři se výukou kaligrafie učí strategii "tah linek malby projektuje manažerské strategie". A co strach ze zklamání nadřízených, rodiny, fenomén vedoucí až k sebevraždám, zejména u vysokoškoláků?

Otázkou zůstává, jak dalece je taková výbava do života příznivá pro rozvoj kreativity, vlastnosti tolik žádané v každém oboru lidské činnosti. Nelimituje takto formovaný osobnostní profil jedince dosáhnout svého vývoje jenom po úroveň inovací?

Foto: Atsua Hukuda rozmlouvá před svými obrázky s Kawamatsu Yasunorim, jedním ze svých žáků.

Autor je předseda občanského sdružení Dialog vědy s uměním.