Čtu v denním tisku, jak se italský tenorista Bocelli v Praze opět dočkal nadšených ovací. Nemohu si pomoci, abych k tomu nenapsal nějaký komentář. Počítám ovšem s tím, že budu náležitě sepsut. No nic, jsme tu na Psovi.

Podle mne je Andrea Bocelli tak velice populární ze dvou důvodů. Jednak je slepý, což v lidech vyvolává emoce, zpravidla pozitivní. Všichni přece rádi vidíme, když se někdo, kdo má nějaký hendikep, dokáže prosadit. Ovšem, čtu a slyším leckde, jak skvělý tenorista, jak skvělý operní zpěvák je Bocelli. Můj názor na věc se asi spoustě lidí líbit nebude. Podle mne je Bocelli dobrý zpěvák pop music, podprůměrný tenorista a vůbec žádný operní zpěvák. Kdyby nebyl slepý, a mohl by tudíž regulérně stát na operním jevišti, stěží by se uživil i v těch nejzastrčenějších operních domech, v Itálii a kdekoliv jinde. Důvod k tomu je ten, že má tendenci zpívat ve vyšších polohách poněkud falešně, často o čtvrt tónu níž, než by tomu mělo být. Navíc nezpívá vyšší noty plným hlasem, nýbrž tzv. falsetem, což je tón vznikající pouze v hlavě.

Typickým příkladem je slavná arie z Pucciniho Turandot „Nessun dorma“. I když se zdají být vysoké, noty ke konci aire nejsou zdaleka ty nejvyšší, jaké se nacházejí v operním repertoáru dobrého tenoristy. Pěvec se někdy musí potýkat s vysokým „c“, někdy „d“ a tu a tam dokonce i s „e“. V Nessun dorma se se nachází pouhé „h“, po němž následuje o tón nižší „a“, obojí je ale zpěvákem dlouho držené, takže běžnému posluchači to připadá být hodně vysoké. Správně by se tónu mělo dosáhnout hlasem, který vzniká v oblasti bránice a přes prsa stoupá do hlavy a, jak vám mnozí pěvci řeknou, až kamsi výše, kde je zavěšený v jistém bodu v prostoru nad hlavou. Zpěvák si potřebuje vytvořit takovouto mentální představu. Pokud to nedokáže, tak operním zpěvákem prostě není, diváci to poznají a v takové Itálii, kde bývají nejnáročnější, ho klidně i vypískají. Stalo se to i některým velikým hvězdám operního jeviště, například slavnému Pavarottimu, když se k stáru už začala jeho technika pomalu vytrácet. Bocelli se někdy toho „h“ tím svým falsetem jen dotkne a potom se chvíli usadí na té nižší notě, protože „a“ ještě jakž takž zvládne. Jeho četným příznivcům tohle nevadí, protože většina z nich nemá o operním zpěvu a technice, jakou musí zpěvák zvládnout, vůbec žádné ponětí.

Stačí jít na YouTube, naťukat tam „nessun dorma“ a k tomu jméno některého ze známých tenoristů – Bjorlinga, Pavarottiho, Dominga, Flóreze, Kaufmanna nebo Yonghoon Leea a budou vám ještě po zbytek dne v uších vibrovat ty tóny vysokých not, které oni dokáží vyprodukovat. Také je třeba si uvědomit, že tito hoši (a dívky samozřejmě také) navíc jedou bez mikrofonu a že přitom dokáží svým hlasem dosáhnout až do nejzazších sedadel velikého koncertního sálu či divadla a také přezpívat plně obsazený orchestr. Oproti tomu Andrew Bocelli neudělá bez mikrofonu ani krok. Jinak ani nemůže, protože orchestr by jeho hlas zcela utopil. Návštěvníkům populárních koncertů tohle nevadí, naopak, spíš by je rozčilovalo, kdyby ten mikrofon zpěvák v ruce neměl. Proti samotnému Bocellimu nic nemám, je to prostě populární zpěvák, který občas zazpívá nějakou operní árii, někdy celkem slušně, spíš nepříliš dobře či přímo špatně. Vždycky ale s mikrofonem, bez něhož, a zde si nemohu odpustit svůj oblíbený citát z Jana Wericha, „by se přívozu nedovolal“.

Chápu, proč se mohou opravdoví operní zpěváci cítit uražení tím, že bývá Bocelli považován za jednoho z nich. Aby se dostali tam, kde jsou, museli zpravidla po dlouhá léta těžce pracovat na svých hlasech; to se ošidit prostě nedá. A najednou se tu objeví „operní zpěvák“, jak bývá v reklamních kampaních nazýván, který přivádí do sálů tisíce a tisíce nadšených posluchačů a prodává milióny nahrávek, zatímco většina z nich je ráda, když se nějak svým zpíváním uživí. Přitom vědí, že Bocelli má k opeře asi tak daleko, jako k ní má Oprah Winfrey. Nezbývá než doufat, že aspoň některé z těch svých posluchačů k té pravé opeře Bocelli přivede.

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/