26.8.2016 | Svátek má Luděk






KULTURA: Janu Rejžkovi místo blahopřání

21.6.2014

De gustibus non est disputandum. Někdo má rád holky, jiný vdolky.

Jsou mezi námi jednotlivci, a zdá se, že i celé kolektivy, kteří milují českého všeznalce, ba co, všeznalce, všeuměla jménem Jan Rejžek.

Jeden takový, jmenuje se Milan Dřevojánek, sepsal přímo hymnickou oslavu na počest Rejžkových šedesátin.

Hm.

Názory jsou od toho, aby se lišily. Takže se liší.

Skutečnosti, z nichž ty názory vychází, by se lišit neměly. Může se ale lišit jejich výběr. Když budu chtít pochválit Adolfa Hitlera, řeknu, že žil velice zdravě a měl rád psy, nejlepší přátele člověka. Mohu ale také tvrdit, že tohle není podstatné, neboť mnohem podstatnější je, že se ten pán podepsal na desítkách, snad stovkách miliónů lidských životů.

Ne, účelem není porovnávat Rejžka s Hitlerem. To přece ani nejde. Účelem je vysvětlit, že když už někoho chceme hodnotit (pochvalně nebo naopak), měli bychom vzít v potaz co možná nejširší záběr skutečnosti.

Začneme u toho, že autor panegyrika na Jana Rejžka žije v nepříliš oprávněném domnění, že jestli byl v Československu mezi sedmdesátými a osmdesátými roky minulého století nějaký časopis, který stál za přečtení, byla to jedině Melodie. Inu, jak řečeno, někomu vdolky, jinému holky. Kdyby se autor ve svém festšriftu zmínil, že Melodii úspěšně konkuroval, kupříkladu, Pes přítel člověka, mohl by vzniknout dojem, že ví, o čem mluví. Označením listu Melodie za to jediné čtivo hodné slušného inteligenta se označil za naprostého neznalce, cizím slovem ignoranta.

Je sice pravda, že mnozí ohrnují nosy nad tzv. populární hudbou, cizím slovem pop music. Až na druhý konec vesnice z nich čiší přímo myslitelská nadutost: my jsme nad tím, jsou to, s prominutím, duševní výkaly, a my víme, co je jakost (cizím slovem, dle nezapomenutelného Jiřího Grossmanna, Mahlzeit).

Blbé na tom je, že ta hudba zůstává populární, i kdyby se ti hoši zbláznili. Jistě, jistě, dostává se jí neskonalé podpory z veřejných sdělovacích prostředků. Ať zapnete jakýkoliv rozhlas, už se vám hrne do uší. Ať zapnete jakoukoliv televizi, už se vám hrne nejen do uší, ale i do očí. Ve veškerém svém falešném pozlátku.

Proč asi? Nemůže to být proto, že to posluchači poslouchají?

A jedním z veleknězů, které sice nikdo nikdy nikde nijak nevysvětil, ale kteří se ke svým velekněžským titulům dopracovali (dle jejich nijak neověřeného vlastního tvrzení) vlastní mravenčí pílí, byl (a patrně dodnes je) Jan Rejžek. Ten samý Jan Rejžek, který si za vlády jedné strany ve svém neslýchaném hrdinstvi vyskakoval hlavně na začínající zpěvačky, které možná mohly doufat, že mohou mít nosný hlas, případně i trochu toho sluchu, ale kdyby se jich někdo zeptal na (třeba) Pythagorovu větu, mrkaly by nalepenýma řasama. Jako kdyby šlo o to, zda ta devčátka znají jadernou fyziku. Tyhle holčičky, které zcela vyděšeně nesly kůži na trh, se stávaly oblíbeným terčem posměchu z pera (psacího stroje) Jana Rejžka.

Psát proti těm opravdu mocným pánům československé pop-mjůzik si Jan Rejžek ovšem netroufl. Věděl, že tihle ostří hoši by s ním zametli dřív, než by dokázal složit psací stroj do kufříku a pokusit se o záchranu útěkem.

Mimochodem, ono ani nebylo třeba být ostrým hochem. V době, kdy Jiří Černý, takto skutečný král české hudební kritiky v této oblasti, nesměl zveřejňovat, snažil se Jan Rejžek psát v jeho stylu. Jako napodobitel nebyl z nejlepších. Chyběla mu jedna drobná, avšak nepřehlédnutelná kvalifikace. Jiří Černý je totiž v hudbě pečlivě a hluboce vzdělán. Člověk by rád slyšel Rejžkovo vysvětlení rozdílu mezi, dejme tomu, C-Dur a c-moll, abychom mu to neztěžovali.

Jan Rejžek patří k těm, jímž je podezřelé, když má někdo úspěch mezi nejširším posluchačstvem, diváctvem či čtenářstvem, prostě: obecenstvem. Jan Rejžek je důsledným zastáncem čistého umění.

A hlavně: Jan Rejžek je typickým důkazem správnosti tvrzení Karla Čapka o tom, že kritik je člověk, který řekne umělci, jak by to dělal on. Kdyby to ovšem uměl.

Budiž Janu Rejžkovi přáno, že se dožil šedesátky. Budiž mu také přáno, aby si urychleně začal užívat důchodu. Napáchá tím menší škody, než kdyby pokračoval ve své údajně kritické práci, z níž čiší zajímavá diagnóza: Minderwertigkeitskomplex.

Also: nazdar, Honzo Rejžku!



Diskuse


J. Václavíková
23:37
26.6.2014

F. Eliáš
16:25
22.6.2014

Z. Jaromír
3:07
23.6.2014

V. Plocek
1:32
22.6.2014

A. Šlosárová
17:26
21.6.2014

J. Mrázek
15:44
21.6.2014

M. Šejna
11:30
21.6.2014

J. Kanioková
21:30
21.6.2014

A. Šlosárová
22:35
21.6.2014

V. Getz
7:54
22.6.2014

J. Stejskal
22:51
22.6.2014

J. Plzák
8:36
21.6.2014

J. Gogo
7:22
21.6.2014

Z. Jaromír
3:00
23.6.2014

počet příspěvků: 26, poslední 26.6.2014 11:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.