Různá vyprávění, v nichž se vyskytuje čert, většinou jako krásný myslivec, končí tím, že kohout zakokrhal a čert daný úkol nestihl. Existuje příběh, který jsem osobně nikdy neslyšel, ale počkejte si až na konec. Je nevěřitelně dokonalý.

Pochopitelně, že bychom rádi věděli, co si vyprávěli naši předkové, ale oni si to pohříchu nezapisovali. Přitom například pro oblast východní Moravy a Slezska bylo typické stýkání se kultur českých, polských a německých, takže ústní slovesnost byla pestřejší než v jiných krajích.

Frank Wollman

Něco nám zachytili koncem 19. století a počátkem století dvacátého sběratelé. Impulsem k jejich činnosti byli často literární vědci. Ve třicátých letech minulého století působil na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně náš přední literárněvědní slavista, historik a básník profesor Frank (František) Wollman (1888-1969). Ten v jistém údobí vyzval své studenty, aby se vydali sbírat ústní slovesnost mimo jiné i na moravský venkov. A tak se stalo, že si v povodí Ostravice začal zapisovat pohádky, humorky a pověrečné povídky i tehdejší student brněnské filozofické fakulty František Váhala (1911-1974).

Ten sám patří k velmi významným (neprávem zapomínaným) rodákům našeho kraje. Narodil se v Jičině (dnes součást Starého Jičína), po absolvování brněnských studií učil jako středoškolský profesor na příborském gymnáziu, v Příbrami a po druhé světové válce studoval i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde stihl ještě přednášky našich předních egyptologů Františka Lexy (1876-1960), Jaroslava Černého (1898-1970) a Zbyňka Žáby (1917-1971). Ti v něm vzbudili zájem o egyptologii, když předtím byl již uznávaným odborníkem na jazyk český. Pracoval v Ústavu pro jazyk český, v letech 1957-1964 byl odpovědným redaktorem časopisu „Naše řeč“ a výrazně se podílel na tehdy velice populárním „Jazykovém koutku“ Československého rozhlasu, který jeden čas dokonce vedl. V roce 1958 byl založen Český egyptologický ústav Univerzity Karlovy a František Váhala se stal v roce 1962 jeho členem. Podílel se pak na dokumentaci skalních kreseb a nápisů v Núbii, vedl výzkumné práce na pohřebištích v Kalábši, absolvoval expedice do Abúsíru a od roku 1971 až do své smrti vedl Český egyptologický ústav. Zemřel 29. prosince 1974 a pohřben je ve Starém Jičíně.

František Váhala přijel o prázdninách 1931 do Ostravice a do Starých Hamer a doslovně si zde zapisoval příběhy lidových vypravěčů. Jedním z nich byl například v té době 41letý čeledín ze Starých Hamrů Josef Vrobel. Ačkoli neuměl číst a psát, byl v okolí vážen i jako dobrý vypravěč (O jednom kralovi; Zbujnici). Nejlepším Vahalovým vypravěčem byl tehdy 63letý lesní dělník z Ostravice Vincenc Žáček, který u něj strávil pět večerů. František Váhala i o něm zapsal: „Vypráví s celou duší, stejně, vypráví-li rychleji jen posluchačům, anebo pomaleji, píše-li to někdo. Při vyprávění žije jen své pohádce, ničím se nenechá vyrušovat. Pokuřuje z „faječky“, gestikuluje, stahuje obočí, víčka přivírá ve štěrbinku a zase je rozevírá, mluví jako by mluvil k celému shromáždění, hlasitě, se všemi odstíny, jako by hrál divadlo, má znamenitou mimiku. Přitom vypravuje tak přesvědčivě, že posluchači (první večer jsem psal pouze sám, ostatní večery nahrnula se jich plná světnice) ani nedutají a hledí naň s obdivem“.

Vincenc Žáček si všechny pohádky a vyprávění prý pamatoval z mládí, když se vyprávěly na dračkách. Mezi „beskydské“ vypravěče patřil v té době také Jan Míček (*1899), rolník z Janovic u Frýdku, který ještě své projevy doprovázel hrou na harmoniku. Nebo také Marie Kaňáková z osady Školeny, která Františku Váhalovi jako 73letá vyprávěla nerada a nikdy se neusmála, i když vyprávěla veselou povídku a pokuřovala přitom z faječky. Měla těžký život – vychovala sedm vlastních dětí a pět dětí vdovce, kterého si vzala.

Císař Josef pracuje inkognyto; Mistr okrádá dělníky; Ředitel, který chtěl odstranit přestárlé lidi – tak se jmenovala vyprávění osaměle žijící chalupnice Marie Galasové (*1891) z Nové Dědiny u Frýdlantu nad Ostravicí.

Některé ukázky Váhalových zápisků a jeho dalších kolegyň a kolegů byly otištěny v časopise „Radostná země“, ostatní se bohužel ztratily. Záslužnou práci odvedl náš přední folklorista a etnograf Antonín Satke (1920-2008), mimo jiné také zakladatel časopisu „Radostná země“, který v roce 1984 vydal knihu „Pohádky, povídky a humorky ze Slezska“. V kapitole Frýdecko otiskl devět vyprávění Jana Míčka, tři texty Marie Galasové, sedm textů Vincence Žáčka a po jednom textu Josefa Vrobla a Marie Kaňákové. Více se jich bohužel nedochovalo. I tak jsou krásné a dobře se čtou.

Otiskujeme jedno krátké vyprávění ostravického Vincence Žáčka. U textu „udělal dřist“ s hvězdičkou, je na konci poznámka, že ono slovní spojení znamená „pustil větry“. A na ně, jak vidno, i čert byl krátký.

Text je z připravované publikace „O lidech v Beskydech a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech II“- která vyjde v listopadu 2016 péčí Okrašlovacího spolku Rozhledna v Čeladné. Díl I. vyšel v listopadu 2015 a je stále ještě zájemcům k dispozici.