Není nic lehčího než stvořit časopis, myslí si čtenář a představuje si, že jeho šéfredaktor počátkem roku určí téma každého čísla, aby se po zbytek času bezostyšně válel a pouze jednou v měsíci za dvou či tři minuty vystřihl kratičký úvodník. Autory článků čtenář zhusta považuje za absolventy novinářské fakulty, specializované na dané téma (kosmonautiku, ženské problémy nebo právo), kteří celý měsíc vstávají kolem poledne a posilněni několika tequillami vyrážejí do ulic, aby se v podvečer vraceli obtěžkáni podklady a inspiracemi, které na konci měsíce dozrají do podoby plodů cílevědomě zpracovaných a do briliantu vybroušených článků, přesných jako vlaky Českých drah a úderných jako Parta Hic.

Čtenář předpokládá, že v redakci časopisu odpadá každodenní spěch, který s sebou zákonitě nese výroba deníků nebo rozhlasových zpráv, a o práci redaktora soudí, že je idylická, klidná, dobře placená a jednoduchá, neboť psát přece dneska už dokáže každý.

Realita ovšem je jako vždycky odlišná, neboť dovednost zplodit článek je specializací stejně obtížnou jako hrát na varhany nebo trefit lukem cíl, což obojí vyžaduje dar od boha a spoustu hodin cvičení, tedy schopnost, kterou bez nadání nenaučí žádná škola. Nepoučený čtenář také netuší, že nejhorší úloha v časopise je právě šéfredaktorská. Že totiž takto označovaná osoba nemá na růžích ustláno, ale naopak odpovídá za výsledný každoměsíční produkt nejen hlavou a penězi, ale všemi údy a zejména kompletním klubkem vibrujících nervů a sklerotickými změnami prorostlých cév. Je totiž s podivem, že každý měsíc skutečně časopis vyjde, navzdory všem protivenstvím, která se spiknou vůči uzávěrce a plánům dlouhodobým, střednědobým i krátkodobým, ačkoli ještě vteřinu před spuštěním rotaček není jeho podoba definitivní a už vůbec ne ve shodě s plánem.

Šéfredaktor – říkejme mu třeba Eda – si měsíc před uzávěrkou (a po odeslání předchozího materiálu do tiskárny) vymyslí, že příští číslo časopisu udělá promyšleně a beze spěchu a zaměří je… ehm… dejme tomu na… na zvířata. Eda – rozhodnuv - povolá redakční radu (obvykle složenou z různorodých individuí) a rozdělí následující úkoly: paní Kadeřavá napíše článek o cenách kočičích granulí, paní Pyšná o zvířecích nemocech, pan Kulička objede zoologické zahrady, zahraniční dopisovatel z Indie zpracuje pojednání o slonech působících jako domácí mazlíčci, pan Svinka nafotí pejsky v útulku a slečna Kousavá vybere čtenářský dotaz, cílený na zvířátka. Inu stane se a Eda stráví klidný týden, zálibně listuje posledním číslem vlastního časopisu, pročítáním a kritizování časopisů konkurenčních a posíláním mailů grafikovi se zadáním: "Najít roztomilého voříška na obálku." Asistentka Miluška si na plochu počítače stáhne z webu dovádějící koťata a interním rozhlasem se do všech kanceláří redakce přenáší po ráno veselé cvrlikání, kolem poledne nabuzující lví řvaní a po obědě něžné předení k dobrému zažívání. V pátek těsně před koncem pracovní doby přijde mail od grafomana Brčky, nabízející dvacetistránkový článek o porodech. "To je ale vytrvalec," pomyslí si s úšklebkem Eda, přílohu i s mailem bez přečtení smaže, vypne počítač a s klidem tvrdého, leč pracovitého šéfa odejde domů. Celý víkend stráví na lyžích, přemýšleje o úvodníku se zvířecí problematikou, a každého malého snowboardistu, který mu přejede přes drahocenné carvingové lyže, pro výstrahu vyfotí mobilem.

Počátkem příštího týdne se vše začne komplikovat. Kadeřavá sice dodá článek, ale namísto granulí v něm píše o kojení. Zoologické zahrady vyhlásí měsíční stávku a jejich ředitelé odmítnou hovořit se zástupci tisku. Fotografovi při pokusu o focení pejsánků vlkodavové rozkoušou objektiv a paní Pyšná sdělí šéfredaktorovi, že se jí zvířecí nemoci eklují, jelikož ona je dáma, a zadané téma rezolutně odmítne.

Šéfredaktor dští síru, rudne a dusí se vzteky. Aby katastrof nebylo dost, ozve se zahraničí dopisovatel z Indie, že potřebuje volno, neb je jeho dívka navzdory každodenně polykané hormonální antikoncepci těhotná, kteroužto zprávu ironicky doplní tabulkou, přehledně srovnávající druhy ochrany proti nedobrovolnému početí. Edovi se zvedne žaludek a pln znechucení opustí redakci.

Čas běží a šéfredaktor nemá ani článek, ani slovo, ba ani čárečku o divé zvěři, ačkoli na počátek dalšího týdne plánoval první verzi čísla, zato má z inzerce spoustu tematicky zaměřených reklam. Bojí se zvedat telefon a otevírat mailovou poštu, aby nemusel poslouchat a číst omluvy dalších redaktorů, špatné zprávy, nemoci či úmrtí. Pak kdosi zavolá a Edu se pokusí třetí infarkt, protože grafik dostal od svých dětí příušnice a dotazy čtenářů se jako na potvoru týkají potomků dětských, a nikoli zvířecích.

Tři dny po uzávěrce je šéfredaktor těsně před zhroucením, když zpozoruje, že asistentka na obrazovce počítače nahradila skotačící koťata nevinným batoletem. V ten okamžik Eda dostane spásný nápad a ve vteřině změní koncepci nejbližšího čísla: děti jsou přece naše radost, naše spása, naše budoucnost! Konečně se věci dají do pohybu: Miluška najde v odstraněné poště grafomanův článek, doplní ho o antikoncepční statistiku a ostatní příspěvky lze upravit, přeformulovat či nazvat tak, aby nějak souvisely s dětmi, zatímco hlásí grafik, že si lékař spletl příušnice s kopřivkou. Eda za šest minut napíše úvodník, v němž se to hemží dětmi hodnými i ďábelskými, plánovanými i proklínanými, čímž beze zbytku splnil jediný bod čtenářovy původní představy. A tak jakousi záhadou je opět číslo včas v tiskárně a pár dní poté v trafikách.

"To bylo naposled," hřímá Eda na zbylé členy redakce a odchází domů, aby se opil, seřval manželku a probudil v době, která dovolí střílet zaměstnance a zrušit tiskoviny. "Skvělé číslo," usměje se na něj soused ve výtahu. "I s tím snowboardistou na obálce. Někdy mi musíte o své práci všechno do podrobna povyprávět!"

(z cyklu Jak se co dělá)

Psáno pro Plzeňský literární život (č. 6/2013)