Letos je tomu 260 let od slavnostního vysvěcení kaple Narození Panny Marie (1752) v maličké obci Reisendorf, která byla v té době součástí okresu Šternberk na Moravě.

Dnes je původní obec Trhavice (Reisendorf) minulostí. Splynula s větší obcí Norberčany. Jinak je ale stále na svém místě. A její kaple má podivuhodný, ale zároveň docela smutný osud.

kaple Narození Panny Marie Trhavice

Když odcházel v roce 1947 z dnešních Norberčan (okres Olomouc) transport původních německých obyvatel, ohlédl se jeden ze starousedlíků tehdy samostatné obce Trhavice (Reisendorf) naposledy na jejich kapli, v níž se téměř po dvě století modlívali on i jeho předkové. V tu chvíli ten pohled jeho srdce nevydrželo. A tak se průvod na chvíli zastavil a sousedé poskytli svému spoluobčanu poslední službu. To byl také skutečně poslední pohřeb na malém hřbitůvku postupně vzniklém kolem kaple Narození Panny Marie v Trhavicích. Dnes byste ten hrob marně hledali. Nikdo v té době netušil, že odchodem z obce nebudou moci tito občané trhavičtí plnit slib, k němuž jejich předky přiměl v polovině 18. století Jan Poltzer z Trhavic.

Jan Poltzer byl docela obyčejný sedlák. Na tehdejší poměry zámožný, leč bohabojný a opravdu věřící křesťan. Těžce nesl, že jejich maličká obec Reisendorf, představující pouze 24 domů se 130 obyvateli, nemá stánek Boží. Alespoň malou kapli nám dovolte postavit, žádal v roce 1751 po olomoucké konsistoři. Náklady s výstavbou uhradím, sliboval.

Církevní otcové v Olomouci vítali zbožnou snahu sedláka Poltzera, přesto však měli obavy o budoucnost svatostánku v tak malé obci. Proto udělili svůj souhlas s podmínkou, že se všichni místní občané podpisem zaváží společně pečovat o kapli a že jejich závazek přejde na jejich děti a na děti jejich dětí. A tak se stalo. Všichni podepsali. V létě 1752 byla kaple dokončena a 2. srpna téhož roku ji vysvětil olomoucký světící biskup Karel hrabě Schärfenberg. Ve stejném roce dostala kaple Narození Panny Marie mariánskou výzdobu. Tu svěřili trhavičtí uničovskému malíři Ignáci Oderlickému. Ten odvedl vpravdě mistrovské dílo.

Odborná literatura je skoupá na podrobnosti o životě malíře Ignáce Oderlického, (26. 7. 1710 Uničov – 31. 3. 1761 Uničov), který je zařazován do skupiny malířů soustředěných kolem známějšího moravského barokního malíře Kryštofa Handkeho (18. 2. 1694 Janovice u Rýmařova – 21. 12. 1774 Olomouc). Handke byl Oderlickému nesporně vzorem, avšak malíř sám byl jakýmsi osamělým pěšcem bez kontaktů s uměleckým světem. Jeho přirozený umělecký cit se projevuje tam, kde má možnost volnějšího a progresivnějšího projevu – v našem případě jsou to nástěnné fresky. Ignác Oderlický je autorem fresek v kostele Narození Panny Marie v Novém Malíně a v kapli sv. Anny v Horním Městě u Rýmařova. Jeho dílem je také nástěnný hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie v Jeseníku nad Odrou. Další jeho malby najdeme v klenbě kostela Nejsvětější Trojice v Kopřivné, v presbytáři kostela sv. Jana Křtitele v Šumperku a v klenbě kostela sv. Barbory tamtéž.

Avšak skutečné unikátní dílo předvedl Oderlický v kapli Narození Panny Marie v Trhavicích v roce 1752. Klenbu vyzdobil trojrozměrným Korunováním Panny Marie, provázeným dvěma dvojicemi andělů. Nad kůrem pak vymaloval pět andělů s hudebními nástroji, v jejichž středu je anděl s tympány. Bůh nedopřál Ignáci Oderlickému dlouhého života a po jedenapadesáti letech pozemského života ho povolal k sobě na kůr nebeský. Jestli se musel dívat dolů na to, jak ničeno bylo jeho dílo mistrovské v Trhavicích, šlo o trest, který si tento rokokový zádumčivý lyrik rozhodně nezasloužil.

Kaple v obci Trhavice skutečně sloužila svému účelu a místní občané o ni pečovali s úctou a s láskou. K tomu také vychovávali své děti. Později vedle ní vyrostla malá márnice a prostor okolo kaple se stal malým hřbitůvkem. Když se z první světové války nevrátila desítka spoluobčanů, umístili trhavičtí vedle vstupních dveří kaple skleněnou desku s jejich jmény a fotografiemi. Ještě v roce 1955 kaple sloužila svému původnímu účelu. Dnešní starostka obce paní Marie Vališová vzpomíná, že když se v té době její rodina do Norberčan přistěhovala, sloužily se v kapli mše, chodilo se do ní na půlnoční, zvon vyzváněl, pouze se zde nepohřbívalo.

Jenže zde již nežili ti, kteří by se cítili být vázáni slibem sedláka Poltzera. V době poválečné nastala pro pohraničí doba značných pohrom a jejich důsledky se projevují v nejrůznějších podobách dodnes. Navíc za totality byla politika státu, pokud se drobných památek na venkově týče, zcela jednoznačná, byť nebyla oficiálně oznámena. V rámci boje proti tmářství (náboženství) opravovat církevní památky co nejméně, až docela zmizí. Proto sloužily mnohé církevní objekty jako sklady, dílny nebo byly tak zanedbané, až se staly opuštěnými a rozpadly se. Někdy se mi zdá, že ta "směrnice" proti tmářství zůstala v myslích některých lidí dodnes.

To byl případ kaple v Trhavicích. V době, kdy do ní začalo zatékat, "nenašli" památkáři pár tisíc korun na opravu střechy. Bohužel, radši za velice nepoměrně vyšší částky provedli transfer Oderlického výmalby. Jedna její část "zdobí" vstup do obřadní síně olomoucké radnice a druhá je v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci. V Olomouci si již nikdo nepamatuje, kde se ony části výmalby vzaly. Lidé si myslí, že zde byly odedávna. A kaple v Norberčanech byla tehdy tak odsouzena k zániku, neboť venkovský lid se nemá co modlit a tím pádem ani krásu maleb nepotřebuje.

Případ kaple v Norberčanech (Trhavice staly součástí Norberčan) vzbudil po roce 1989 zaslouženou pozornost a projevily se veřejné snahy o zachování odkazu sedláka Jana Poltzera. Jenže ouha. Nešlo o snahy o zachování odkazu, ale šlo o peníze. Například jedna opavská firma, která se halasně ujala opravy, kapli moc nepomohla. Vyfakturovala práce, které nikdy neprovedla, a podle zápisu památkářů zničili její pracovníci z památky, co se dalo. Vstupní dveře použili jako podklad pro jízdu zednickým kolečkem, vyvrátili kovové oplocení, spálili sanktusník, rozlomili neogotický kříž a práce smluvené zkrátka neprovedli. A tak byla trhavická kaple znovu odsouzena k zániku, protože se neuměla bránit lidské zlobě a ziskuchtivosti.

Vyprávění o přerušeném plnění slibu sedláka Poltzera a jeho spoluobčanů si na jaře 2002 vyslechli také studenti Arcibiskupského gymnázia z pražských Vinohrad. Ti přijeli do Nízkého Jeseníku v rámci projektu Nespanilé jízdy, občanského sdružení Vlastenecký poutník. Slyšeli a rozhodli se. Sami od sebe o prázdninách přijeli z Prahy na druhý konec Moravy znovu. Postavili si u nedalekého potoka stany a dva týdny čistili kapli. Obec jejich snahu přijala. Zajistila odvoz desítek valníků s rumiskem a občané včetně starostky jim sem tam i vyvařovali. Studenti kapli a její okolí dokonale vyčistili.

V roce 1943 se nad lesem za Trhavicemi zřítilo německé letadlo. Jeho zbytky jsou někde v lesní půdě. A trhavičtí šli a letce, jak jim velelo jejich křesťanské svědomí, pohřbili u zdi kaple. Vypráví se, že dávno po válce občas přijeli do Trhavic rodiče onoho mladého muže. Jen ze silnice při chůzi nenápadně zahlíželi k místu u stěny kaple, kde byl jeho hrob. Až ke kapli se neodvážili. Stejně po tomto hrobu nejsou na malém hřbitůvku žádné stopy. Roste tu jen malý modřínek, který sem zasadil právě před deseti lety profesor Zdeněk Lauschmann z Arcibiskupského gymnázia. On zde se svými studenty onoho roku 2002, kdy jsme si připomněli 250. výročí kaple Narození Panny Marie, v potu tváře pracoval. Modřínek má připomínat jejich brigádu. Práci, kterou částečně splatili dluh vůči odkazu sedláka Poltzera. Každý dopis z onoho vinohradského gymnázia končí otázkou – a co náš modřínek?

Později, v roce 2006 se ve vyklizeném bývalém svatostánku, leč pouze s torzem obvodových zdí, připomínajícími dřívější kapli, objevil Ing. Vladimír Novotný, takto generální ředitel a majitel jedné bruntálské firmy. Tohoto muže zaujal příběh trhavických a sedláka Poltzera, a také lekce pražských studentů. Díky jeho výrazné podpoře byla provedena generální oprava kaple i márnice. Kaple má dnes opět střechu a hrdě se tyčí nad okolím. V plánu je umístit zde muzejní expozici o historii desítek zlikvidovaných obcí Libavska.

Jan Poltzer nemohl tušit, že příběh jeho kaple bude podroben zkouškám, jejichž mechanismům by on i jeho spoluobčané nerozuměli. Žili v době, kdy nebyly žádné státy plné nacionalismu, společnost se nedělila na Čechy, Němce, Židy… Nerozděloval je ani jazyk mateřský či příslušnost stranická nebo snad dokonce klenutí nadočnicových oblouků. Žili těžce, ale mravně. Žili v pospolitosti, která si pomáhala a kterou spojovala víra v Boha i víra v člověka. Neboť, jak říkával svatý Aurélius, biskup hipponský, Civitas Dei (obec Boží) a Civitas terraena (obec pozemská) by měly být trvale propojeny.

Kaple Narození Panny Marie mohla být obnovena především proto, že prožíváme dobu, která se v mnohém tak trochu začíná podobat právě době Poltzerově. On a jeho druhové přijali závazek, jehož budoucí plnění v jejich současnosti nikoho nenapadlo zpochybňovat. Museli jsme udělat okliku na cestě, která nás zpět vrací na tu, kterou započal sedlák Poltzer tím, že se rozhodl část výnosů ze svých polí věnovat na výstavbu kaple. Podobně, jak to později učinili studenti z Prahy, Vladimír Novotný a mnozí další, nejen zde, ale i na mnoha místech v této zemi.

I podle stavu kaplí a kostelů poznáte je. I tak by mohla znít parafráze známého výroku o stromu a ovoci (Matouš 7-8).

Foto: http://www.znicenekostely.cz