Slovenský investigativní novinář Ján Kuciak se dočkal nejvyššího ocenění: zavraždili ho. Někomu vadil natolik, že riskoval konflikt se státní mocí. Každý stát má zákony a snaží se, aby je lidé dodržovali. 

Pokud jde o vraždu, vyvíjí stát zpravidla vyšší stupeň úsilí než v jiných oblastech kriminality. Kuciak tedy vadil hodně, vadil tak dalece, že si to někdo ve slovenském prostředí risknul.

Slovenská reakce byla chvályhodná – vypsaná odměna je milion eur. Dead or alive, tohle známe z kovbojek, v našich poměrech nebývá cena na hlavu vypisovaná. Němci vypsali odměnu dvou milionů říšských marek v souvislosti s atentátem na Heydricha. Za dobu svého života nepamatuju, že by byla takto veřejně cena vypsána. Je dobře, že se tak stalo. Slováci udělali správný krok správným směrem.

Mediální pozornost neprospívá kriminalistům v jejich práci. Tím hůř, když jde o kauzu, ze které lze vykřesat politické body. K případu se už vyjádřil kde kdo, u nás s výjimkou Miloše Zemana. Ten dává opakovaně najevo, že by bylo dobré novinářský stav vystřílet, navzdory tomu, že tím háčkem, jímž se v politice na sklonku éry komunistické totality, tehdy už s minimálním rizikem, zachytil, byl novinářský článek v Technickém magazínu o „ostrůvcích politické deviace“, čímž myslel JZD Slušovice Františka Čuby. Ale takový už on je, prezident, jehož si většina občanů zvolila.

Zpátky ke Kuciakovi. Slovensko se teď ocitlo možná v ostřejším ohnisku pozornosti, než by si kdy přálo. Nebude snadné zachovat chladnou hlavu. Jen to je dobře závěrem podotknout, že novinářské řemeslo se mírou rizikovosti přesouvá k řemeslu kaskadérů. Veřejný diskurs přejímají rozhorlení aktivisté.