Perestrojka sí. Mañana

Perestrojka nebyla dostatečně razantní na to, aby nastartovala zadřenou sovětskou ekonomiku. A nebude stačit ani na to, aby nastartovala ekonomiku kubánskou.

Kuba má po šesti desetiletích prezidenta, který se jmenuje jinak než Castro. Miguela Mariu Díaze-Canela Bermúdeze zvolil do formálně nejvyšší státní funkce minulý týden parlament (Národní shromáždění).

Osmapadesátiletý komunista v ní vystřídal o tři desítky let staršího Raúla Castra.

Socialismus, nebo smrt

Jeden z představitelů kubánské opozice, Hildebrando Chaviano, popsal agentuře Reuters nového prezidenta Díaze-Canela jako „pana Nikdo“. Fidel Castro, který vedl Kubu po půl století, podle něj „nevychoval žádného vůdce, pouze po sobě zanechal následovníky“.

Co očekávat od aparátčíka, který strávil svůj život ve službách castrovského komunismu na Kubě?

Ve svém inauguračním projevu Díaz-Canel slíbil „modernizaci ekonomiky a sociálního modelu Kuby“. Jenže bez jakýchkoli detailů. Zato neopomněl zdůraznit: „Zůstaneme věrni odkazu Fidela Castra.“ A řeč uzavřel po fidelovsku. Vztyčil pravici a se zaťatou pěstí vykřikoval revoluční hesla: „Vlast, nebo smrt! Socialismus, nebo smrt! Zvítězíme!“

Kdyby ale Díaz-Canel ve víře v revoluci přece jen zakolísal a podlehl liberálním svodům, dohlédne na něj seniorní revolucionář Raúl. Bratr El Comandanta Fidela pro jistotu zůstává šéfem komunistické strany. Na Kubě, obdobně jako v předlistopadovém Československu, to je klíčová pozice ve státě. Každé prezidentovo rozhodnutí bude podléhat Raúlovu schválení.

Castrismus bez Castrů

Kuba je relikt studené války. Státní ideologií na karibském ostrově zůstává marxismus-leninismus kombinovaný s nacionalismem. Souhrnně se tomu říká castrismus.

Komunisté si drží monopol na pravdu a politiku. Pronásledují a zatýkají své odpůrce. Pořádají manifestační volby, do kterých sami vybírají kandidáty, jejichž počet se rovná počtu křesel v Národním shromáždění.

Americká nezisková organizace Freedom House řadí Kubu do kategorie „nesvobodná“, mezi nejrepresivnější režimy světa. Upozorňuje, že odpůrce režimu pronásleduje, zavírá do vězení a zakazuje jim vycestovat.

V ekonomice se ale přece jen leccos změnilo. Aktuální Index ekonomické svobody, který sestavuje Heritage Foundation a který porovnává státy podle celkem deseti kritérií, mezi nimiž je třeba ochrana vlastnických práv, míra zdanění a svoboda obchodu, přiděluje Kubě index 31,9. Mezi americkými státy jí patří 31. (předposlední) příčka. (Česko je s indexem 74,2 třinácté v Evropě.)

Pro srovnání: V roce 2011, kdy se Fidel vzdal funkce generálního tajemníka strany a odešel do výslužby, byl index na hodnotě 29,2. Tehdy ještě byla Kuba v žebříčku amerických států poslední.

Takže zlepšení. Dá se tomu říct „mírný pokrok v mezích centrálně plánované ekonomiky“ („systema socialista“).

Dolary a turisté

Kubánská ekonomika se liberalizuje. Režim povoluje utažené šrouby. Opatrně, závit za závitem.

Jsou to vynucené změny. Centrálně plánovaná ekonomika se hroutí, a tak se jí komunisté snaží „odlehčit“ a zbavit se části zaměstnanců. Jen v letech 2010 a 2011 propustila stranovláda do soukromého sektoru přes půl milionu lidí.

„Kubánský model už nepracuje v náš prospěch,“ přiznal Fidel v roce 2010 v rozhovoru se zpravodajem magazínu The Atlantic.

Sám Fidel „liberalizoval“, povolil paladares, malé soukromé restaurace. Směli však v nich být zaměstnaní jen rodinní příslušníci majitele a maximální kapacita byla omezena na 12 židlí. Za Raúla tato a podobná drakonická omezení pro podnikání padla.

Podnikat na Kubě ale dodnes není med. Na licenci se čeká měsíce. A není jisté, zda ji dostanete. Zaměstnance si přitom nemůžete vybrat podle libosti, dodá vám je státní agentura, která také jejich práci daní, a to až 90 procenty. Agentura dohlížejí i na to, aby zaměstnanci nebyli vykořisťováni, byť mívají zpravidla lepší platové podmínky než zaměstnanci státu.

Soukromý sektor na ostrově se navzdory šikanózní byrokracii rozrostl. V jedenáctimilionové zemi v něm pracuje na 600 000 obyvatel. Většina z nich v turistickém ruchu. Kubu ročně navštíví kolem pěti milionu turistů.

Ostrov (ne)svobody zasáhly v posledních třech dekádách dvě těžké rány. Rozpad Sovětského svazu, který ukončil štědrou pomoc z Moskvy, a omezení dovozu levné „revoluční“ ropy z Venezuely. Nebýt turistů a dolarů od arcinepřítele za Floridskou úžinou, ekonomicky nesoběstačná Kuba by se sotva vyhnula krachu.

Aby se to nevymklo

Díaz-Canel a další „castrovci“ jeho generace mluví s obdivem o změnách v Číně, kde komunisté uvolnili (decentralizovali) trh a přesto si udrželi politický monopol.

Rozdíl mezi Čínou a Kubou je přitom propastný. Zatímco v Číně privátní sektor zaměstnává většinu pracovníků a vytváří přes polovinu HDP, na Kubě jen několik procent. Čínská ekonomika v minulých letech vykazovala dvouciferný růst, kubánská v dlouhodobém měřítku supí dvouprocentním tempem.

Proč se tedy kubánští komunisté nepokusili o stejně razantní reformy?

Scott MacDonald, hlavní ekonom Smith’s Research and Gradings, to vysvětluje jejich opatrností, neochotou podstupovat rizika: „Nepochybně mají na paměti názor Alexise de Tocquevillea, že nejnebezpečnějším momentem pro špatnou vládu je reforma. Oni (kubánští komunisté) mají před očima alarmující případ Michaila Gorbačova a Sovětského svazu.“ A nejspíš i velký třesk a pád komunistických režimů ve střední a východní Evropě.

Takže perestrojka v Karibiku ano – když už musí být. Ale jen na půl plynu, bez nebezpečné glasnosti a pod silným centrálním dohledem.

Jen aby se nám to, soudruzi, nevymklo.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce