16.11.2018 | Svátek má Otmar


KUBA: Odcházení revoluční pěsti

8.5.2018

Ernesto Guevara, řečený „Che“, onen „mozek“ kubánské revoluce, byl pro své ideály zavražděn v Bolívii, a v Latinské Americe je proto opředen nimbem mučedníka. Jeho sláva neslábne ani půl století od násilné smrti. Táhne tolik, až se stal výnosnou značkou kapitalistického podnikání textilem. Globálním obchodním brandem, čehož si všimla také věčně provokující česká hlava státu.

Dala se slyšet, jestli by nebylo bezva, kdyby měla mládež věčně na triku – místo navždy mladého partyzánského rozumáře – Miloše Zemana. Dějiny mu možná dají za pravdu, byť není zdaleka tak fotogenický jako legendární Argentinec a na krku mu visí o pár křížků víc. Nicméně nic není ztraceno, na „Olympu“ starých politických bohů přibývá volného místa. Třeba taktéž uctívaný Fidel Castro je již od předloni v Pánu, s jehož vatikánským zástupcem se ostatně v unipolárním světě smířil. „Srdce revoluce“, stvořitel hesla „Socialismo o muerte“, dotlouklo v požehnaných devadesáti letech a zůstavilo vládu svého o něco mladšího (i o něco méně slavného) bratra Raúla.

Životaběh ale nezastavíš a z veřejného dění se poznenáhlu stahuje také on. Odcházející revoluční „Pěst“ byla dle některých pověstí jen Fidelovým polorodým bratrem, nicméně jejich pouto zůstalo vždy pevné. Vpravdě neochvějné. Zakalené v bojích proti korupčnické i krvavé diktatuře Fulgencia Batisty, jejíž souručenství s mafiemi USA překračovalo všechny meze. Dokonce se možná promítlo do uspokojivě nevysvětleného atentátu na prezidenta J. F. Kennedyho. Zlikvidovaného před rozmachem války ve Vietnamu a záhy po smírně vyřešené karibské raketové krizi nebo invazním fiasku v kubánské Zátoce sviní.

Úspěšným levicovým povstalcům se na „ostrově svobody“ podařilo spojit vlastní nedemokratické zřízení s protiamerickým nacionalismem, vzestupem životní úrovně nebo podstatným zvýšením mezinárodní prestiže, vlivu a kontaktů Kuby. Také proto se v českém polistopadovém prostředí objevoval strategický záměr překrýt historickou paměť skvělých československo-kubánských vztahů. Média s politiky obvykle neochvějně kopírovali washingtonský pohled na „zadní dvorek“ USA, a tudíž ani nebylo zvykem uvádět, že se kubánský establishment těší relativně stabilní domácí důvěře. Navzdory zprvu mimořádným (hospodářským) potížím po rozpadu východního bloku.

Od konce studené války, kterou by dnes někteří chtěli křísit, uplynulo moře času. Takže když se nedávno konečně víceméně normalizoval vzájemný diplomatický poměr obou zemí, stálo by zato hledět ponejvíce dopředu. Nikoliv pořád tak pohodlně do minulosti. V ní ostatně samostatné Slovensko zastávalo vůči „perle Antil“ daleko racionálnější postoj než Česko, kde jednu ideologickou zaslepenost vystřídala zaslepenost druhá.

Jak je tomu však s vývojem na samotné Kubě, kde v čele národa poprvé od r. 1959 nestojí žádný Castro? Po konci druhého funkčního období mladšího, letos šestaosmdesátiletého Raúla byl v podstatě jednomyslně zvolen (nebo chcete-li určen) prezidentem jeho oblíbenec. Zasloužilý stranický funkcionář Miguel Díaz-Canel. Narodil se až po svržení Batistovy vlády, nicméně jako vzorný „syn revoluce“ slíbil držet linii „otců zakladatelů“. Čehož se nejspíše přidrží nejméně do okamžiku, kdy získá ten kus mocenského koláče, který dosud kontroluje „zasloužilá“ gerontokracie. Nejde o charizmatického řečníka, jenž by strhával davy atmosférou svých filipik, nýbrž o technicky vzdělaného technokrata s nezanedbatelnou vojenskou zkušeností. V jeho podání se patrně odehrají další ekonomicko-politické změny. Na prvním místě zohledňující opatrnost neboli vlastní dějinnou zkušenost, kam může vést zbrkle uskutečňovaná přestavba režimu.

Především hospodářské reformy jsou na Kubě nutné. Zásadní potíže činí třeba existence dvojí měny anebo malá produktivita práce. Nastolení významnějších změn se dá však očekávat, jak naznačeno, až po úplné generační obměně elit. Kolem jejího vedoucího představitele se však už pochopitelně rozběhla robustní PR kampaň. O Díazi-Canelovi tak víme, že místo armádní uniformy (v níž se Guevara ženil a Castrové bez ní skoro nedali ránu) obléká džíny, má iPod, zamlada byl mánička a oblíbil si Beatles, podporuje rovněž akademické svobody, je skromný, pilný, pracovitý, rozhodný nepřítel imperialismu a vůbec sympaťák.

Existují mezinárodní pozorovatelé, kteří věří, případně chtějí věřit, že vývoj v Havaně bude letos přelomem. Není to moc pravděpodobné. Pro nejbližší léta lze prognózovat hlavně obezřetnou kontinuitu. Hledání modu vivendi mezi tradicionalisty a technokraty, jakož i prohlubování spolupráce se (staro)novými spojenci. Mezi nejpřednější náleží po desetiletí Venezuela, s níž Kubánce spojuje hledání koncepce „socialismu 21. století“. O poznání těžší váhy než ekonomickou krizí zkoušený Caracas jsou pragmaticky expanzivní Čínská lidová republika či Ruská federace, jež se vcelku úspěšně pokouší o revizi dříve ztraceného postavení v zájmových regionech.

Obě mocnosti jsou opět pro Kubánce „zářivým vzorem“. Ukázkou společenské smlouvy, v níž se rostoucí životní úroveň občanů směňuje za loajalitu. Věrnost národoveckým režimům.

Text je rozšířenou verzí komentáře zveřejněného deníkem MF Dnes



Diskuse


počet příspěvků: 2, poslední 8.5.2018 08:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.