Někteří jásají, jiní jsou smutní, že na Kubě skončila šedesátiletá éra bratří Castrů. Pravda je ovšem jiná. Raúl Castro se sice vzdal prezidentství, mimochodem po několikerém drobném odkladu, ale stalo se tak, protože musel. Sám si nastolil laťku, když před deseti lety prohlásil a prosadil, že funkční období prezidenta bude nanejvýš dvě volební období po pěti letech.

Prezident není na Kubě nejdůležitější funkcí. Tamní ústava praví, že „komunistická strana je nejvyšší řídící silou společnosti a státu“. A Raúl Castro se rozhodl, že zůstane prvním tajemníkem, tedy v nejvyšší funkci, do příštích voleb, jež se mají konat v roce 2021. Pak se uvidí. Lze tedy konstatovat, že k žádné změně ve vedení země nedošlo, a pokud to někdo tak vnímá, pak se mýlí.

Ostatně i nový prezident Miguel Díaz-Canel Bermúdez, vybraný Raúlem Castrem a unisono schválený národním shromážděním, prohlásil, že mu půjde o kontinuitu dosavadní politiky státu. Ti, kteří v něm chtějí vidět člověka změn, zdůrazňují hlavně dobu, kdy vykonával funkci prvního tajemníka komunistické strany v rodné provincii Santa Clara. Připomínají, že tehdy nezvykle demokraticky na svůj úřad a dobu jezdil často na kole. A co víc, občas chodil po městě v krátkých kalhotách. Málokdo se však už zmíní, jak Miguel Díaz-Canel krutě potíral černý trh, k němuž se prostí Kubánci uchylovali, aby získali výrobky (hlavně potraviny), jež v plánovaném hospodářství na legálním trhu scházely. Můžu osobně potvrdit, že chodit v kraťasech je na ostrově velmi neobvyklé, a dokonce se v některých letech za tento způsob protestu zavíralo, zejména měl-li člověk nejen kraťasy, ale i sandály. Strávil jsem několik hodin na stanici milice v Batabanó, než mi uvěřili, že jsem jen cizinec, tlumočník najatý Pražskou informační službou na Mezinárodní festival mládeže, který si vyšel ve svém volnu na výlet.

Na Kubě za vlády bratří Castrů vznikla vrstva velmi pečlivě vybraných a v několika generacích prověřených obyvatel, kterým současný režim plně vyhovuje a bojí se změn. Nežijí sice v blahobytu, ale mají se lépe než ostatní Kubánci. Srovnání, jak známo, je pro míru spokojenosti vždycky důležitější nebo alespoň stejně důležité jako skutečná výše bohatství.

Donedávna se vedení Kuby nechalo inspirovat čínským příkladem. Soudruh Raúl se domníval, že pokud si komunistická strana udrží politickou moc, je možno uvolnit hospodářské otěže. Začalo se pomalu, nesměle. Byly povoleny malé rodinné restaurace, v nichž nesmělo být víc než, tuším, šest židlí, zemědělci směli prodávat přebytky svých plodin… Ale jako to bývá, závistivci a byrokraté, kteří spolehlivě fungují kdekoli na světě, mají-li příležitost, ztěžovali nákupy majitelům hospůdek, a ti neměli co nabízet hostům. Zemědělce nutili, aby sami prodávali plody své práce a nepoužívali kupecké (kapitalistické) prostředníky, takže lidé neměli čas pracovat na svých políčcích. Šlo o extrémní případy, ale suma sumárum, uvolnění se nepodařilo. Hlavním důvodem byl strach vedení země plně otevřít národní hospodářtví a taky skutečnost, že trh s jedenácti miliony Kubánců se nemůže srovnávat s trhem půldruhé miliardy Číňanů.

Co bude dál, nikdo neví. Možná to Raúl Castro prostřednictvím nového prezidenta zkusí znovu, trochu jinak. Určitě však bude nějaký čas pokračovat vláda Castrů, neboť pro vládnoucí vrstvu je důležitá kontinuita, a nikoli změna.