28.3.2024 | Svátek má Soňa


KUBA: Fidel Castro bez emocí

26.1.2009

Leden je letos padesátým výročím castrovské revoluce na Kubě. Revoluce, která proměnila perlu Karibiku v pokusnou laboratoř rozvášněných domácích revolucionářů a posléze sovětských soudruhů. Ale byl osudem Kuby komunismus? Málo se mluví o tom, co revoluci předcházelo, co ji živilo a z čeho rostla. Pojďme si některé události připomenout.

Revoluce, která v roce 1959 ovládla Kubu, nepřišla do demokratické společnosti, ani do kapitalistického nebo kapitalismu se blížícího systému. Kuba byla ve své předrevoluční době gangsterskou společností, kterou sužovaly a zároveň spravovaly různé zločinecké klany a skupiny studentských střelců. K jedné takové skupině patřil i Fidel Castro. Pikantní ovšem na celé věci je, že minulost Castrova rodu vůbec nepředjímala jeho budoucnost komunistického diktátora. Naopak. Castrův otec pocházel z Galicije ve Španělsku a patřil ke karlistickým milicím, tzv. regulares, tedy bojovým jednotkám konzervativních sil ve španělské občanské válce. Takové zajímavé zjištění dále umocnil historik Paul Preston šokujícím tvrzením, že generál Franco choval ke Castrovi hlubokou úctu a obdiv, což se zdá, vzhledem ke skutečnosti, že Franco se svými levicovými odpůrci během války neměl absolutně žádné slitování, téměř neuvěřitelné.

Castro ale skutečně ze začátku nebyl komunistou a ona neidentifikovatelná revoluční směs vzájemně protichůdných filosofií, kde hrál významnou úlohu syndikalismus podbarvený národoveckými hodnotami, tak blízký španělské Falanze, což všechno byl amalgám, který bychom mohli nazvat kubánskou revoluční ideologií, možná vysvětluje ta více než přívětivá slova antikomunistického generála na adresu pozdějšího guru zavádění sovětských pořádků na Kubě. Musíme se ovšem vrátit k roku 1898.

Jak je známo, v roce 1898 porazily americké síly španělskou armádu ve válce, jejíž příčiny nebyly dodnes uspokojivě vysvětleny a u níž se už tehdy spekulovalo o tom, že potopení americké lodě v havanském přístavu bylo dílem americké provokace. Kuba se vymanila z tehdy se již stejně rozpadajícího španělského koloniálního panství a rychle nastoupila cestu výrazné orientace na USA a postupného přibližování, které mohlo vyústit v pozdější začlenění Kuby jako jednoho ze států federace. Počítalo se s analogií Portorika, později alespoň se situací Kanady.

Události nabraly rychlý spád, a to zcela jiným směrem. Přitom v poklidných meziválečných letech nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo k dojít razantnímu obratu a postavení se Kuby proti svému spojenci a živiteli – Spojeným státům. V roce 1924 dosahovaly dosavadní americké investice na Kubě čísla 1,2 miliardy dolarů, Kuba dovážela 66% veškerého zboží z USA, 85% veškeré domácí produkce (převážně cukru) zase do Ameriky vyvážela. Podle Jones - Costiganova zákona Spojené státy nakupovaly kubánský cukr za zvýhodněné ceny. Kuba, karibský ráj, plný temperamentních lidí a dobrého rumu, ovšem nemohla z hlediska hospodářství příliš mnoho co nabídnout. Průmysl téměř neexistoval, vyjma rozvinutého cukrovarnictví. Těžko si představit, že Kuba jako samostatný stát mohla dost dobře obstát v dravé konkurenci dvacátého století. Status, kdy byla v podstatě nezávislou zemí, ale bilaterálními smlouvami úzce provázána se světovou mocností, která nad ní držela patronát, jako v tomto případě se Spojenými státy, byl pro tuto karibskou ostrovní zemi požehnáním. Přesto mělo dojít ke zvratu.

Stíny perónismu

Co pozitivního vykonala ekonomická spolupráce a americký patronát, bylo během několika let potlačeno lidskými emocemi a po léta skrývanou protiamerickou nenávistí Hispánců, z nichž mnozí se nedokázali smířit se ztrátou Kuby. Pod vlivem sociálních a národních revolucí v Jižní Americe, z nichž se později stala jakýmsi vzorem Perónova revoluce v Argentině, se začal i Kubou šířit antiamerický duch, který začal pomalu, ale jistě vliv Spojených států podlamovat.

Americká zahraniční politika se od roku 1823 řídila tzv. Monroeovou doktrínou, podle které měly mít Spojené státy dozor nad celou západní polokoulí. Ani doba druhé světové války pozici USA na Kubě neoslabila. Jiné starosti, které Spojené státy v té době měly, ovšem připravily půdu právě pro nástup revoluce, která jejich pozici ve finále definitivně smetla.

Přitom ještě v roce 1933, kdy byl Fulgenciem Batistou svržen diktátor Machado, tehdejší americký velvyslanec Sumner Welles, vyděšen „ryze komunistickým“ myšlením Batistových vzbouřenců, žádal svou vládu o vyslání bitevních lodí k pobřeží Kuby. Pochopitelně je na místě ptát se, zda Batistu, který byl později nazýván „gaunerem, ale naším gaunerem“, považovat za skutečného vládce tohoto ostrovního státu. Ve čtyřicátých a padesátých letech se Kuba stala radikální gangsterskou společností. V letech 1940-1944 Batista sice byl oficiálním prezidentem, ale často vládl prostřednictvím jiných. V roce 1944 se k moci dostal jeden z radikálních studentů, Ramón Grau, který se ovšem spíše než o vládnutí a politiku zajímal o ženy. Míra korupce dostoupila takové úrovně, že v roce 1952, kdy se moci opět chopil Batista, nebylo naděje na nápravu. A Amerika nezasáhla, protože své pozice v latinské a středoamerické oblasti postupně ztrácela.

Kubu tehdy naplno ovládly pouliční války gangů. Na univerzitní půdě se běžně řešily problémy střelbou. Policisté a jejich šéfové byli nezřídka nejobávanějšími padouchy. Odpůrci násilnických studentských a dělnických hord, které pochodovaly ulicemi a zaštiťovaly se podivnou směsí výkřiků, jaké odkazovaly současně na Hitlera, Lenina, Marxe i Peróna, byli sami násilníci a gangsteři. A v tuto tuto chvíli přišel na scénu muž jménem Fidel Alejandro Castro Ruz.

„Le hora es de lucha!“

Castrova šance na vlastní zviditelnění přišla v roce 1951, kdy se zastřelil Eduardo Chibás, jeden z představitelů ozbrojených skupin, zanechávaje po sobě prázdné křeslo idealistického vůdce. Castro však o sobě dával vědět už předtím. Byl několikrát obviněn z násilných činů, jednou se účastnil velmi ostré přestřelky s kubánskou policií, byl obžalován z vraždy kubánského ministra sportu. V roce 1947 se účastnil „invaze“ do Dominikánské republiky, organizované jednou „akční skupinou“, a následujícího roku se měl zaplést do krvavého masakru v Bogotě, kde údajně měl pomáhat podněcovat nepokoje, kterým padly za oběť bezmála 3000 lidí.

Po smrti Chibáse se ale okamžitě moci chápe opět Batista. Castro tedy odchází do hor, kde pod heslem „la hora es de lucha!“ (nastal čas bojovat!) pomáhá organizovat odpor. S pouhými cca 150 pistolníky. Nastal boj o Kubu, ve kterém začaly opět vyvíjet aktivitu Spojené státy. Dlužno dodat, že zde Američané asi poprvé provedli to, co bude jejich zahraniční politiku provázet celé dvacáté století. Podporovali a vyzbrojovali jednu stranu konfliktu, aby se proti ní za několik stavěly jako proti úhlavnímu nepříteli.

Ve vztahu Ameriky ke Kubě došlo k přehodnocení dosavadní podpory Fulgenciu Batistovi. Vzhledem k napjaté a nejisté situaci, kdy Kubu, ostrov, z něhož je to několik málo kilometrů k pobřeží Spojených států na Floridě, se zdála „povstalecká armáda“ Fidela Castra určitou nadějí na stabilizaci situace v regionu.

Castro se stává miláčkem amerických médií. Herbert Matthews z deníku New York Times dokonce označuje Castra za „T.E. Lawrence karibské oblasti“. Earl Smith, který je roku 1957 jmenován tamějším americkým velvyslancem, dostává z Washingtonu instrukce, aby všemi prostředky řídil Batistův pád. Smith po několika týdnech pobytu na Kubě prohlédne a promptně informuje Washington o tom, že není možné s Castrem vést jakýkoli dialog. Je ale dávno pět minut po dvanácté. Amerika vyzbrojuje Castrovy povstalce, jejichž bojové akce a „válečné operace“ jsou spíše propagandou pro kamery. Důkazem je, že při protibatistovské ofenzivě v létě 1958, která byla nazvána „největším střetem celé války“ padne pouhých 40 povstalců. Che Gueavara k tomu výstižně poznamenal: „Přítomnost zahraničního novináře pro nás byla důležitější, než samotné vojenské vítězství.“

Americkou politickou reprezentaci ve vztahu ke Kubě tehdy podryla nejednotnost. Rozličné politické frakce podporovaly obě znesvářené skupiny zároveň. Když se na chvíli zdálo, že by mohl převážit proticastrovský kurz, který navrhoval Earl Smith, a Amerika se pokusila ke konci roku 1958 ustanovit novou kubánskou vládu bez Castra, zapomněla předem informovat Batistu. Ten ale tím, že v lednu odstupuje, kříží Spojeným státům plány a otevírá povstalcům prostor.

Brzy po převzetí moci se Castrovi podaří odzbrojit konkurenční odbojové skupiny, které taktéž bojovaly proti Batistovi, a během několika týdnů výrazně upevňuje moc. Následují dekrety rušící politické strany, odložení voleb, které později vede k jejich úplnému zrušení, podivná úmrtí opozičních soudců a přijetí „základního zákona republiky“, který uděluje vládními kabinetu legislativní moc. V této době také dochází k přijetí marxisticko-leninské ideologie. Kuba nemá jinou možnost. Potřebuje „patrona“. A když je vyhnána Amerika, stává se patronem Sovětský svaz, který Kubu později využije jako letadlovou loď a pokusí se výrazně zvrátit strategickou situaci během studené války ve svůj prospěch. Ale to už je jiná kapitola.

Literatura ke studiu:
Chalupa, Petr. 2002 Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: Akademické nakladatelství CERM.
Johnson, Paul. 2008. Dějiny 20. století. Praha: nakladatelství Leda.
Preston, Paul. 2001. Franco. Krvavý diktátor, nebo spasitel Španělska? Praha: BB Art.