Možná to někoho překvapí, ale svou „vědeckou“ dráhu jsem začínala jako botanik. Tedy abych byla přesnější, moje bakalářská práce se týkala flóry Sovinecka, kraje, který nade vše miluji. Po ne zrovna vydařené obhajobě jsem začala vymýšlet, jaké téma si zvolit na svoji diplomovou práci. Nabízelo se více možností, ale nakonec jsem se rozhodla právě pro studium křečka polního. 

Hlodavci mi byli sympatičtí, a speciálně křečci mi učarovali roztomilým vzhledem a nebojácnou povahou. V té době jsem měla přítele, který byl vášnivým radioamatérem, a já nadšeně hltala všechny informace týkající se jeho koníčku. Takže i moje představa o metodě sledování křečků byla jasná – chtěla jsem dělat telemetrii. Záhy jsem přišla na to, že křečci jsou tak zajímavá zvířátka, že by se mi po odchodu z univerzity po nich stýskalo. A tak jsem se přihlásila na doktorát a křečkům se věnuji téměř „na plný úvazek“ :-)

Asi by vás zajímalo, jakými způsoby se dají křečci sledovat, abychom si o nich vytvořili zhruba takový obrázek, jaký jste si mohli vytvořit vy při čtení příběhů Z deníku křečka. Některé informace pocházejí ze starších zdrojů, kdy se křečci zkoumali v laboratorních podmínkách, a otázkou zůstává, zda jsou tyto informace platné i v přírodě. Proto, prosím, nepovažujte deník křečka za něco stoprocentně pravdivého. Ačkoli je křeček polní dnes už vzácným druhem, nevíme o něm zdaleka všechno.

Metod sledování je spousta. Téměř v každé zemi, kde se křeček ještě vyskytuje, je nějaký výzkumný tým, a každý z nich používá trochu jiné metody. Já vás zkusím stručně seznámit s tím, co děláme u nás.

Když se mládě poprvé vydá ven z nory, je tak malé, že se vejde do dlaně...

Základem všeho je tzv. metoda zpětného odchytu. To je to, co jsme prožívali s křečkem Křečkem v sedmém díle. Odchytu, který se provádí zhruba jednou za měsíc, předchází vždy prohledávání polí a zaznamenávání nalezených nor. Jak jste si mohli všimnout, ani vědci nejsou neomylní a skutečně se může stát, že nějakou noru přehlédnou (třeba když je v nepřístupném terénu). Většinu ale naleznou, nachystají k norám pasti a druhý den ráno je jdou vybrat. Křečci, kteří se chytí, dostanou podkožní čip, stejný, jako dostávají zvířata u veterináře. Kromě toho se zaznamenává jejich pohlaví, hmotnost, délka a další věci. Podle toho, kolik se při následujícím odchytu chytne jedinců s čipem a jedinců bez čipu, se dají vypočítat nejrůznější odhady velikosti celé populace. Máme tedy neustále představu o tom, kolik asi křečků se na námi zkoumaném území vyskytuje.

Určitě si dokážete představit, že se dá zjistit plno dalších věcí z toho, jak který jedinec vyrostl, kolik se v jakém roce chytlo mladých a dospělých jedinců, kolik samců a samic… Je toho obrovské množství a díky tomu, že na naší lokalitě probíhá výzkum křečků už téměř patnáct let, je pořád co objevovat. Tím také trochu odpovídám na otázku, co dělají „křečkovýzkumníci“ v zimě, když jdou křečci spát. Je to jednoduché – přes léto se data sbírají, přes zimu je pak čas je analyzovat, zamýšlet se nad nimi a navštěvovat konference.

S čipováním zvířat souvisí i další metoda. Říkáme jí metoda automatické registrace. Znamená to, že na vybraných východech z nor je umístěna kruhová čtečka čipů a záznamník, který si ukládá data o tom, v kolik hodin východem prošel který jedinec (zařízení nám samozřejmě zaznamenává jen očipované křečky). Z toho potom zjistíme, ve kterou denní dobu jsou křečci nejaktivnější, kdo využívá kterou noru a podobně.

A tohle je čtečka čipů nasazená na východu z nory. Zaznamená každého...

Telemetrie, kterou jsem se zabývala kvůli diplomové práci, zase obnáší připevnění malinkých vysílačů na obojky, které se dají křečkům kolem krku. Zvířátko pak běhá po poli s obojkem, aniž by cokoli tušilo, a člověk běhá nenápadně za ním s přijímačem a směrovou anténou a zjišťuje, kde křeček zrovna je, ve které spí noře, do jakých plodin se chodí najíst, kdy je aktivní, případně kde a proč uhynul.

V tomto roce jsem si vzala dobrovolně na starost ještě jednu metodu, kterou dříve používali studenti, kteří už dostudovali nebo s výzkumem křečků skončili. Fotopasti. Jedná se o kamery reagující na teplo a pohyb – podle toho, jak si je nastavíme, pořizují fotky nebo videa. Spustí se v okamžiku, kdy se před ně dostane nějaký živočich. Ano, třeba i kolemjdoucí člověk. Možná jste slyšeli o tom, že fotopasti jsou s úspěchem využívány např. při monitoringu vlků, rysů a medvědů. Ale nevěřili byste, jak skvěle se s nimi dají „šmírovat“ i tak malá zvířata jako křečci! Jsem opravdu nadšená. A pokud budete chtít, na některé z příštích zvířetnických setkání připravím sestřih videí z fotopastí, ze soukromého života křečků. Možná tam najdu i nějaký příběh a bude z toho krátký film! :-)

Díky za přízeň a za to, že se vám deník křečka tak líbil! A už teď můžu slíbit další seriál, ne o divoce žijícím zvířeti, ale taky s přírodovědnou tematikou. Těšte se, protože já už se taky těším!

Tohle je dospělý křeček brzy na jaře. Nedávno se probral ze zimního spánku.

Tady je první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý a osmý díl.

Foto: autorka. V galerii (na proklik) je devět fotografií se zajímavými popisy!