Léto se pomalu začalo chýlit ke konci a já věděl, že zase přijde zima. Přestával jsem myslet na samice a začínal jsem se soustředit na to, abych měl dost zásob. Nic už mě nemohlo překvapit. Ani setkání s cizími křečky, ani sklizeň, prostě nic. Znal jsem dokonale svoje pole, věděl jsem, co kde roste a kde mám jaké sousedy. Opatrnost mě nepřešla, ale po mnohých střetnutích s jinými zvířaty i s lidmi jsem byl sebevědomější. Připadalo mi, že už znám celý svět.

Do pasti vědcům jsem se chytil jenom jednou. Podruhé mě už nenašli, ani se u mojí nory nikdy neobjevila ta klec, do které jsem prvně vlezl. Asi o mojí noře nevěděli. Byl jsem rád. I když, ta slunečnicová semínka taky nebyla k zahození. Vlastně nevím, jestli bych do té pasti nešel znovu. Možná ano. Ty dobroty za to stály.

Každý večer jsem vycházel sbírat zásoby. Dny se zkracovaly a noci začínaly být chladnější. Měl jsem už v polích předem vyhlédnutá místa, kam jsem se pro potravu stále vracel. Spižírna se začínala pěkně plnit a já byl spokojený. Uměl jsem se hbitě proplétat mezi stébly plodin, běhat po strništích i oranisku. Trochu jsem během léta zhubnul, protože nebyl na jídlo čas, když jsem navštěvoval samice. Takže jsem se snažil to na podzim dohnat. Ale hlavně jsem si potřeboval udělat pořádné zásoby na zimu. Slyšel jsem příběh o křečkovi, který neměl žádné zásoby a nedokázal proto usnout zimním spánkem. To se mně stát nemůže!

Zase jsem si začal dělat zásoby na zimu.

Byl jsem překvapený, jak mě to neustálé nošení potravy v lícních torbách do nory dokázalo unavit. Uvědomoval jsem si, že už nejsem nejmladší, ale bylo mi to vlastně jedno. Hřál mě ten pocit, že jsem předal svoje geny. Že už někde pobíhá spousta mých vlastních potomků, kteří jsou stejně tak stateční a urostlí jako já. A že tihle moji potomci budou mít na jaře zase svoje potomky, a to už budou moje vnoučata. A zase budou všechna určitě tak pěkná, odvážná a sebevědomá jako já. A pak budu mít ještě pravnoučata a prapravnoučata a praprapra… Všechny ty další generace křečků na mých polích budou mít něco ze mě.

Zhodnotil jsem, že mám spižírnu dostatečně plnou, zrovna když začaly být večery až příliš chladné. Hnízdo jsem měl tentokrát vystlané jen suchou trávou, protože svůj oblíbený igelit jsem nikde v dosahu nenašel. I tak tam ale bylo příjemně měkce a útulně. Ustlal jsem si svůj pelíšek, zkontroloval zásoby, zahrabal hlínou východ z nory a zavrtal se do voňavého sena. Než jsem usnul zimním spánkem, znovu jsem si vzpomněl na všechny ty křečky, co jsem zplodil, a spokojeně jsem zavřel oči.

Cítil jsem se před zimou zesláblý, ale spokojený.

Dokončení příště.

Originální ilustrace: autorka

Tady je první díl, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý a sedmý díl.