V našich poměrech je to novum. Představme si ale, že to bude trvat týden, půl roku, rok. Bude to trvalý jev. V záchytném zařízení - je to v podstatě, s odpuštěním, koncentrační tábor – jsou migranti, kteří mají být vráceni do země, ve které byli zaznamenáni, převážně do Maďarska.

Copak asi bude následovat, i kdyby se je podařilo do Maďarska vrátit? Jsou to přece lidé, kteří měli dost kuráže, aby se dokázali prodrat z Afghánistánu, Sýrie a Iráku, a to za podmínek, jaké si nedokážeme představit. A navíc, co s nimi mají dělat Maďaři?

Toto, co se děje,  se nemůže stát trvalým jevem. Dochází k nečekanému paradoxu. Rýsuje se nový cíl Evropské unie. Po létech planého snažení o integraci zde vyvstávají jasné kontury: je třeba, aby Evropská unie začala fungovat jako stát. Musí mít své hranice, ty musí být střeženy. Uvnitř hranic musí panovat zákony a všichni, kdo jsou uvnitř, jsou povinni ty zákony dodržovat. Musí mít silové prostředky, jak toho dosáhnout. Vidina evropské armády začíná nabývat reálných kontur. Musí to být ozbrojené těleso, které dokáže hranice Unie ubránit.

To jsou reálné požadavky a jakmile je takto postavíme, jaksi blednou debaty proevropských fundamentalistů a klausovských eurožroutů. Ideologie končí, začíná realita. I kdyby žádná Evropská unie nebyla, cosi jako obrana kontinentu vzniknout musí.

I to je jeden z motivů vzniku státnosti: tlak zevně. Velmi paradoxně by se mohlo snadno stát, že rostoucí nervozita a nárůst počtu incidentů, jako jsou ty poslední z tábora v Bělé, mohou podpořit evropskou integrační myšlenku. Už to nebude levicové idealistické blouznění, ale nutnost vyvolaná okolnostmi.

Vytvoření řádně střežené vnější hranice je nutnost, kterou může přehlížet jen slepec.