Skupina senátorů se obrátila na Ústavní soud ve věci protikuřáckého zákona. Jejich naděje, že soud zákon zruší, padla. Ústavní soud zákaz podržel. Námitky má jen proti drobnostem, jako že se nesmí prodávat alkohol při akcích určených převážně dětem. Kdo stanoví, co je to převážně dětem? 

Dále pak zrušil zákaz pití alkoholu při činnostech, při kterých může člověk ohrozit sebe sama. Rozumně usoudil, že ohrozit sebe sama lze prakticky kdykoli při čemkoli. Zároveň ale dal ústavní soud prostor k případnému dalšímu projednávání této problematiky.

Je to zajímavá kauza – z hlediska rozhodovacího procesu. Zabývá se jí parlament, tedy poslanecká sněmovna a senát. Názorové střety tu jsou veliké, padlo několik protichůdných, ale i vzájemně se doplňujících návrhů. Pořád je otevřená možnost, že by vznikly jakési kuřárny oddělené od zbytku podniku. V Rakousku taky měli protikuřácký zákon a hodně ho zmírnili a teď se proti jeho zmírnění protestuje.

Zdánlivě by v této věci bylo ideální referendum. Každý příčetný občan ví, co je to kouření, a je schopen si na věc učinit názor. Navíc se každého týká, ať proto, že sám kouří, anebo proto, že ho kouření jiných lidí obtěžuje a ohrožuje. Tady se ta volba ano nebo ne nastaví velmi snadno.

Jenže pak referendum rozhodne a už nemůže žádný proces pokračovat. Jednoznačnost rozhodnutí a spadne klec, dál vlak nejede. Britové těsnou většinou rozhodli pro brexit na základě emocí a pod vlivem lživých argumentů a teď jen s obtížemi manévrují ze šlamastyky ven. Jenže co se stalo, nejde napravit. Nějaké protireferendum nepřipadá v úvahu.

Právě tato nezvratnost rozhodnutí je jeden z hlavních argumentů proti referendu jako údajně vyššímu stupni demokracie. Kolem tradičního parlamentního hádání, někdy směšného, jindy pobuřujícího, je vždycky rozruch a hněvání… ale zaplaťpánbu za něj.