19.10.2018 | Svátek má Michaela


KOSMONAUTIKA: Osmdesátým sedmým byl Remek

6.3.2018

Na podzim 1977 jsem pobýval v Moskvě, pořizoval rozhovory s vědci a kosmonauty pro Mladou frontu. Věděl jsem, že ve Hvězdném Městečku se připravují k letu do vesmíru dva naši letci.
Požádal jsem svého kamaráda Slávu Golovanova, kosmického reportéra deníku Komsomolskaja pravda, aby se pokusil dojednat moji návštěvu. Sláva zavolal generálu Šatalovovi, veliteli kosmonautů, který sám pobýval nahoře třikrát: „Voloďo, můžeš dát souhlas k návštěvě mého kolegy Pacnera u jejich kosmonautů ve výcviku. Znáš ho, dělal s tebou několikrát interview.“

„Ale my k nim novináře nepouštíme.“
„On jim chce dát své knihy o kosmonautice.“
„Tak on není jenom novinář, ale spisovatel. To je něco jiného. Ty knihy by mohly podpořit jejich morálku.“
Za dva dny mne vezl Sláva do Gagarinova střediska pro výcvik kosmonautů. Šli jsme na balkón haly s trenažéry. Pod námi byly makety lodi Sojuz a orbitální stanice Saljut. Vybavení se příliš nelišilo od toho, co jsem viděl v devětašedesátém v Johnsonově středisku NASA v Houstonu.
Oba kandidáti, Vladimír Remek a Oldřich Pelčák, ochotně vyprávěli o přípravě k letu, oba byli nadšeni, že se dostali do výcviku. Ale bylo cítit, že jsou soupeři – poletí jenom jeden.
Podrobnosti z těchto rozhovorů jsem otiskl až za půl roku, když Remek odstartoval. Sověti nepřipouštěli, aby novináři seznamovali veřejnost s kosmonauty dřív, než se dostanou do vesmíru.

Pokusy československých vědců

Vladimír Remek a Alexej Gubarev

Vladimír Remek a Alexej Gubarev

Sojuz 28 s Rusem Alexejem Gubarevem a Vladimírem Remkem vypustili z kosmodromu Bajkonur ve čtvrtek 2. března 1978. Mířili k orbitální stanici Saljut 6, kde přebývali Jurij Romaněnko a Georgij Grečko. Pobudou tam necelý týden.
V pátek se loď po jednodenním samostatném letu spojila se stanicí a dvojice přešla na její palubu. Poprvé dostala základní posádka Saljutu krátkodobou návštěvu – bylo to umožněno tím, že stanici vybavili dvěma přistávacími uzly.
Remek měl od začátku hodně práce. Hned po tom, co se usadil na stanici, musel spustit biologický experiment Chlorella I. V budoucnosti by se řasy měly stát součástí umělého koloběhu života na planetoletech směřujících k Marsu a dále. Zahájil pokusnou krystalizaci látek ve stavu beztíže. Předpokládá se, že v mikrogravitaci bude možno vyrábět unikátní materiály a farmaka bez příměsi nežádoucích látek; u léků by to znamenalo, že by neměly vedlejší nepříznivé následky.
V dalších dnech zkoušeli kosmonauti dva československé lékařské přístroje, které měly umožnit větší komfort na oběžné dráze. Oxymetr zjišťoval změny zásobování tkání kyslíkem, které vznikají vlivem stavu beztíže. Katatermometr měl zase napomoci určit, nakolik člověk může udržovat v kosmu potřebnou teplotu, aniž by se přehříval a potil, anebo zase aniž by se nachladil.
Všechny tyhle experimenty byly unikáty, které vymysleli českoslovenští vědci. Nicméně patřily do širšího programu výzkumů a získané závěry byly jenom kamínkem do celkové mozaiky poznání.
Dlouhé hodiny strávil Remek u okna a pozoroval zemi pod sebou. Tohoto pohledu se nemohl nabažit – stejně jako ostatní návštěvníci vesmíru.

Rozpačitá čeština z vesmíru

Všichni kosmonauti museli denně dvě hodiny cvičit, aby si jejich organismus příliš nezvykl na stav beztíže. Platilo to i pro návštěvníky. Přesto trpěl Remek v prvních hodinách „kosmickou nemocí“ spojenou s nevolností.
V sobotu, třetí den letu, se konala tradiční palubní tisková konference. Operátor z řídícího střediska Remka vyzval, aby mluvil česky. Kosmonaut však těžko hledal česká slova, navíc mu kolegové napovídali rusky – první čeština z vesmíru zněla dost rozpačitě a přerývavě.
Ovšem nebyla to jeho vina. Žil v ruském prostředí a žádost o vyprávění v češtině ho zaskočila. Navíc ještě úplně nepřekonal žaludeční nevolnost.
V pátek 10. března, po devíti dnech letu, Gubarev a Remek přistáli na obvyklém místě v Kazachstánu.
Remek patřil k prvním kosmonautům, kteří se po návratu svěřili lékařům s obtížemi stavu beztíže. Ostatní mlčeli – obávali se, že kdyby je vyzradili, příště už nepoletí. Jemu bylo jasné, že podruhé se nahoru nepodívá. Tím přispěl k objasnění těchto potíží.

Proč právě Remek?

V létě 1976 nabídla sovětská vláda zemím, které byly pod její kontrolou, aby našli letce, kteří by se mohli vypravit na jejich strojích do vesmíru.
V pražském Ústavu leteckého zdravotnictví vyhledali podle výsledků každoročních prohlídek pilotů nejzdatnější – bylo jich 24. Tuto skupinu pozvali k důkladnému vyšetření. Nakonec z nich vybrali osm. V říjnu přiletěla do Prahy skupina sovětských lékařů vedená kosmonautem Vasilijem Lazarevem. Všech osm uznala schopných, ale další výběr ponechala na českých kolezích: „Pošlete k nám jenom čtyři mládence.“
Plukovník dr. Antonín Dvořák, předseda stálé lékařské komise, odletěl v listopadu do Moskvy se čtveřicí: Ladislav Klíma, Oldřich Pelčák, Vladimír Remek a Michal Vondroušek. Sovětští lékaři a instruktoři vybrali Pelčáka a Remka.
Intenzivní přípravu zahájili oba dva ve Hvězdném Městečku 6. prosince 1976. Současně s nimi se chystaly i dvojice z Polska a NDR. První měsíce trávili kandidáti studiem teoretických předmětů. Následoval nácvik na trenažérech a cvičení na přežití v nepříznivých podmínkách – na moři, v pustinách a podobně.
Když v květnu 1977 složili první zkoušky, nadřízení jim přidělili partnery pro případný let. K Pelčákovi přišel Nikolaj Rukavišnikov, civilista, kosmický konstruktér. Remka dali dohromady s plukovníkem Alexejem Gubarevem.
Při závěrečných zkouškách na trenažérech prošly obě dvojice. Avšak podle Sovětů byli Gubarev a Remek přece jenom o něco lepší.
„Velkou předností Remka byly výborné psychofyziologické předpoklady, z kandidátů byl nejlepší,“ hodnotil jej Dvořák. „Také při laboratorních testech, kdy pracoval pod časovým tlakem, byl nejlepší. Rovněž intelektuálně stál na špici. Byl odolný proti zátěžím a proti dráždění vestibulárního aparátu. Měl však nadváhu a trpěl vazomotorickou rýmou. Pelčák patřil k nejzkušenějším pilotům z řad kandidátů. Měl velmi dobré psychické vlastnosti. Při zátěžových zkouškách byl většinou nadprůměrný. Ale jeho ostrozrakost byla trochu snížená, výsledky testů se pohybovaly na dolní hranici přípustnosti.“
Dodnes spekulují někteří lidé o tom, že Remek měl protekci – jeho otec generál byl velitelem československého letectva. Důkazy pro to však chybí.

Z kosmonautů pacifisté

Vladimír Remek

Vladimír Remek

Mluvil jsem s Remkem po jeho návratu mnohokrát, také jsem s ním otiskl několik interview.
Co mu utkvělo natrvalo v paměti? „Nejsilnějším pocitem byl dojem z fantastického týmu a týmové spolupráce, která klapala. A klapala se vším všudy a výsledkem bylo, že se tehdejší Československo opravdu stalo třetí zemí světa ve vesmíru a že já osobně jsem se stal kosmonautem a mohl jsem být u toho.“
Mnozí kosmonauti najednou pocítili po přistání odpovědnost na Zemi a lidstvo, stali se z nich pacifisté. Remek nebyl výjimkou: „Určitě jsem získal větší nadhled. Vidím nebo se o to alespoň snažím vidět věci v širších souvislostech. A to často neopakuji jen já, ale většina z kosmonautů a astronautů bez rozdílu, odkud jsou – viděli jsme na vlastní oči, že zeměkoule je ve skutečnosti příliš malá na to, abychom si ji sami likvidovali a válčili na ni proti sobě, ale naopak zase dost velká na to, aby se na ni dalo docela dobře žít všem.“

45 procent přístrojů na družicích

Proč letěl Čechoslovák první a ne třeba Polák, nebo Bulhar? Ani na tyhle otázky nikdo neodpovídal. Lidé si mysleli, že je to jakási náplast za vpád sovětských vojsk v srpnu 1968 a následnou okupaci.
Málokdo věděl, že Československo je ve výzkumu, který v rámci programu Interkosmos probíhá, nejaktivnější. Naši odborníci připravili pro vědecké družice řady Interkosmos i pro meziplanetární sondy Vega spoustu unikátních přístrojů astronomických a geofyzikálních – do té doby obsadili 45 procent jejich kapacity. Pustili se do stavby vlastních subsatelitů Magion, které měly zkoumat prostředí v okolí Země.

KGB rehabilitovala odborníky

Remkův let dopomohl některým oborům, jako třeba výrobě ve stavu beztíže i výzkumu řas, k tomu, že se staly středem politické pozornosti, a proto dostaly zvýšené finanční dotace. V lékařsko-biologických vědách zase KGB prověřila k tajné práci několik odborníků, kteří měli po roce 1968 potíže – nyní k nelibosti okresních a krajských funkcionářů KSČ mohli pracovat na zajímavých úkolech a jezdit do SSSR.
Nicméně spolupráce sovětských badatelů se zahraničím byla vždycky složitá – kvůli nadměrné byrokracii a zbytečnému utajování.
Třebaže se stala výprava prvního Čechoslováka do vesmíru obrovskou propagandistickou akcí, která měla dokumentovat spolupráci se SSSR, byla pro vědu přínosem.

Náhrada za Sojuz-Apollo

V létě 1975 si Američané a Rusové podali ruce ve vesmíru – na oběžné dráze se spojily kosmické lodi Apollo a Sojuz. Vzápětí se sešla v Helsinkách konference hlav států, která se shodla na politickém uvolnění v Evropě a ve světě. Zdálo se, že Kreml je nakloněn užší spolupráci se Západem i k respektování demokratických práv občanů svého bloku.
Původně se uvažovalo o pokračování těchto kosmických experimentů. Hovořilo se o přistání Apolla na Saljutu. Analýza amerických tajných služeb však ukázala, že sovětští odborníci a kosmonauti využili návštěv středisek a laboratoří USA k rozsáhlému sbírání tajných informací o moderní technice. Kongres další spolupráci zablokoval.
Vynořovaly se i další důvody. Během několika měsíců vyšlo najevo, že ani vřelá slova v Helsinkách a podpisy na listinách nemysleli Sověti upřímně. Smlouvy z léta 1975 se staly cárem papíru. Schylovalo se k novému kolu studené války.
Kreml potřeboval ukázat světu vlídnější tvář a zahájit novou propagandistickou kampaň. Proto připadl na myšlenku vypouštět cizí letce.

Vyšlo ve Víkendu MfD 3. 3. 2018

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.