Přitom i nedávná diskuse o bratrech Mašínech ukázala, že velká část společnosti nevnímá komunistický režim jako zločin. Byl to prostě režim, který „měl chyby“ a na ty se zapomíná a bere se víc v úvahu, že po našich městech jezdilo míň zbohatlíků v mercedesech a houska stála padesát halířů. V jistém smyslu jsou tyhle údajné pokusy o zákaz komunistické strany jen ukázkou oblíbené zábavy, totiž dělání něčeho, aby to vypadalo, jako že je to myšleno vážně. Poslanci nechtějí opravdu zdanit hazard, protože si to nepřejí provozovatelé hazardu. Penzijní reforma má za cíl přivodit monumentální zisky takzvaným správcům fondů, kteří se zázračně vypaří, až věc krachne. Reformu zdravotnictví by musely schválit firmy vyrábějící nesmyslně drahé léky a ty by na to přistoupily, jen kdyby jejich šéfům změkly mozky.

 Takto bychom mohli pokračovat s litanií do nekonečna. Zakázat komunistickou stranu nelze, protože ji podporuje jeden člověk z pěti a velká většina puncovaných antikomunistů v komunistické straně byla, když se zavíralo, věšelo a střílelo na hranici. Komunismus není vnímán stejně jako nacismus, protože myšlenka ukrást lidem jejich peníze není pozoruhodně velké části veřejnosti nijak cizí. Takže vnímejme ty pokusy se stejnou mírou vážnosti jako projekt přímé volby prezidenta: sdílím názor svého přítele Františka Ringo Čecha, že v té „partě debilů“, jak charakterizoval zákonodárný sbor, nic podobného nemůže projít, protože nejsou zas tak velcí debilové, aby se dobrovolně připravili o kšeft.