Je to neskutečné, ale náš děda Punc se přesně v sobotu 18. 1. 2014 dočkal oslavy svých třicátin! Kdyby mi někdo tenkrát, když jsme kupovali sedmnáctiletého ojetého Puncíka, řekl, že se chystá užívat si důchodu tolik let, poklepu si na čelo. Ve svém odhadu jsem se už teď sekla o deset let. A nebudu se zlobit, když ještě nějaký rok přibude...

Punc

Punc je už opravdu starý kůň. Starý, ne nemohoucí. Samozřejmě vypadá úměrně věku. Hubeně. Příšerně hubeně. Svaly jsou pryč, je kostnatý, po delším stání se pomalu rozchází a loupe mu v kloubech. Někdy si zaskotačí, někdy je jak zpomalený film. Snadno si přemůže své sportem opotřebované nohy případně záda a pak pokulhává nebo podivně našlapuje zadníma. Delší chůze po tvrdém mu nedělá dobře ani bez jezdce. Někdy ho bez zjevné příčiny začne trápit zánět v kopytě a to pak pomůže jedině náš hodný a přesto velmi neoblíbený pan doktor. Pokaždé se vyděsím, jestli to zvládneme...

Jenomže Punc má pořád ten svůj život rád a umí si ho užívat. Když ho něco zaujme, celý se vypne, vztyčí krk, nasměruje uši a hned je z něho zase ten ušlechtilý krasavec jako za mlada. Alespoň na chvilinku. V očích má pořád svá světýlka, srst lesklou a žíně hebké a bohaté. Žlab vyžírá s chutí, jen pomaleji. Zbytky nenechává. Pamlsky loudí a za kokoskou jde světa kraj se zasněným výrazem. Jen seno mu moc neleze, už asi čeká na bohatou pastvu.

V noci si lehá, i když pak občas chvíli sedí jako pes, než si po probuzení přepočítá nohy a zvedne se. V ohradě se požitkářsky válí, zásadně jen když je patřičně měkko a mazlavo. Má rád své stereotypy. Těší se na ranní krmení. Dopoledne ochotně chodí se Zorkou do některé z ohrad. Oba je rádi střídají, věří, že někde bude lepší tráva. Občas mamču ráno zlobí, když je zavádí a snaží se ji vmanipulovat tam, kam by chtěli. Někdy to vymyslí Zorka, někdy Punc a někdy se to darebům skutečně povede. Potom se Punc tváří, že se bojí, že bude bit. Jako by u nás někdy byl.

Taky rád pokouší Zorku a pak se tváří, že se jí hrozně bojí. Na pastvině nebo ve stáji, je to pořád kašpar. Na vyjížďky už chodíme míň, na kratší a opravdu pečlivě volím tempo i trasu podle terénu a Puncova stavu. Ale baví ho a zvládá je, takže není důvod věšet uzdečku definitivně na hřebík. Večer se zase rád vrací do stáje a očekává nachystanou večeři. Když někdy zavírám dřív nebo chystám krmení, až když jsou v boxech, Zorča se vzteká, ovšem Punc se diví a významně se po mě dívá z otevřeného boxu. Je spokojený, když všechno je, jak má být.

Ovšem taky má rád, když poklidný režim naruší nějaká akce. Nějaké koňské setkání a společná vyjížďka. Třeba loňská podzimní Hubertovka, i když jsme na ní byli spíš za maskoty a do počtu při nástupu. To pak zapomene na svá léta a tuhé klouby, vyklene krk, vykračuje jako mladík, a je veliký frajer. A zlobí se, že necháme houf odejít bez nás.

A tak, když jsem přemýšlela, co mu nadělit k narozeninám krom kokosek a mrkvičky a jablek, napadla mě společenská projížďka přesně pro něj na míru. Pár „starých“ přátel, klidné tempo, jednoduchá trasa. Oslovené kamarádky můj nápad podpořily. Až konečně přišla Puncova sobota. Doufala jsem, že nebude pršet, líbilo by se mi sluníčko. Ranní pohled z okna mě vyvedl z mylného očekávání...

...Venku je mlha, že by se dala krájet. Jako od Rákosníčka. Punc v očekávání vyhlíží z boxu, uši našpicované, tělo napjaté. Že bude něco jinak, než obvykle a nepůjdou jen do ohrady, poznali oba koně hned, sotva jsme přišly a začaly je leštit a chystat ven. A teď bezpečně zaslechl z venku zvuk spouštěné rampy, zadunění kopyt vystupujícího koně a netrpělivý klapot podkov na cestě. To přijela bývalá sousedka Lambínka se svou paničkou Lenkou.

Punc se překotně hrne ze stáje, mohutně nasává vzduch do nozder a jemně Lambi zdraví. Šimlička odpovídá a vzrušeně přešlapuje okolo vozíku. Zorka naopak obhlídne situaci a naprosto nevzrušeně skloní hlavu a škube zbytky staré trávy okolo plotu. Zdravíme se s Lenkou a chvilku čekáme než nasedlá a nasedne. Společně odcházíme uličkou mezi domky na louku u starého mlýna, kde se máme setkat s dalšími koníky. Punce i Zorku vedeme na ruce, aby se starý pán měl čas rozhýbat, než mu mamča zatíží hřbet.

Mlha je u vody ještě hustší než mezi domky. Hladina vůbec není vidět, celé okolí mizí v šedavém vlhku. Škoda, že naše mlha není bílá a voňavá, jako ta, co bývá v lesích, na horách. Ta naše smrdí a je šedožlutá. Ale to nám nemůže zkazit náladu. Jsme zvyklé. Míváme tady husto i za slunečných dní...

Povídáme si, čekáme na další účastníky Puncovy vyjížďky. Hovor se pořád stáčí k starému pánovi a jeho žertovným kouskům. Další se k nám připojuje svým červeným autíčkem Daška. S nepostradatelnýma berlema, ortézou na koleni, s foťákem na krku a s úsměvem. Opěšalá, ale pořád naše! Koňařská! Jsem moc ráda, že se nenechala odradit počasím a přijela nám dělat doprovod a fotozáznam. Taky jí to hned říkám a nestačím se divit. Prý doufala, že mlha vydrží, že fotek na sluníčku máme dost. Taky pravda. Těší mě, že má dobrou náladu. Bez meškání začíná fotit. A doplňovat naše vzpomínání...

Přesně v dohodnutý čas se z mlhy vynořují další dvě gratulantky. Děvčata na bílém Ramonovi a hnědé Sisi. Jsme kompletní. Jedna kamarádka ráno účast odřekla a další slíbila Puncovi návštěvu s dárečkem večer. Vysazuju mamču na Punce, soukám se na Zorku a ještě chvíli ve výborné náladě pózujeme při focení. Koníci moc nespolupracují. Chtějí se pást, okusovat se nebo už vyrazit. Každý podle své nátury.

Velím odjezd. Řadíme se do mírně uspořádaného houfku a vycházkovým krokem se noříme do mlhy. Vepředu Ramon a Sisi, veselá Lambi tak nějak volně přidružená, na konci Punc a jeho zadek jistí Zorka. Za chvíli nám v šedé mlze mizí obrysy domů i Daška a její autíčko. Není vidět štěrkovna, že někde vlevo je voda prozradí jen občasný křik racka. Statek v pastvinách napravo taky není. Domky za ním, stožár s čapím hnízdem – nikde nic, jen šedivo.

Doufám, že kravky jsou v tomhle počasí zavřené a nevyřítí se na nás z mlhy skrz potrhané ohradníky rozverné uprchlé dobytče. Koníci spokojeně šlapou. Oslavenec Punc svižně vykračuje, uši natáčí do všech stran, z nozder vyfrkává obláčky teplého dechu. Tlacháme, smějeme se. Když chvílemi utichneme, můžeme si připadat jako někde v divočině, daleko od lidí. Šedavá hradba mění vnímání času i vzdáleností, tlumí zvuky civilizace. Jen kopyta koní měkce šustí v mokré trávě, vržou sedla, kovově cinkne třmen o třmen, frkne některý z koní. Někde blízko zapípá vyplašený pták, zapleskají křídla ve křoví...

V mlze je cítit kouř. Povodňový val, po kterém jedeme, nás zavedl blíž k obydlím. Z mlhy vystupuje obrys bývalé loděnice jachting klubu. Na opuštěném parkovišti vedle bojuje s šedí jásavé autíčko. Daška nás už vyhlíží s foťákem. Pár záběrů z našeho příjezdu a otočky kolem závory na valu. Sjíždíme na loučku před loděnicí. Stále spořádaně krokem. Přesto, že všechny cítíme, jak by se naši ořové rádi rozběhli. Už se rozehřáli, společnost stáda je povzbuzuje. I my bychom všechny rády povolily otěže a pobídly... Ale bojím se o Puncovy nohy. Vím, jak ochotně se nechá unést. A nechci riskovat, že pár chvil uvolněného veselí zaplatíme jeho dlouhým kulháním. Daška nás předjíždí po staré panelce aby na nás číhala na konci topolové aleje.

Následujeme s odstupem autíčko. Lambínky podkovy vesele klapou. Civilizace za námi opět zcela mizí v mlze. Punc drží krok s ostatními. Navzdory tvrdé cestě pod nohama. Je spokojený, vidím to na něm. Koně se asi taky nechali unést pocitem osamění v divočině. Ramon a Sisi kráčející stále v čele najednou prudce zastavují a poplašeně poulí oči do mlhy. Uši našpicované, nozdry rozšířené. V náhlém hnutí mysli kterýsi z nich vyrobil kupu jak chalupu.

Daška číhá zodpovědně! Možná by náš houfek obrátila k útěku, kdyby místo focení řekla nahlas BAF! Smějeme se, jaké odvážné koně máme, jak opatrně zatáčí k domovu a pokukují při tom po autě i fotografce. Je třeba pořídit pořádnou fotodokumentaci. Na břehu malé zátoky Kališoku, který vůbec není vidět, na chvíli zastavujeme. Jen rákosí dává tušit, kde břeh přechází do vodní hladiny.

Ramon a Sisi klidně postávají, Zorka využívá pauzu k malému občerstvení a cpe se zimní trávou. Punc s Lambínkou pózují, vzájemně si dýchají do nozder. Punc klene krk a dělá frajera. Lambi jeho něžnosti ochotně přijímá a vrací. Vůbec se nesnaží hrábnout po něm nohou, jak varuje její jezdkyně. Ti dva připomínají milence, kteří se setkali po dlouhém odloučení. Zorka ku podivu nedělá žádné hysterické žárlivé scény a dál škube plnou hubou trsy trávy...

Od neviditelné vody táhne chlad a mokré lezavo. Koně to, zdá se, vůbec nevnímají, ale nám začínají křehnout ruce a nohy. Ač nerady, musíme milenecký dýchánek ukončit a opět krokem mizíme v mlze.

Punc stále svižně šlape. Okolo vody míříme domů. Všichni si projížďku užíváme. Navzdory podivnému počasí, navzdory procházkovému tempu. Když na nás opět z mlhy vykouknou obrysy stromů v zahradách a domků, je mi skoro líto, že už. Punc si to možná pomyslel taky anebo už je unavený, těžko říct, jak to náš starý pán cítí. Ale na poslední loučce mezi domky zpomaluje, dává trojici koní před námi náskok a nenechá se vyrušit ze svého velmi pomalého tempa.

A tak k poslednímu focení přijíždíme rozděleně. Daška je opět nachystaná a loví hezké záběry. Lambi se s Puncíkem čumákuje na rozloučenou. Sisi si drbe hlavu o Ramona. Ramon se ksichtí... Necháváme naše dva koníky na pastvině. Všichni přihlížíme, jak Punc blaženě mlsá narozeninové kokosky, které mu mamča v ohradě nabídla. Zorka vyloudila svou oblíbenou mentolku...

My dvě opěšalé odcházíme s trojicí koní ke stáji našich koníků. Přebírám mrkvové balíčky pro Punce a neřidičky si dáváme na Puncovo zdraví po panáčku griotky – oblíbený to nápoj jezdkyň. Daška fotí...

Přečkali jsme další zimu. Puncík se dočkal nové travičky. Momentálně si užívá jarního popásání a trochu se nudí v ohradách. Mamča se na něm svezla ještě 2x po té vydařené narozeninové projížďce, ale teď má Punc zrovna období, kdy mu zadní nohy nešlapou zrovna tak, jak by měly. Možná to zas přejde, možná už ne. Oči má jasné, náladu dobrou, dokud to tak bude, není co řešit. Oba koně pouští chlupy ve velkém. Punc se možná na trávě trošku zakulatí, Zorka se bohužel brzy zakulatí naprosto jistě. Holka moje oslaví v sobotu 12. 3 dvacet čtyři let. Pro huculku přece téměř žádný věk. Dám jí hromadu mrkve a pár mentolek v čokoládě, to bude spokojená!