Ale letos jsem se rozhodla, že teď a nikdy jindy, takže jakmile jsem se dozvěděla, že Středisko volného času ve Velkých Pavlovicích pořádá zájezd na předvánoční trhy do Vídně, bylo rozhodnuto. Na internetové adrese www.srs.at se dá zjistit, kdy jsou prohlídky stájí, tréninky i gala představení a lze si zamluvit i vstupenky.

Do Vídně jsme přijeli v neděli po deváté ráno, takže jsem nestihla prohlídku stájí, ale v pohodě jsem našla infocentrum v Hofburgu, zapotila se v menší frontě a zakoupila si vstupenku k sezení na 11. hodinu dopoledne (netroufla jsem si 1,5 hodiny stát). Spolu se vstupenkou jsem vyfasovala plánek, kudy se dostanu do haly, protože jízdárna je veliká a vchodů několik.

Půl hodiny před představením jsme byli vpuštěni dovnitř, do nádherné jízdárny postavené Josephem Emanuelem Fischerem z Erlachu pro účely jezdeckého výcviku šlechtické mládeže. Každého příchozího se vstupenkou k sezení se ujali pořadatelé a dovedli ho přímo k jeho dřevěné sklápěcí židličce na galerii.

Galerie má dvě patra, v prvním i ve druhém jsou kolem balustrády místa k sezení, za sedátky je ulička a za uličkou jsou tři vysoké schody se zábradlím a místy pro stání. VIP místa jsou v přízemí v čele haly přímo naproti dveřím, kudy vcházejí koně.

Zhruba čtvrt hodiny před začátkem začala hrát hudba Straussovy valčíky a pořadatelé v několika jazycích upozornili na zákaz fotografování a požádali o vypnutí mobilních telefonů.

Pár minut po jedenácté zazněly fanfáry a doprostřed jízdárny přišel moderátor Dr. Hans-Georg Heinke. Německy a anglicky přivítal diváky, v krátkosti představil plemeno lipického koně, hřebčín Piber nedaleko Gratzu, kde je lipicán v Rakousku chován, systém výběru koní pro výcvik vysoké školy a více než 400letou historii barokního ježdění.

Vysoká španělská škola se jezdí zásadně na hřebcích (a jezdí ji pouze muži), a jako první číslo programu bylo vystoupení pěti mladých lipických hřebců s mladými jezdci. Zazněly opět fanfáry a za doprovodu Schubertova vojenského pochodu vjelo do jízdárny šest mladých, ještě tmavých hřebců, (hříbata bílých lipicánů, podobně jako kladrubáků, se rodí černá, a teprve postupem šesti až sedmi let vybělí), na kterých seděli mladí jezdci v uniformách s klobouky na hlavách.

Mladí jezdci měli s energií nabitými koňskými mladíky plné ruce práce, přirozený temperament a živá povaha se v těchto koních nezapře, ale přesto je jemně a bravurně zvládali. Předvedli nám všechny základní chody - krok, klus a cval, přechody mezi nimi a obraty, to vše v živém tempu a na hudbu. Hřebci měli jednoduchou uzdečku se stihlovým udidlem a jezdci neměli bičík, ale něco mezi prutem a klacíkem, prostě po našem kus haluze. To mi, pravda přišlo trochu divné, ale protože to během představení měli všichni jezdci, zřejmě to patří k tradici.

Po skončení prvního vystoupení přišel na scénu opět moderátor, nastínil průběh výcviku a denní režim hřebců, kteří ve čtyřech letech opustí rodný hřebčín a pastviny, a jsou převezeni do Vídně, do naprosto odlišného prostředí, než na které byli zvyklí. Základní výcvik začíná ve čtyřech letech a postupuje se při něm velmi pomalu a důkladně, aby si mladý organismus zvykal na neobvyklou zátěž. Praxí je, že koně začne cvičit jezdec, který s ním bude pracovat celou jeho kariéru, a ta může trvat velmi dlouho, protože lipicán je dlouhověký a běžně se dožívá 30 let.

Druhé vystoupení bylo naprostým opakem prvního, vystoupili v něm zkušení koně a zkušení jezdci, tentokrát na hudbu Wolfganaga Amadea Mozarta. K mému překvapení a nadšení vjeli do haly 2 bílí a dva černí lipicáni. Tedy já jsem byla přesvědčená, že byli černí. Moderátor je poté označil jako dark brown, tedy tmavě hnědé, s vysvětlením, že původně se lipicán choval ve více barvách, ale pro účely vysoké školy používají pouze bělouše a pro zpestření tmavé hnědáky.

S neuvěřitelnou lehkostí předváděli tito ostřílení matadoři všechny klasické prvky drezury - piaf - pomalý klus na místě, pasáž - vznosný elegantní klus s vysokou akcí nohou, piruety na obě strany, překroky do stran a přeskoky ve cvalu, kdy co cvalový skok, to výměna nákročné nohy. Byli odměněni bouřlivým potleskem, až se koně, ač určitě ovacím zvyklí, lekli a jeden z nich se postavil na zadní.

Opět je vystřídal moderátor a uvedl další vystoupení, tentokrát cvičení koní ze země. Šest koní vjelo do jízdárny za doprovodu Menuetu L. Boccheriniho, čtyři bez jezdce, vedeni jedním cvičitelem u hlavy, druhým držícím dlouhou lonž. Na dvou dalších hřebcích jeli jezdci.

Celý sál vždy jen vydechl, když všichni koně postupně předvedli levadu, tj. stoj na zadních nohou, kdy tělo koně svírá se zemí úhel 35stupňů, courbettu - vzpřímený stoj na zadních nohou, po němž následují poskoky dopředu bez doteku předních nohou na zem, a capriolu, nejtěžší figuru vysoké školy, při které se kůň odrazí, vyskočí téměř kolmo do vzduchu a poté prudce kopne oběma zadníma nohama dozadu. Tyto cviky předváděli jak hřebci vedení ze země, tak i pod jezdci, kteří všechny tyto obtížné prvky jezdili bez třmenů.

Blížilo se vyvrcholení. Čekalo nás sólové vystoupení ředitele Vysoké španělské jezdecké školy pana Ernsta Bachingera. Zazněly císařské fanfáry a na sněhobílém sedmnáctiletém hřebci Neapolitano Pastime vjel doprostřed jízdárny sám pan ředitel. Hřebce vedl pouze levou rukou, v pravé ruce držel vztyčený prut asi tak, jakoby držel prapor. S naprostou samozřejmostí předvedl svého hřebce ve všech chodech, překrocích, obratech a piruetách, vše na hudbu pana Strausse staršího.

Viděli jsme opravdového mistra jezdce a mistra koně, kteří ty nejtěžší prvky drezury prováděli jakoby jen tak mimochodem. Když vystoupení končilo a Ernst Bachinger se smeknutým kloboukem projížděl pomalou elegantní pasáží celou délkou jízdárny, diváci vstali a aplaudovali ve stoje.

Co víc bychom mohli ještě vidět? A přece, Dr. Heinke uvedl závěrečné vystoupení - čtverylku osmi hřebců, kterou označil termínem koňský balet. Byl to koňský balet na hudbu G. Bizeta a F. Chopina a zcela zaplnil obrovskou jízdárnu.

Řada osmi hřebců se pomalými překroky rozvinula do vějíře a následovalo choreograficky krásně sestavené vystoupení, při němž jsme mohli obdivovat dokonalou souhru všech koní a jezdců. Bylo to nádherná estetická podívaná a uchvátila nejen laiky, ale i pravověrné koňaře. Hřebci důstojně odklusali za doprovodu marše Radeckého a nás čekala už jen závěrečná slova na rozloučenou.

Odcházela jsem z jízdárny jako ve snách, vědoma si toho, že to byl ten nejkrásnější dárek k Vánocům, jaký jsem mohla dostat...

Plna dojmů jsem odkráčela k výstavní galerii Albertina a strávila další hodinku ve společnosti děl Degase, Moneta, Maneta , Renoira, Césanna, Touolouse Lautreca a dalších velikánů impresionismu. No a pak už mi zbyl čas jen na hrnek vánočního vídeňského punče a jelo se domů.